Sérotonín

Serotonin
Michel Houellebecq
Víc než dvacet let jsem nečetl tak nudnou a nezáživnou knihu. Je to takový lokální místopisný průvodce s encyklopedickým popisem věcí, míst a situací. Jen pouhý náznak příběhu, zajímavé situace, momentu zničí okamžitě rozvedením a popisem věcí okolo až k absolutní rozplizlosti a od tématu "uteče". Neustále rozptyluje popisy až do nikam. Zajímavých míst v knize je poskrovnu, tak tři, možná čtyři, které ale vydrží maximálně půl až jeden a půl stránky.
Nemá to žádnou šťávu, napětí. To co se v anotacích a recenzích píše o odvážných sexuálních až pornografických scénách zvládne Houellebecq na dvou třech řádcích s tím, že se to odehrálo, stalo. Nic odvážného, nic zajímavého, nic čtivého, nic. Nuda. Svůj vývoj, vztahy s bývalými partnerkami a závislost na captorixu podle mě absolutně odbyl, resp. nezvládl.
Celkově bych knihu označil jako tlachání o ničem, hroznou nudu a čtení o ho*ně.
Knihu jsem dočetl jen s krajním sebezapřením a díky své sebekázni.
Za posledních 20 let jsem nečetl horší knihu.

14.07.2019

"stalo se akorát to, že se nic nestalo..."
Florent, depresivní, nespokojený v práci a ve vztahu, opouští vše, aby se vydal na cestu po stopách svých bývalých lásek a spolužáků. Jedná se téměř o masochistický návrat do minulosti, který našemu hrdinovi připomíná to, co v životě "zvoral" a co prostě nejde vrátit zpátky. Svoje vzpomínání sem tam prokládá analýzami francouzského zemědělství, detaily o střelectví, úvahami o sexu, soudobé západní společnosti... Ta pak z jeho úvah nevychází bez poskvrny: znuděná sama sebou se řítí do záhuby. Tento neodvratný pád může snad zbrzdit ona zázračná pilulka captorixu, avšak nezabrání mu... Jak dlouho ještě budeme takto "přežívat" v onom captorixovém "matrixu", v iluzi toho, že skutečně žijeme? A co to znamená doopravdy žít? Umíme to ještě?

Z Houellebcqua chvílemi mrazí, chvílemi zoufalství hrdiny doslova vyvolává pocit radosti, že JÁ na tom přece tak špatně nejsem, že se mě tohle "šílenství" přece netýká... Florentem opovrhuji, ale pak se s ním v oněch několika chvílích protnu, když si uvědomím, jak nádherné a bolestné je milovat a k nepřežití takovou osobu ztratit, a pod rouškou protivného bručouna, nihilisty a cynika zahlédnu jeho křehkost a citlivost.

Pro mě silná knížka.

12.07.2019

Bůh je prý průměrný scénárista... nebo jsme my průměrní herci?

08.07.2019

Román o stárnutí a hlavně o lásce o promarněných příležitostech najít naplnění v lásce. Svým způsobem je to dost podvratný romantický nebo snad melodramatický příběh o jednom do deprese se propadajícím skoro padesátníkovi, co se jen těžko smiřuje se svou minulostí a svým současným vesměs konzumním životem. Ty pocity jsou popsány skvěle, to rozčarování ze světa, z bytí, z jakési konzumní prázdnoty.

No, celkově starý dobrý MH, opět se jde takříkajíc až na krev a nehraje se tu o nic menšího než o podoby současného euroměsťáctví. Povrch a ta takzvaná povrchnost se ukazuje být ve svém důsledku tím nejhlubším. Na tu těžkou tmu tu totiž nakonec zůstane stejně každý sám a je to jen otázka přístupu a zvoleného slovníku. V lecčems nepříjemně aktuální román. Jak někde píše Guy Viarre: "Nejsme stvořeni k bytí". Doporučuji.

27.06.2019

Řeknu jediné: Zase mě dostal!

26.06.2019

Knihy M.H. jsem dlouho odkládal, zaškatulkoval jsem si je jako samoúčelně perverzní a provokativní. Nový Serotonin byl impuls zjistit, proč má ale M.H. tolik příznivců, "obyčejných" i "fundovaných", a jestli o něco nepřicházím.
Začal jsem číst s tím, že to bude jakási "mentální zkouška", že to nepůjde hned snadno a samo, že to bude chtít ze začátku trochu disciplíny vydržet - a to se potvrdilo.
Příběh Serotoninu zachycuje nejnižší i nejvyšší extrémy lidskosti a vymezuje si tak široký (v podstatě neomezený) prostor, ve kterém se M.H. nestydí přesně a nekompromisně odhalovat ta nejsoukromější hnutí mysli, která ale vlastně zná každý (nebo téměř každý), ale buď jim nevěnuje nebo nechce věnovat moc (resp. vůbec) pozornost anebo je považuje za tak bizarní, že jsou (i ze studu) druhým nesdělitelná. Serotonin je takový nevábný, neatraktivní, neforemný, potlučený a více či méně nahnilý plod, z kterého se ale na konci vyloupne jádro krásné jako drahokam - v jistém smyslu dělový knock-out nihilismu, který je autorovi často připisován.

