Sen o zástupu zoufajících
Stanislav Kostka Neumann
Čtvrtá sbírka veršů významného českého básníka a literárního historika, vydaná poprvé roku 1903, se nese rovněž v dekadentním duchu a potvrzuje autorovu příslušnost k tomuto literárnímu směru na přelomu 19. a 20. století. Stanislav Kostka Neumann v úvodní poznámce tohoto díla podotýká, "že jest to pouhá sbírka lyriky, při jejíž pořádání zachoval jsem postup chronologický". V rozsáhlé úvodní a také titulní básni Neumann nenechává nikoho na pochybách, že se jeho útočný tón z předcházejících prací neztratil a nezměnil. V alegorickém podobenství zde líčí příběh básníka, který vede nespokojený zástup k Bohu, jenž ale již není mezi živými. Proto zoufající dav zvolí opačnou cestu k Satanovi, jenž vlastně představuje jakéhosi anarchistického vzbouřence a tím pádem i možnou vizi spokojenějšího života. Jedním z důležitých znaků tohoto cyklu je i symbolické vyjadřování, které autorovi umožnuje kriticky komentovat stav společnosti. Poněkud překvapivě se zde ale objevují i básně, v nichž dají nalézt nejen autorovy rozdílné pocity, radosti i skepse, ale i přírodní motivy.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
1950 | Kniha lesů, vod a strání |
1990 | Proč nejsem komunistou |
2000 | Dějiny ženy |
1897 | Satanova sláva mezi námi |
1954 | Domove líbezný |
Fakt je to sice smutný, ale stále je to fakt. Neumím, ale jakože vůbec, komentovat poesii. Co já vím, jestli je to dobře napsané? Ne. Ale jedno vím. Vím, zda daná poesie vyhovuje, nebo nevyhovuje mému estetickému cítění. Nu a z tohoto pohledu tvrdím, že Neumann je vynikající básník. Jeho estetika, respektive poetika je jedinečná, krásná a mimořádně přitažlivá – minimálně pro mne.
Sen o zástupu zoufajících je relativně „různorodá“ sbírka a nemá, patrně, smysl komentovat ji jako jeden monolit, nebo alespoň ne více, než jak jsem učinil výše. Dovolím si tedy zaměřit se na dvě konkrétní básně.
S první to bude rychlejší, Salome. Příběh Salome je neskutečně poutavý a pro tvůrce jistě velice přitažlivý. V Bibli, jak už tomu tak bývá, je tento zajímavý námět rozpracován jen velice povrchně a pro umělce tak zbývá mnoho co dourčit. Prostě se na tom dá vyblbnout, no. Shodnou okolností se stalo, že jsem nedávno četl Wildeovo drama Salome, které bylo prostě skvělé, dotvořilo psychologii a motivace postav, přetvořilo si materiál pro svůj vlastní cíl, jak to ostatně má být. Neumannova Salome si nebere za cíl dotvořit psychologii postav. Ne, ona je prostě krásná. V celé sbírce je spojovacím motivem, krom jiného, vysoká míra erotiky a povím vám, Salome je v tomto pohledu úžasná. Já vám ani nevím proč, ale ta báseň je takřka vzrušující. A nádherná. Opravdu nádherná.
Teď to delší, možná zajímavější, protože Salome je opravdu věcí mého vkusu, to vás nemusí trápit. Titulní báseň. Sen o zástupu zoufajících. Celkem dlouhý kus, který je hodný velice detailního rozboru, na který zde očividně není místo. Její výklad je, po mém soudu, věcí dosti obtížnou a já sám se sebou budu muset vést delší polemiku, než se definitivně rozhodnu, ale přeci zde uvedu nějaké kontury. Ještě předestírám, nedovoluji si interpretovat autorovu intenci, to už musíme nechat na autorovi, nepokouším se přijít na to, co si myslel Neumann. Jen se pokusím najít to, co se báseň možná pokouší říct.
Sen připomíná, alespoň v konkrétních částech, Nietzscheho smrt Boha. Nemohl jsem si nevzpomenout na „Pomatence“, když zástup, opouštějící pozemské trápení v černém a začouzeném městě, aneb nenápadná kritika industrializmu a kapitalismu, konečně došel božímu trůnu. A u něj plakal anděl, lkal, že Bůh je mrtev. Anděl mi připomínal Pomatence a dav vrahy boha. V okamžiku, kdy jsem si přečetl o prázdném trůnu, zamiloval jsem se do té básně. Ale trošičku jsem se bál, že vím, jakým směrem báseň bude dále směřovat. A opravdu, dav se otočil a směřoval druhým, přesně opačným směrem. A došel, došel k Satanovi. Inu, jak to vypadá? Dav táhne za jakýmsi vůdcem a dochází k prázdnému trůnu. Nepovedlo se, tak co s tím? Na nic se neohlížeje najděme si jinou modlu. To mi tak trochu připomíná celý koncept vulgárního satanismu, tahle modla nás naprdla, tak si najdeme jinou. Dalo by se to vyjádřit slavným prohlášením „Nevěřím v Boha protože mě naštval.“. Však je to hloupost. Ale jedna věc mě zachraňuje. Vidím-li v básni odkazy na Nietzscheho a nepřistupuji-li k ní s apriorními předpoklady, mohu si představovat, že její konec je parafrází jiné části Radostné vědy. Ta se jmenuje „Nové boje“ – Bůh je mrtev, ale jeho stín tu ještě nějakou dobu bude strašit a my, my musíme porazit ještě ten jeho stín – Satana. Konec konců, Satan beztak vznikl jenom jako odpověď (dost děravá, jak se později ukázalo) na problematiku teodicey. Ta proslulá monoteistická dichotomie dobra a zla, Satan jako samostatná entita, protiva božského dobra, stín, který je ještě potřeba zlikvidovat. Řekněme tedy, že zaniklo-li božské, stín později také vybledne. A Nietzsche s Neumannem nás chtějí dovést ještě k tomuto boji. Já vím, je to interpretace děravá, ale jednak tu je málo prostoru, jednak v tom sám mám ještě bordel a hlavně, ty další dvě, co mě napadly mne učinily smutným. Snad je alespoň pochopitelné, co jsem se tu snažil říct.