Seneca a císař Nero

21.04.2020

Manfred Fuhrmann odvedl při mapování Senekova života vynikající práci. Vzhledem k nepříliš velkému počtu biografických pramenů zmiňujících o tomto významném muži Říma bylo jistě obtížné překlenout slepá místa. Autor přehledně zpracoval (a částečně musel odhadnout) Senekovu životní dráhu od skromných jezdeckých počátků v Cordubě až po faktického vládce Říma, kterým tento filosof (spolu s velitelem pretoriánů Afraniem Burrem) na začátku neblaze proslulé Neronovy vlády byl.
Obdiv se zaslouží i výklad jednotlivých děl včetně rozboru jazykového. Senekovy pečlivě vypointované sentence se výrazně odlišují od syntakticky dokonale propracovaných třeba i patnáctiřádkových souvětí Ciceronových.
Na autorově místě bych ale více probral ohlas Senekova díla v dalších staletích, kterážto problematika je v knize shrnuta jen několika stranami.
Za zamyšlení stojí otázka, do jaké míry vlastně Seneka dostál svým životem zastávaným názorům. Mnozí zlí jazykové mu vytýkali, ať už v době jemu blízké či v novověku, že navzdory proklamování chudoby žije v okázalých palácích, jsa obklopen zástupem služebnictva. Nebo že místo jasného vymezení se proti zlovolným praktikám svého bývalého žáka se pouze stáhl do mlčenlivého ústraní (kde ovšem sepsal svá nejhodnotnější díla). Domnívám se, že je rozhodující, jaké mravní hodnoty si člověk udrží ať už v bohatství nebo v chudobě v mysli. Vnější věci jest pak přijímati, jak se přiházejí.
Finální akt, jako vystřižený z některého jeho tragoedie, je ovšem bez jakýchkoli pochybností v souladu se stoickým učením. Z hlediska křesťanského by však mnohem správnější bylo vytrpět bolest z rukou vrahů, než se sám pošpinit jejich zločinem.