Šeptající země
Gerald Durrell
Knížka humorně laděných příběhů známého anglického přírodovědce a spisovatele z výprav za zvěří do Argentiny a Patagonie.
Literatura naučná Příroda, zvířata
Vydáno: 2000 , BB artOriginální název:
The whispering land
více info...
Přidat komentář
Knížka, kterou jsem přečetla kvůli čtenářské výzvě. Na první pohled pěkná, barvité popisy přírody a lidí, vtipné situace.. když se nad ní zamýšlím hlouběji, je mi líto, že člověk, který se vydává zapáleného milovníka přírody a všeho původního a nedotčeného zároveň v Patagonii chytá exotická zvířata a převáží je jen za účelem výstavby své zoo. Mnohem radši bych si přečetla knihu člověka, který pouze popisuje co viděl a zažil. Nedokážu ji hodnotit bez tohoto přesahu a pohledu dnešní doby.
Kniha se mi líbila, má krásné popisy zvířat i krajiny. Podle mého názoru jedna z nejlepších knih autora.
Zase jsem našla poklad v knihbudce. Krásné vypravování o krásné zemi, krásných lidech, zvířatech, rostlinách. Nepodezírám autora z vědomého drancování přírody, věřím, že ho vedl upřímný zájem o přírodu. Byla jiná doba a dnešní pohled je také jiný.Teprve při čtení jsem si vzpomněla na film O mé rodině a jiné zvířeně, podle stejného autora. Hned jsem se na něj znovu podívala. Musím si přečíst i knihu a další knihy pana Durrella.
Musím vyzdvihnout krásně namluvenou audioknihu a proto dám o hvězdu víc.
Je pravda, že autor - přírodovědec často v knize pěkně popisuje krásnou přírodu, zvířata a dobré lidi v Argentině a Patagonii, ale nelíbí se mi drancování. Když bohatý už neví co s penězi, tak si řekne - co ještě nemám? - přece zoologickou zahradu. I když na konci se velebí tím, že žádné zvíře neuhynulo - nooo, všichni dobře víme, že právě převozem nejvíc trpí a hynou tisíce zvířat ve stresu a strašných podmínkách.
(SPOILER)
Souvětí klidně na celý odstavec. Zdlouhavé popisy argentinské přírody, zejména pak jejích neobydlených stepí. Naprosto nulová akce a pomalé vypravěčské tempo. A k tomu neustálá konfrontace s názory a myšlenkovými pochody autora, který nejen, že je mužského pohlaví, konzumuje maso a holduje tabáku i alkoholu, ale ještě ke všemu chytá a skupuje zvířata pro svou soukromou zoologickou zahradu!
Jinými slovy kniha, která svým stylem i obsahem dnes již osloví málokterého z mladých čtenářů a v brzké době se s velkou pravděpodobností zařadí na index krajně pohoršující literatury vhodné nanejvýš k ekologické recyklaci. :D :D
Autor velmi osobitým způsobem popisuje veškeré útrapy i objevy, jež zažila jeho soukromá expedice tvořená jím a průběžně ubývajícími i přibývajícími členy. Tato dokumentární cesta, která začíná v poměrně nezajímavém Buenos Aires, čtenáře postupně provede skrze rozsáhlé stepi Patagonie, sousedící s věhlasnou Ohňovou zemí, aby jej v druhé polovině knihy odnesla na sever do provincie Jujuy.
Na necelých dvě stě stránkách nás tak Durrell seznámí nejen s běžnou stepní zvířenou, mezi níž patří např. lama Guanako, pes Azarův či pštros Darwinův, ale též s tučňáky, lachtany či rypouši sloními. A ve druhé části knihy pak rovněž i s papoušky, hady, hlodavci, kočkovitými šelmami a samozřejmě dojde i na lov vampýrů.
