Sen Ockerwee
George R. R. Martin
Pravou jižanskou atmosféru tu můžete doslova krájet. Vzduch se tetelí horkem, širokou Mississippi brázdí velkolepé kolesové parníky, přístavy jsou plné lidí. Autorovy postavy v hororovém příběhu putují po kalných a mlhami zahalených vodách řeky až do míst tak děsivých, že strach o život je tou nejmenší z jejich starostí... Jak se kapitán Abner Marsh, který před nikým neuhne pohledem, a jeho obchodní partner Joshua York s ledovým ostřím v očích vyrovnají se zlem, které na ně na jejich plavbě čeká? „Marsh se upřeně díval na ztichlý parník. ,Sen Ockerwee, řekl nahlas, jen aby si ozkoušel, jak to chutná na jazyku. A kupodivu tehdy poprvé mu připadlo, že to jméno je nějaké divné, plné významů, které se mu nelíbily.“... celý text
Literatura světová Horory
Vydáno:
2024
,
Tympanum
Originální název:
Fevre Dream, 1982
Interpreti: Libor Hruška
více info...
Přidat komentář
Sen o krvi..... Bavilo mě to.... Po dlouhé době, kniha o upírech, kde není zamilovaný trojúhelník..... Moc se mi líbila postava Joshui
Nádherná obálka knihy, úžasně popsané prostředí, jak už jsem víckrát přečetla níže v komentářích - taky jako kdybych tam byla. Musel to být hodně pestrý a zajímavý život - na lodích, na parnících, na velké řece. Tohle mě asi posune i k (ostatním, ne jenom k Tomovi a Huckleberrymu) dílům Marka Twaina.
Pohled na upíry z pera GRRM je jiný, než jsme zvyklí. Tak si myslím, a vůbec to není poprvé: co my víme o tom, kdo tady žije vedle nás a s námi? Co ví mraveneček o člověku, který kráčí po cestičce lesem podél jeho mraveniště? Co ví krtek, tuší o nás něco, když cítí otřesy, jak mu někdo chodí nad hlavou? Co my víme o světě, o této planetě, o prostoru či prostorech, které nejsme schopni vnímat, nadutí a pyšní "experti" na všechno? Snad nejsme pro "ně" dobytek. Raději, ať jsme pro ně neviditelní, zanedbatelní, asi jako mravenci pro nás, kterých si obvykle nevšímáme a neubližujeme jim - pokud se nám nenastěhují do kuchyně...
Upíry moc nemusím,ale tady mne dostala hlavně atmosféra,jako bych po Mississippi plul také.
Já myslela, že tady mám už dávno komentář a ono prd... nutno okamžitě napravit.
Tato kniha se nemůže pyšnit originálním dějem, příběh nelze nazvat vyloženě strhujícím – plyne spíše pomalu jako řeka Fevre (s hravým překladem „Ockerwee“ jsem se nedokázala vnitřně smířit, jakkoliv Richard Podaný odvedl obvyklou superkvalitní práci). Největším kladem románu je ATMOSFÉRA… ne, nepřepnula se mi klábosnice na capslock, verzálky jsou záměrné. Po celou dobu čtení jsem byla tam – plavila jsem se s kapitánem Marshem a jeho pasažéry na kolesovém parníku po řece, polykala oblaka páry, slyšela hučení kotlů, cítila vedro, vlhko, zápach močálů, téměř jsem se potila a oháněla po moskytech. A pak tady je strach… Bzučící bestie totiž nejsou zdaleka nejkrvežíznivějšími tvory v knize. Upíři jsou podstatně horší: žádní atraktivní adolescenti bledé pleti zamilovaní do citlivých středoškolaček. Kdepak, upíři ve „Snu Ockerwee“ jsou zdrojem tísně a temnoty, noční bytosti přinášející hrůzu a smrt, nikoliv však automaticky zlé.
