Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/443761/bmid_selsky-baroko-A3f-443761.jpg
4
1539
1539
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
Román odhalující postupně a pomocí malých střípků dávnou historii z jedné jihočeské vesničky, k níž došlo během kolektivizace v padesátých letech dvacátého století. Hlavní hrdina se živí převážně sestavováním rodokmenů, většinou pro zámožné emigranty ze zahraničí. Jedna z jeho zakázek však nesměřuje do tak hluboké historie. Klient žádá nalezení domnělého udání, které mělo v padesátých letech přivést několik sedláků do vězení. Genealog Pavel toto udání sice nachází, z morálních důvodů však od dohody ustupuje a udání nepředá. Přesto se udání dostává do regionálních novin, kde má napomoci zlikvidovat úspěšnou dráhu čestného a nadějného politika. Staré křivdy vyplují na povrch a je velmi těžké po všech letech objektivně posuzovat vinu a nevinu jednotlivých aktérů.... celý text
Přidat komentář
Příběhy obyvatel jihočeské vesnice, v době kolektivizace. Osudy obyvatel, kteří bránili vše co měli, co znali, pro co žili, a čeho se nechtěli vzdát!
Komunismus je největší svinstvo páchané na nevinných lidech! Jsem ráda, že si to vše už mohu jen přečíst. Kolik takových osudů je mezi námi? . . .
"Nedonutili mě nenávidět." Moc pěkně řečeno :)
Přečetl jsem téměř přes víkend a přitom má Hájíček v této knize vesnicky rozvláčné "flow". Jednu část překvapení na závěr jsem čekal, tu druhou už ne. Hájíček pěkně vystihl podstatu jedu, který nejen na vesnicích komunisti pravidelně vlévali do myslí svých poddaných. V příběhu je pěkně vidět, jak mohou různí lidé reagovat na neustálé ponižování a bezpráví. jen málokdo takový tlak ustojí takovým způsobem aby nezačal nenávidět toho, kdo ho mučí a šikanuje. Hodně silný příběh.
Tak to byla emocionální smršť do poslední stránky. Tolik těžkých lidských osudů, pokřivených pravd a polopravd, tolik bolesti a pokřivenosti lidských povah na 170 stránkách rozbulí i největšího cynika.
Knihu jsem přečetl s velkým zaujetím, protože děda hospodařil na více než 12 ha v bramborářské oblasti a nakonec musel do družstva také vstoupit. Babička dostala na starost 30 býků na výkrm a dost se u toho nadřela. Nakonec střechu nad hlavou ubránili, protože v ní už jsme pátou generaci.
Mně se to teda moc líbilo. Snad ještě i víc než Rybí krev. Některé prvky, situace tam byly v obou knihách hodně podobné. Jiří Hájíček ale umí krásně povídat a člověk se hend vžije do situace.
Velice zajímavá kniha. Autorův poetický styl mi připomněl Davida Jana Žáka, ale tahle kniha je úplně jiný žánr. Líbilo se mi, že autor nemá černobílé vidění světa a historie, jak by se dalo očekávat. Naopak! Ukazuje nám, jak špatná a nesmyslná je nenávist až za hrob a pomsta potomků. Spravedlnosti se nelze dobrat tím, že napravím dávnou křivdu spácháním křivdy nové. Taky je velmi ošemetné někoho soudit, když neznáme všechny okolnosti a nežili jsme uprostřed tehdejšího dění. Vzpomněla jsem si při této příležitosti na jeden výrok Hany Hegerové, který se mi nesmazatelně vryl do paměti:
"Já neodsuzuji člověka, že volí mezi ctí a životem. Já odsuzuji toho, kdo jej k téhle volbě nutí."
Příběh o padesátých letech jedné jihočeské vesnice. Kolektivizace.
Jiří Hájíček je podle mě jediný současný autor, který opravdu umí psát o vesnici. Poutavě. Jeho postavy jsou živé, dá se jim věřit, osudy nevycucané z prstu a dialogy netuhé. Umí zručně vykreslit atmosféru. A příběh? Silný, mocný, strhne vás sebou a vyplivne ve chvíli, kdy zaklapnete knihu, jako se to stalo mně. Přečteno za noc. (A to již přitom druhé čtení)
Knížka je mi velmi blízká tématem pátrání po předcích, po době minulé. Třeboňský archiv znám i z vlastních návštěv, vím, jak to v archivech chodí, jak složité někdy to pátrání po předcích a příbuzných bývá. I proto se mi tahle poměrně tenká knížka moc líbila, pan Hájíček navíc umí skvěle psát, takže jsem knížku zhltla během jednoho odpoledne. Navíc předkládá i téma ne pro každého stravitelné, téma kolektivizace venkova, za což má další plus. Jen víc takových.
Knížka mě bavila. Neskutečně dobře se mi četla a přiznávám, že zápletku jsem tedy opravdu pochopil až když na ní došlo v textu. Mé odhady o směřování jednotlivých klíčových postav byly úplně liché. Překvapivě svěží čtení o nelehké době vhodné pro léto a každého, kdo má alespoň malou slabost pro tajemství schovaná v okresních archivech, starých farách, na půdách chalup i jen tak v krajině.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Na Hajíčkovi mě hrozně baví ten sentiment, to lpění na věcech dávno minulých, které mají smysl pro jednoho, dva živé, ale ostatní už vůbec nezajímají a to pinožení na příběhem tolikrát prožitým! Román zatuchlý jako samotný archiv na třeboňském zámku, úporný jako vedro, které to léto panuje a palčivý jako starý hněv Rozálie Zandlové - to je Selský baroko, knížka, ke které se ještě několikrát a rád vrátím!