Bez mučení se přiznávám, že ač jsem k cestopisům nikdy nepociťoval averzi, rozhodně se nejedná o žánr, který bych aktivně vyhledával. Což byl také jeden z důvodů, proč jsem tak dlouho odolával manželčiným chvalozpěvům na Durrellovu tvorbu.
Každopádně po přečtení první kapitoly, která je oproti zbytku knihy, velmi strohá a protkaná suchým anglickým humorem, jsem se musel opravdu přemlouvat, abych Šeptající zemi neodložil. Protože mi jsou však nedokončené úkony všeobecně silně proti srsti, pokračoval jsem tvrdošíjně ve čtení a s každou další kapitolou si knihu víc a víc užíval. Zejména pak použití španělského jazyka v přímé řeči mě příjemně potěšilo a dovoluji si tvrdit, že díky němu text působil velmi autenticky.
Přestože zvířata i příroda celkově mají v mém srdci zvláštní místo, text, který se mi ze Šeptající země vryl nejvíce pod kůži se netýkal ani jednoho z nich, nýbrž nálezu indiánské lebky, jež doprovází Durrellův vnitřní monolog podbarvený hlubokou melancholií. Typografická stránka knihy mě příliš nenadchla, avšak protože se nejedná o chybu autora, nesnižuji za ni knize hodnocení. Každopádně jako náročný čtenář bych ocenil méně humoru a více informací o jednotlivých zvířecích druzích.
Gerald Durrell je pro mne synonymum dobré zábavy a čtení o přírodě a krajinách, kam se zřejmě nikdy nepodívám. Příběhy z cest jsou navíc podány s velkou dávkou pro autora tak typického humoru a stránky rychle ubíhají, stejně jako cesty za zvířaty a poznáním dalekých krajin. Durrell mne ani Šeptající zemi nezklamal, jakkoliv za nejlepší dílo od něj považuji "Ptáci, zvířata a moji příbuzní" a "O mérodině a jiné zvířeně".
Četla jsem už dávno, ale moc se mi líbila. Tentokrát se jedná o výpravy za zvířaty do Patagonie a Argentiny.
Bezvadná knížka o pestré zemi Jižní Ameriky -
Argentině, o zvířatech, která se tu autor snaží získat pro jeho ZOO na britském ostrůvku. Také hodně o lidech, ať už původních Indiánech nebo přistěhovalcích, se kterými se Durrel na svých cestách setkává. Jsou to lidé různí, ale většinou přátelští, otevření a ochotní pomoct.
Velmi hezky popsané zážitky z Durrellových cest po Argentině, jen těžko je v dnešní době uvěřit, jaké lidi kolem sebe potkal a jak mu pomáhali.
Když jsem knihu dočetl, trochu mě přepadl smutek. Z toho, že končí jedno krásné vyprávění a že je pryč ta doba, o níž toto vyprávění je.
Tentokrát za zvířenou jihoamerickou. Jedna ze dvou knižně zpracovaných, tuším? Ať tak či onak, Durellovy jihoamerické romány se krom obvyklé porce jiskřivého a duchaplného humoru vyznačují ještě zvláštní poetikou, možná vyplývající i z jisté ospalosti (alespoň jak on, autor, říká) místního svérázného obyvatelstva. Ty knihy zdaleka nemusíte číst jen ze zájmu o zvířata - stačí zájem o příjemný humorně laděný cestopis a zájem o zvířata se pak už během čtení dostaví sám.
Autorovy další knížky
| 1983 |  Mluvící balík |
| 1986 | O mé rodině a jiné zvířeně |
| 2008 | Ptáci, zvířata a moji příbuzní |
| 1996 | Zahrada bohů |
| 1988 | Ostrov v nebezpečí |
Pro mě zásadní kniha, která mě zamilovala do Latinské Ameriky. Do Argentiny jsem se vracel opakovaně, nakonec i pracovně, a bez Durrella ... bůhví jak by to bylo. Díky, Gerry!