Psychika postav je patřičně vypiplaná; navzdory zmiňované ošklivosti Abnera Marshe jsem si kapitána velmi oblíbila, ostatní hrdinové příběhu rovněž vyvolávají patřičně intenzivní emoce jako sympatie, lítost či nenávist.
Vypiplanou jazykovou formu už jsem zmínila, co tedy dodat? Působivý román pro trpělivější čtenáře, kterým vyhovuje brodit se poněkud skličujícími stránkami. 80-85%
Je zvláštní,že vám kniha může zprostředkovat vzpomínky,které jste nikdy neměli. Mě zanesla dolů k Mississippi,k lidem od vody,ke zpěvu otroků,době,kdy řeku brázdily nádherné elegantní kolesové parníky..v duchu jsem slyšela Pula Robesona zpívat Ol' Man River a cítila jsem se jako když jsem poprvé četla o dobrodružstvích Toma a Huckelberryho .
V tomhle příběhu si každý může najít něco pro sebe. Jsou tam lidé dobří i zlí. I dobří a zlí "nelidé". Je tam přátelství,romantika,ale i otázky,které se nemění v průběhu věků - Má jedna rasa právo nadřazovat se nad druhou? Co všechno je možné obětovat záchraně svého druhu a za jakých podmínek jsou omluvitelné prostředky k oné záchraně? Jaká je hodnota života v poměru k času,který nám byl dán?..A co kdybysme mohli žít tisíce let,jaká by byla jeho hodnota potom?
Každý člověk má své sny. Dobré i špatné,to záleží na povaze. Jistě je mají i upíři. Ti dobří mají dobré sny. A ti zlí mají Sny Okrvi.
Můj dojem? Dlouhé a po většinu času nudné. Jak ale něco začnu, chci vědět, jak to dopadne, jen proto jsem tohle dočetla... Postavy mi taky nijak k srdci nepřirostly, takže nejsympatičtější tam byl chudák parník Sen Ockerwee...
Čekal jsem od Martinova románu trochu víc. Příběh měl velmi pomalý spád a na svou délku se toho vlastně ani moc neodehrálo. Na to, jak dlouho upíři žijí, mi připadali dost hloupí, nelogicky jednající. Neustálý souboj Joshuy a Juliana se stával postupně až otravným, zarputilost Marshe těžko pochopitelná a uvěřitelná. Hororu bylo v knize málo, takže nejzajímavější byly vlastně popisy života na Mississippy a na parnících. Rozhodně jsem už četl plno lepších upírských románů - Martin je podle mě lepší autor fantasy než hororu. 60%
Jsem ráda, že kniha není vyloženě prvoplánový děsivý příběh, kvůli němuž byste se nechtěli vydat sami v noci na záchod :-) (takový bych totiž nečetla, já jsem starý známý posera). Ošklivé momenty jsou tam všehovšudy dva a jsou to spíš krvavé, než nějak „lekací“ záležitosti. Což už najdeme dnes v každé druhé knize nebo filmu / seriálu.
Ve Snu se snoubí skvělý příběh plný dilemat i revolučních myšlenek, společně s brilantním vykreslením jednotlivých postav, jak už to ostatně G. R. R. Martin umí. Jedinou slabinou knihy je rozvláčnost (což nás u Martina nemůže překvapit :-D ), takže doporučuji pomalejší cca 100 stránkový rozjezd „vydržet“, pak už se děj hezky rozběhne.
4,5/5*
Ze zacatku me to vůbec nebavilo, uz jsem chtěla odložit, ale dala jsem ji šanci. Po 100 stranách se to začlo zlepšovat. Ale jednou mi to stačilo.
Trochu jiné pojetí upírské tématiky, akceptovatelné i pro ty, kdo upíry nemusí. Nejde o žádný strašidelný horor. Sice tam pár krvavějších scén je, ale to je teď už v kdejaké knize:). Líbil se mi popis kolesových parníků na řece Mississippi a ta loďařská hrdost, vše na pozadí Ameriky rozdělené pohledem na problematiku otrokářství. Úplně jsem zatoužil se na takovém kolesovém parníku plavit. Kniha mne donutila si na netu něco o parnících 19. století načíst, prostudovat, jak ohromná je Mississippi řeka a jak nespočet velkých řek se do ní vlévá. To vše spolu s dobře vystavěným příběhem (až na trochu rychlý konec) a především skvěle vykreslenými postavami pro mne bylo velmi příjemným čtenářským zážitkem.
