Sen o světové říši
Guido Knopp , kolektiv autorů
Přicházeli jako dobrodruzi, obchodníci nebo generálové. Hledali ráj na zemi, čirý zisk nebo krvavé konflikty. A narazili na cizí, většinou však nedotčenou kmenovou kulturu. Jihozápadní Afrika, jižní moře nebo východní Afrika – to, co Němci ve „svých“ koloniích zažívali, sotva odpovídalo koloniálnímu snu, který si vytvořili ve své vlasti. S pomocí výběru individuálních osudů vypráví Guido Knopp pohnutou historii „německé světové říše“ a ukazuje, že i „opožděný národ“ hrál v koncertu koloniálních mocností prvořadý part – part, který poznamenal německé dějiny hluboko do 20. století.... celý text
Literatura naučná Historie
Vydáno: 2013 , Ikar (ČR)Originální název:
Das Weltreich der Deutscher. Von kolonialen Träumen, Kriegen und Abenteuern, 2010
více info...
Přidat komentář
Historie bývá nespravedlivá. Občas čtu rozhořčené komentáře na adresu bílých Američanů za jejich chování k indiánům v 19.století. V porovnání s osudem původních obyvatel v jiných koloniích to byl přitom tehdy vrchol demokracie a humanismu. Hererové z německé jihozápadní Afriky by o tom mohli vyprávět. Jenže na ně už všichní zapoměli:
"Na německém území bude každý Herero, se zbraní i beze zbraně, s dobytkem i bez něho, zastřelen, už nepřijmu žádné ženy ani děti, zaženu je zpátky k jejich lidu a budu na ně střílet."
generálporučík Lothar von Trotha
"K čemu máme vychovávat negry? Moje stručná a pádná odpověď zní: k práci pro nás."
Ludwig Külz, koloniální lékař
Kniha rozhodně stojí za přečtení. Ačkoliv jde o populárně historickou publikaci, vzniklou v souvislosti s tvorbou TV dokumentů, je opravdu dobře a poctivě zpracována. V čtivé a celkem krátké knize prezentuje dobový společenský vývoj, a to jak v Německu, tak koloniích. Navíc poměrně objektivně. K tomu bych měl jen jednu výtku - u genocidy Hererů uvádí pro Německo o dost příznivější nižší čísla než anglojazyčné zdroje. Anglická literatura tradičně uvádí, že z 80-100 tisíc přežili 2. V této knize je nejvyšší odhad počtu Hererů tuším 60 tisíc, ale jsou tam i bez zdrojů informace uvedené výrazně nižší odhady, dokonce i jen 26.000. Naopak počet přeživších je uváděn až na 12.000, u toho je alespoň uvedeno, že 2000 jsou jen početěch, kteří uprchli do anglických kolonií, a ten rozdíl navíc jsou ti co uprchli jinam, nebo přežili genocidu v Namibii. Je zajímavé, jak i tehdy se údaji v různých zemých pružně pracovalo, podle toho, co se komu hodilo, a ten rozdíl v interpretaci událostí přetrvává dodnes. Některá čísla uváděná v knize jsou ale až příliš extrémní (což autor nezapírá), jen neuvádí, odkud je vzal.
Až na toto je ale kniha zpracována velmi poctivě a nestranně.
Bohužel se věnuje jen Namibii, Tanzanii a tichomoří. Další německé kolonie Togo a kamerun v ní nejsou zahrnuty.
A je třeba ocenit i kvalitní grafické a materiálové zpracování knihy a dobrou cenu.
Na knize mě zaujalo ještě pár věcí, které se netákají přímo německých kolonií, ale spíše obecně politiky a kolonializmu. Kniha otevřeně popisuje, jak se z Bismarka, který odmítal kolonie jako drahý nesmysl (o který v případě války s angliíí hned přijdou), stal Bismark budující koloniální říši. Stačily vyhlídky na blížící se volby, které asi nevyhraje, a najednou se téma kolonií hodilo. Co na tom, že je to pořád stejný nesmysl, hlavně že vyhraje volby. Mnozí tak přemýší i dnes. A na voliče to zabírá úplně stejně jako před lety. Z knihy si člověk uvědomí, že Německo přišlo tak snadno ke "koloniální říši" díky tomu, že všem ostatním velmocem nabídlo slušný podíl na porcování medvěda - tedy Afriky. Bez ohledu na místní obyvatele a státy (a bez jejich vědomí) si na Berlínské konferenci Evropské země rozdělili Afriku hranicemi, jak se jim hodilo, a s těmito hranicemi se Africké země trápí do dnes. A pak se každý z účastníků jal dobývat svou část Afriky. Do čela se postavila skupina dobrodruhů, kteří toužili dosahovat velkých zisků, ale extrémní náklady na zajištění bezpečnosti v kolonii, kterou jejich honba za zisky dál podkopávala, musela nakonec nést Evropská mocnost. je to vzorec privatizace zisků a socializace ztrát opakující se v koloniích všude po světě. V okamžiku, kdy by kolonie nebyla závislá na mateřském státě, přicházelo volání po samostatnosti. Tenhle problém Němci neměli, protože s vyjímkou maličného Toga byli všechny jejich kolonie vždy ztrátové.
Kniha dobře ilustruje problémy kolonialismu společné řadě jiných koloniálních. Vzhledem k tomu, že tohle téma se v českých školách vůbec neučí, jednoznačně doporučuji knihu k rozšíření si obzorů.
Kniha se mi moc líbila,pěkně upravená,plná fotografií a informací o koloniálním snu německé říše.Rozhodně doporučuji.
V roce 1884 zjistil Otto von Bismarck, že sjednocené Německo patří mezi nejsilnější státy Evropy, tak by přece mělo mít taky kolonie, jako ostatní. A tak na Konžské (Berlínské) konferenci společně se zástupci ostatních evropských států vzali pravítko a namalovali si hranice, podle toho, kdo měl o jakou část Afriky zájem. Ottovi se nejvíce ze zbylých území zamlouvala jihozápadní část Afriky (Namibie) a tak císař Vilém posvětil expanzi Německa do této části Afriky. Postupně šlo všechno podle plánu, ale potom se ti hloupí otroci vzbouřili proti Německému pořádku. A tak bylo potřeba začít s genocidou. Potom se ještě Ottovi líbila Nová Guinea a ostrovy v Tichém oceánu. Postupně šlo všechno podle plánu, ale potom se ti černoši vzbouřili. A tak bylo potřeba začít s genocidou. No a nakonec se ještě Ottovi líbila východní Afrika (Tanzánie). Tam už předem vyrazil Carl Peters a začal s genocidou. Když se situace trochu uklidnila, tak se ti černoši vzbouřili, takže bylo potřeba...
Guido Knopp píše hodně čtivě. Kromě historických souvislostí, popisuje témata, která s německým kolonialismem souvisí na příbězích konkrétních lidí. Takže kromě krvavých bojů nechybí misionáři, plantážníci, ráj na Samoi, podivné sekty, rasismus, fanatičtí generálové, šílení doktoři, apod.
Štítky knihy
Německo kolonizace koloniální válka kolonie kolonialismus Německé císařství (1871-1918)
Na dané téma toho u nás moc nevychází. Kniha je to velice pěkná, čtivě napsaná, se spoustou fotografií souvisejících s textem a ne pouze ilustračních. Togo a Kamerun jsou zmíněny pouze v časové ose na konci knihy, to je trošku škoda. Ale celkově - výborná a ojedinělá kniha.