Šeptuchy
Alena Sabuchová
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/414911/bmid_septuchy-QBn-414911.jpg
4
405
405
Región Podlasia je dodnes opradený legendami a hmlami, v ktorých žijú na prvý pohľad zvláštni ľudia – majú svoju vieru, biedu aj šeptuchy – ženy, ktoré vedia liečiť. Krajiny dospievania a ich obyvatelia nás zväčša určujú na celý ďalší život. Podlasie – rustikálny lesnatý región medzi Poľskom a Bieloruskom, je tak trochu zabudnutá zem. O to väčšie, nie celkom poznané čaro má, neopakovateľnú atmosféru zahalenú do hmiel vystupujúcich nad močiarmi. Dorota, dcéra miestneho hrobára, a jej najlepšia priateľka nasávajú všetok okolitý svet – aj s jeho zložitými medziľudskými vzťahmi, religiozitou, zanedbanosťou, krásou, šeptuchami a nadprirodzenom i tvrdou skutočnosťou. Alena Sabuchová si pre svoje jemné, no zároveň i drsné rozprávanie zvolila krásny priestor a zabývala ho výnimočnými postavami, stojacimi na hranici nielen dvoch susediacich štátov.... celý text
Přidat komentář
Připadalo mi to lepší než Žítkovské bohyně (ty považuji za dost otřesné), ale možná je to jenom tím, že o fenoménu žitkovských bohyní přece jen něco trochu vím, kdežto o Polesí nic moc. Trochu mě mátly časové údaje, kdy se mluví o počátku léta, hned zase o konci léta, jsou zpracovávány plodiny, které ale zrají každá v jinou dobu. Autorka ve slovníčku poněkud pomotala juliánský a gregoriánský kalendář - gregoriánský je dnes všeobecně užíván, kdežto pravoslavné církve se drží juliánského. Některé čtenáře možná překvapí mísení moderního a starého, například svátek Ivana Kupaly jako běžná komerční pouť s balonky a sladkostmi. Zvlášť vhodná kniha pro ty, co přistupují k podobným tématům s posvátnou úctou a obdivem. Není totiž vůbec od věci si uvědomit, že i Bible se dá založit letákem z Kaflandu, že žena, která je vyhledávaná pro své léčitelské schopnosti, se může snažit na druhou stranu čarovat i v něčí neprospěch, že šptuchářství je něco, co dělá v okolí skoro každý. Ale kočičí mátu bych si klidně pořídila.
Pro čtenáře Šeptuch doporučuji knihu "Mýty a pověry v každodennosti obyvatel ukrajinského Polesí a Zakarpatí" (Andrea Preissová Krejčí, Jana Máčalová, Jasna Skotáková), které se stejným tématem zabývá z hlediska etnografie.
Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 48): Zdálo se mi, že nejlpší kamarády si vytváříme proto, abychom se nemuseli příliš trápit s jinými lidmi. Dáváme jim jskési podvědomé povinnosti a privilegia, programujeme je, aby byli vždy s námi, aby měli o cosi menší právo říct nám ne. Lidi si v podstatě egoisticky vybíráme kvůli sobě, ne kvůli jejich dobrým vlastnostem.
Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 52): Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši.
Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 88): Druzí nám v podstatě nic velkého dát nemusejí, občas stačí, že něco na chvíli slíbí, a potom ještě něco, získáváme čas na podivnou víru v ...sebe.ě můžeme mít vše, co chceme.
Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 113): Jenže pak jsem pochopila, že ti, kteří všechny nejvíc veřejně přesvědčují o svém štěstí, jsou na estě do velkého průseru. Zkrátka dnes už nevím, jaká je míra toho, co se nám děje za něco, co jsme udělali anebo neudělali, a co se stalo jenom tak. Vědomí nějaké boží prozřetelnosti nebo karmy nás obvykle ochraňuje před vědomím, že na nás možná fakt nikdo nedohlíží. Ale pro každý případ se pojistíme.
Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 135): Byl blízký, ti si neubližují. Ale občas si říkám, že bližní je od ublížení, protože od blízkosti k ublížení je velmi krátká cesta.
Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 141): Fénix vstane z popela a vrhne se do další pi*oviny.
Styl autorky je zajímavý, kombinace strohého faktografického stylu a básnických obratů. Je stejně rozporuplný jako život v Podlasí, kde před Kauflandem parkuje kůň s povozem, dívky čtou Bravo, chodí do kostela a na svátek Ivana Kupaly házejí chlapcům do vody věnce. Ženy se scházejí na Lavičce truchlících, kde popíjejí víno a jedí domácí koláče, potkávají své mrtvé muže, dokud se oni sami nerozhodnou konečně odejít. A pak jsou tu šeptuchy. Ženy , které léčí mimo jiné vodou ze studny v ušmudlané láhvi nebo pomocí spáleného obilí, dokážou uřknout dobytek nebo přivolat dobrého manžela. To je ten, který se neopíjí do bezvědomí kropkou a nebije ženu každý den. Nebylo to špatné, ale přišlo mi to spíš jako teaser k velkolepému mnohogeneračnímu románu, protože takhle jsou to jen střípky ze života autorky a obce na polsko-běloruském pohraničí, kde vyrůstala. Mnoho bylo řečeno a nedořečeno, mnoho bylo načato a nedokončeno, mnohé by stálo za podrobnější popis.
Autorka má evidentně velmi racionální pohled na svět, proto se rozhodla, že šeptuchám žádnou reklamu dělat nebude. Vylíčila je tak, že se čtenář diví, jak za nimi vůbec mohou lidé do zapadlého kraje zoufalců jezdit. Roztěkaný styl psaní má možná maskovat skutečnost, že kniha je tak nějak o ničem.
Byl to vlastně takový dokument o polském Podlesí a jeho obyvatelích okořeněný pár historkami. Kvůli způsobu vyprávění nedochází k žádnému ponoru do postav ani do příběhu, ale zas musím přiznat, že závěr mě zasáhl, takže vztah k postavám se evidentně vybudovat dá. Hodně mi to připomínalo knížky Haliny Pawlovské, kde píše o domovině svých příbuzných, akorát v Šeptuchách bez té nadsázky. Hrozně se mi to vleklo až do posledního oddílu, jenž má opravdu spád. Takhle kdyby vypadala celá kniha! Dílo uspokojovalo moji nostalgii po devadesátkách, i když i tady vidím mouchy. Je cítit, že to psal někdo, komu bylo na konci 90. let deset, že je to spíš zprostředkované než pamětnické. Mouder bylo na můj vkus až moc, ale líbila se mi přirovnání emocí a pocitů k chutím a vůním. Fotky a popisy přírody krásné, jen toho magického realismu tam bylo počertech málo, asi si konečně přečtu ty Žítkovské bohyně, na něž je v komentářích hojně odkazováno. Možná to tak teď působí, ale rozhodně nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, jak Alena Sabuchová píše, jsem zvědavá na další knížku.
To se píše opravdu 21.století? Přišlo mi, jako bych se ocitla spíš v době předlistopadové. Kniha je to víceméně melancholická, ale přitom tak nějak hladící. Spíš jen tak naznačuje, poodkrývá, a zároveň navozuje takové příjemné smutno
Trochu jiný svět, dá se říct "za humny."
Nebo úplně stejný "o kus dál?"
Dumala jsem o vzdálenostech, podivnostech, pověrách a pravdách. O stejnosti a jinakosti. O snech a obyčejných slavnostech.
Něčím mi to bylo blízké, ale ta pověrčivost člověčí mi vždycky trochu vadí.
Pěkný příběh, dík, že jsem mohla nahlédnout.
Knížka nabitá pocity, naivitou mladí, dospíváním, tajemnem, snahou odhalit to, o čem je vlastně život. Myšlenky, vzpomínky, lesy, duchové, šeptuchy, tady nehledejte ani hrdiny ani děj. Přesto moc pěkné čtení o podstatě bytí, které smrtí nekončí.