Tento román je zajímavý především prostředím, ve kterém se děj odehrává - druhá polovina 19. století, kolesové parníky brázdící Mississippi a už tradičně Martinovsky zajímavé charaktery postav ( hlavně kapitán Marsch, který mi svým fyzickým popisem připomněl samotného autora ). Co mi ale nijak zvlášť nesedlo byl utahaný, opakující se děj, který následoval po rozdání karet mezi soky ( na parník, opustit parník, dobýt parník a zase znovu ). Upírská linka průměrná, bez známek nějaké inovace v krvesajné mytologii, jak bych od GRRrrr čekal, lepší průměr - 65 %
Výborné! Zhltla jsem za dva dny, jedna z těch knih, co Vás pohltí natolik, že nevnímáte okolí, netušíte, kolik je hodin, kdy jste naposledy jedli a jestli všichni ostatní v rodině nešli už náhodou spát, aniž byste si toho všimli. Bát se nebudete, alespoň ne tím způsobem, že by bylo potřeba někoho budit, aby Vás o půlnoci doprovodil na záchod, ale lehké mrazení tam je, upír je prostě mocná postava. Skvělý popis prostředí, sympatické osoby. Mám pouze dvě malé výtky – mohlo by to být o pár stránek kratší, příběh by tím rozhodně neutrpěl, spíš naopak a useknutý, trochu odbytý konec, za to jedna hvězdička dolů.
Takže jen ve zkratce, Martin píše výborné knihy, tahle kniha není výjimkou . Nastoupil jsem na parník a nechal jsem se unášet tímhle upířím příběhem. Výborná kniha, perfektní děj, tohle se čte samo, doporučuji.
OBSAHUJE POTENCIONÁLNÍ SPOILER!
Po přečtení komentářů mám trochu pocit, že jsem asi četl jinou knihu. Kniha nenadchla a ani moc neurazila. Pasáže s parníky byly celkem zajímavé, pasáže s upíry už ne. Celkově dějová linie byla hodně předvídatelná, asi stejně jako Joshuův comeback na konci. Marně jsem čekal nějakou inovaci v upírské tématice, ale marně. I když proč vlastně měnit něco, co docela funguje - pití krve asi neomrzí :)
Dokonalé, prostě dokonalé....
Musím nejprve uvést, že skutečně nemám ráda příběhy o upírech (o filmech ani nemluvě). Jenže čekání na další díl ságy Písně ledu a ohně je tak dlouhé a prostě mi chyběl Martinův styl vyprávění, tak jsem to riskla. Koupila za pár korun v bazaru a moc nadějí tomu nedávala. O to větší překvapení pro mne tenhle fantasticky napsaný příběh byl...
Možná se mnou budou ostatní nesouhlasit, ale ono podle mne vlastně nejde hlavně o upíry....můžete si za ně dosadit jakýkoliv jiný druh...lidí....nebo spíše živočišného druhu. Lidé noci a lidé dne... Je to příběh o idejích, odvaze, morálce, svědomí, pocitech viny, o rozhodování, protože (slovem autora): "když nemáte možnost volby, neexistuje dobro a zlo".
Hlavní postava - kapitán Abner Marsh - si čtenáře okamžitě získá. Svou buldočí zatvrzelostí, ryzím srdcem, odvahou...vidím v něm tak trochu samotného autora...
Vlastně všechny postavy v tomto příběhu jsou dokonale psychologicky propracované, uvěřitelné. Detailně propracovaná je i historie původu Lidí noci - kdo ví, třeba to tak opravdu bylo....
Příběh je zasazen do doby největšího rozkvětu lodní dopravy a kolesových parníků na řece Mississippi, pro mne opravdu úžasný zážitek - nikdy předtím jsem se o toto období a reálie příliš nezajímala (jen letmo si pamatuju sem tam střípek z příběhů legendárního Toma Sawyera). Autor má natolik sugestivní styl vyprávění, že i když jste regulérní suchozemská krysa (jako já) a v životě jste se neplavili ani na neckách po místním potoku, vše kolem parníků a paroplavby si (alespoň po dobu čtení téhle knihy) zamilujete. Další třešinkou na pomyslném čtenářském dortu je pro mne schopnost autora do tohohle příběhu dostat poezii....dokonce mého oblíbeného Lorda Byrona. A jeho verše nakonec v příběhu sehrají docela podstatnou roli.
"K čemu všechny ty vznešený řečičky byly? Když chtěl ten Byron něco říct, proč se prostě nesebral a neřek to jednoduše a rovnou? To mi pověz."
"Inu, kapitáne, opáčil Jeffers se sarkastickým úsměvem, na poezii je hlavní to, že je krásná. jde o to, jak se slova hodí jedno ke druhému, o rytmus, o to, jaké obrazy slova vytvářejí. Básně jsou milé, když se přednášejí nahlas. Rýmy, vnitřní melodičnost, prostě to, jak znějí. Je obtížné ti to vysvětlovat, když to necítíš. Ale je to něco jako parník, kapitáne."
A nakonec i kapitán poezii porozuměl a nejen jí....
Atraktivní prostředí poloviny 19. století, otroctví, nádherné kolesové parníky a do toho upíři. Říkám si, že je docela škoda, že se autor 20 let trápí s Písní ledu a ohně, když tady vystřihl ukázkový hororový příběh se zajímavými postavami (Abner Marsh a jeho býčí zarputilost vede) a dějem, který nepustí. Od sté stránky jsem se nemohl odtrhnout.
Martin je prostě autor, který nezklame! Moje obavy z tisíckrát omletého upírského námětu byly zbytečné. Prostě mě chytil a nepustil, jako by mne vtáhlo koleso parníku a drželo pod hladinou..
Výborná kniha, pomalejší začátek ale po rozjezdu napínavá až do konce. Četl jsem jedním dechem.
Tak tuto knihu jsem četla jedním dechem - zajímavé prostředí řeky Mississippi, doba, kdy byla řeka plná parníků, doba, kdy otrokářství bylo součástí Ameriky a doba, kdy se Joshua snaží změnit prokletí jejich "upírské rodiny" a zbavit všechny rudé žízně. Luxusní upírovka.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Hra o trůny 1 |
| 2017 | Hra o trůny |
| 2019 | Oheň a krev |
| 2014 | Rytíř Sedmi království |
| 2015 | Svět ledu a ohně |
Přestože upíry moc nemusím, G.R.R.Martin patří k mým oblíbencům a „Sen Ockerwee“ jsem kvůli němu zakoupila. Neprohloupila jsem. Je to půvabně psaná kniha, v níž se prolíná poetické líčení paroplavby na povodí řek amerického jihu předminulého století, občas umocněné nějakou tou básní lorda Byrona a jiných, s mrazivou atmosférou plíživé hrůzy neznámého světa „nemrtvých“ – či jak sami upřesňují – „jiné rasy“, která lidstvo pokládá za pouhý dobytek. Přesto se mi na knize více líbil spíš styl než obsah – to je ovšem záležitost čistě subjektivní: slzy kapitána Marshe na mě byly prostě moc (i když Martina znám, tak čemu se pořád divím, že). Občas ale člověk k některé postavě natolik přilne, že by kvalitní dílo rád řízl mírnou dávkou hollywoodského optimismu, kvalita sem, kvalita tam ;) Martin se ale sentimentu nepoddal a své chmurné předivo dotkal do Martinovského závěru. A právě proto jednu * ubírám, ač je kniha vynikající, smutek z ní pramenící budu ještě nějaký čas zahánět.