" Tady někde začínají články o tom, jak porozumět komukoliv a čemukoliv. Namísto toho, abychom se zeptali. Jenže potom se bojíme, že bychom dostali odpověď. A tak si raději myslíme. Abychom jednoho dne, když zjistíme, že nic z toho, co jsme si mysleli, není pravda.
Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chyby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši. "
Fascinující, zvláštní kniha. Čtu předchozí recenze a nevím, co bych dodala. Čtení rozhodně nelituji a doporučuji všem, kterým nevadí příběh bez jasné dějové linky, zato s atmosférou, která z knihy přímo sálá.
Cokoliv, kde jsou ženské, mlha a nějaké skryté dovednosti, které už dneska nikdo neovládá, tak jsem nadšená. Tahle kniha je navíc napsaná mnohem dostupnějším jazykem než třeba Žítkovské bohyně, takže se mi moc líbila. Taktéž vykreslení jednotlivých postav.
Magický realismus v polském hávu. Nostalgie, tajemno, šeptuchy , bezčasí, které naráží na moderní dobu. Zajímavá kniha s tajemnou atmosférou. Bylo těžké se do ní začíst, protože nemá jasnou dějovou linku, je to spíše proud myšlenek a událostí, které na sebe navazují někdy méně, někdy více. Postupně jsem se ale začetla a přišla tomu na chuť. A po dočtení ve mně zbyl zvláštní pocit, který neumím rozklíčovat.
Jak už tu několikrát padlo od ostatních - velmi zvláštní kniha. Vlastně nevím, jestli se mi líbila nebo ne, myslím si, že to budu vědět až časem. Teď, kdy jsem ji dočetla to ale ještě nevím. Čekala jsem od příběhu něco víc, protože téma a prostředí mě velmi lákalo. Čekala jsem od toho druhé Žítkovské bohyně, ale ty to nebyly. Stále jsem čekala, až se kniha pořádně rozjede a začně se něco dít, to se také nestalo. Zároveň však měla kniha velmi osobitou atmosféru, až mě z ní kolikrát mrazilo a prostředí mi přislo vykreslené velmi věrohodně. Zatím dávám průměr - 3/5 hvězdiček a čas ukáže.
Další kniha, která by si dle mého zasloužila 3,5*. Knihu jsem začala číst díky neobvyklému tématu a prostředí, o kterých jsem nic předtím nevěděla. Zpracování se mi místy líbilo velmi, jindy jsem se zase ptala samy sebe, proč to čtu a jestli mi to za to stojí. Nedokážu vlastně říct, jestli se mi to jednoznačně líbilo nebo ne. Velmi zvláštní kniha, doporučuji, aby ji zkusil každý, koho téma zaujme a udělá si na ni názor sám. Nesedne rozhodně každému.
Zvláštní kniha o zajímavém kraji. Líbí se mi neotřelé téma, které si autorka vybrala. Sice mi chvíli trvalo než jsem se začetla, ale nakonec jsem knize přišla na chuť.
Šeptuchy jsou zvláštní kniha. Dlouho mi trvalo začíst se, vlastně jsem se protrápila skoro polovinou knihy, ale pak mě už text nenechal odejít. Dýchá z něj nostalgie, touha po něčem (lepším? cizím? vzdáleném?) i střet pohanského s náboženským, který je zachycen spíš s komickým nádechem. Obě hrdinky a jejich příhody a osud v Bohem zapomenutém kraji na mě působily přirozeně, knize vládlo zvláštní bezčasí, ve kterém se na jednu stranu střetává svět telenovel s téměř primitivním životem na venkově. Stojí za čtení, nenechte se odradit trochu složitějším rozjezdem.
Poslouchala jsem na ČR a byla jsem nadšená. Přesně to mám ráda - pomalé, milé, prožité a nakonec smutné. Pak jsem si koupila knížku, stojí za to.
Krehký, poetický príbeh, autorka má dušu, tiež si myslím, že pre nás ešte pripraví nejaké zaujímavé veci.
Zajímavý kraj,
voní tu kaštany, jsou tu hluboké borovicové lesy, šumí břízy, zubři tu klidně žvýkají trávu na pastvinách. Je to místo, které má spoustu osobitých podivností, je tady patrná všudepřítomná liturgie, ikony, pověry, předsudky vás provází skoro na každém kroku, ji se tu pirohy na všemožný způsob, za živými občas chodí jejich mrtví, a věří se tu na zázraky, a taky tu žijí šeptuchy ...
... lidé jsou tu vychováváni ve víře, střetává se tu silná katolická víra s pravoslavnou tradicí, tady vyhrává ta pravoslavná, a přitom je tu všichni navštěvují, všichni, bez rozdílu, i ti, co to nepřiznají, projevují jim úctu, ale dodržují si odstup ...
"vyvarujte se zlého a čekejte na to dobré"
... proto tu šeptuchy stále jsou!
A tohle bylo vážně dobré!
Také polsko-běloruské pomezí se tak ukázalo jako další z řady zajímavých regionů, poslední dobou, je to vděčné téma - osobitě zpracovaná historicko regionální zvláštnost - skoro bych řekla novodobý trend, který dobře funguje!
Získal si své čtenáře, a i já mezi ně patřím, baví mě všechny tyto pozapomenuté historie míst, která mají bezesporu svůj génius loci a fandím těm, kdo je pro nás vyhledávají a umí je zajímavě literárně zpracovat!
Alena Sabuchová a její romanticky poetické, ale taky romanticky rozervané vyprávění o dospívání a životě tak vůbec v kraji plném magie, kterou tu cítíte na každém kroku, k nim za mě rozhodně patří!
Díky za magicky tajemné příjemně romanticky snové a chvílemi i drsně přímé chvíle strávené v mlhami opředeném kraji!
Knihu jsem začala číst poslední den dovolené v Polsku. Vtáhla mě dovnitř, užívala jsem si polská slova, která se v knize objevila. Ocenila jsem slovník na konci knihy. Mělo to pro mě zvláštní přídavek, protože například jídla o kterých mluvili v knize jsem kolem sebe viděla a mohla si tak ještě lépe představit vše kolem knihy.
Děj se odehrává v Podlesí, na okraji Polska s hranicemi s Běloruskem. Mají své vlastní zvyky, názory, víru, chudobu, ale třeba i Šeptuchy (léčitelky, čarodějky nebo jen ženy, které už letos prožily, umějí poradit a rozumí bylinkám).
Vypráví o Dorotě a její nejlepší kamarádce. Chtějí něco v životě dokázat a po maturitě opustit Podlesí a žít ve městě. O Dorotě se povídá, že mluví s mrtvými. Její otec je hrobník, maminka je opustila, když byla Dorota dítě.
Každý si v sobě nese nějaké křivdy. O co líp by se lidem žilo, kdyby si uvědomili, že tu mají všechno jen dočasně. A na druhý břeh si s sebou nic nevezmou. Kdyby dokázali všem svým nepřátelům odpustit, nebloudilo by tolik nešťastných duší po světě.
Líbilo se mi vyprávění o šeptuchách. Snad i něco byla pravda, něco jen víra. Víra tvá tě uzdravila. A určitě i některé ženy vidí víc než ostatní. Kniha na mě působila zvláštním způsobem. Zajímalo by mě, zda tam stále žijí. Na jejich rozpravu jezdili lidé z dálky, čekali frontu, věřili v pomoc.
Já mám takové neotřelé téma v knihách ráda. Je jedno, co si kdo myslí nebo co všechno je možné. Některé věci prostě logicky vysvětlit nejdou.
Štítky knihy
Polsko čarodějnice léčitelství slovenská literatura dospívání tajemství folklór rozhlasové zpracování
Šeptuchy
Audiokniha
Nevím proč, ale asi se mi to líbilo trošku víc než Žítkovské bohyně. Kniha působí tak nějak roztěkaně, děj nedrží pohromadě. Ale zároveň mi přišla poetická. Často jsem tam narazila na větu, u které jsem si říkala, ty jo, to je super myšlenka, zajímavý pohled nebo se mi to prostě jenom hezky poslouchalo.