Prostě parádní kniha !!! Nebojte se ji číst:-) !!!

23.06.2019

Tak já ta předchozí výrazně kladná hodnocení nesdílím. Člověk by se měl k životu postavit tak, aby se do popisované situace vůbec nedostal. A pokud se tak stane, není to nic chvályhodného. Mohlo by to být leda odstrašujícím případem. Jiný přínos či myšlenku jsem nenalezl.
Za hranou jsem viděl některé pasáže popisující zoofilii či pedofilii, až mi přišlo, že se to snad autorovi dokonce líbí.
Mnoho zbytečných odstavců popisujících např. jídelní lístky, problematiku hnojiv, exportu sýrů z Normandie, anamnézu bývalého stínového tchána a další.
Jednu hvězdičku dávám za strany 111(k zamyšlení) a 156 (k pobavení) a druhou za to, co mi mohlo potenciálně utéct, ale na víc to není.

22.06.2019

Kéž by se mě třeba můj urolog zeptal:"Myslel jste na děvky?"

22.06.2019

Hlavní hrdina analyzuje svůj život ve světě, ve kterém už nedokáže být šťastný a asi to od určitého věku čeká každého. MH servíruje klasický mix hluboké deprese, smutku, romantické naděje vyprávěný s patřičným sarkasmem a černohumurnými postřehy a nechybí samozřejmě zábavné prasárny. Autor drží svojí tradiční úroveň.

21.06.2019

Skvělá kniha (ostatně jako vše od MH). Zklamáním je množství gramatických chyb a nepřesnosti. To u Odeonu nebývá zvykem

17.06.2019

Ne všechno od Houellebecqa čtu se stejným nadšením; zatímco třeba Rozšíření bitevního pole, Možnost ostrova či Mapu a území jsem si užila, s adorovanými Elementárními částicemi či Podvolením mám problém dodneška (o něčem ale svědčí, že jsem si je pořídila do domácí knihovny, abych se k nim jednou mohla vrátit). Ale Serotonin jako by tématikou, náladou i stylem navázal na Platformu, které si cením skoro nejvíc... Zde se prodíráme permanentní krizí a docela ostrým psychickým sešupem sedmačtyřicátníka, jemuž po rozchodu s japonskou společnicí psychofarmaka prokazatelně ničí to poslední, co má, tedy libido a schopnost aktivního sexu, a pošle ho na retrospektivní cestu pamětí i konkrétní krajinou po dávných šuknách s téměř virtuální zastávkou u té jediné, věčné, pravda, zaslouženě ztracené lásky; zjednodušuji, ono to u knih tohoto typu jinak nejde. Hlavní postava je muž nijak sympatický, údajně umírající (jako my všichni), s bezbřehým smutkem v duši, nad nímž až srdce usedá. (Všimli jste si, oč soucitnější je člověk vůči těm "smutným" oproti těm "depresivním"? Nekorektní a nespravedlivé? Ano... a co jako?) Cesta či spíše útěk z Paříže a z dobrého místa, přes pobyt v hotelu (jediné kritérium výběru - antikuřácký zákon zatím nedorazil), polosamotu v bungalovu u přítele ze studií (setkání s pedofilní pornografií, přitažlivostí střelných zbraní i tragickou revoltou krachujících zemědělců v úhledném balíčku), samotu v lese, totální izolaci u TV na pařížském sídlišti - a pokud vám to připadá jako spoiler, vězte, že to ani zdaleka není vše... Sebezpytné úvahy jako vždy pronikavé a (v rámci možností) bez sebeklamů a iluzí, až surově k rozpadu osobnosti a totální apatii; jediné, co zavdává hlavní postavě důvod k aktivitě, je nutnost opatřit si to, co ničí, protože jiná možnost není a naděje v nedohlednu... A napsané tak, že člověk skoro nemůže přestat číst, i když by potřeboval vydechnout, že neví, zdali se má smát nebo plakat, sarkasticky, s humorem, a zároveň empaticky vůči nám, všem lúzrům světa. p. s. Je prima, že Serotonin se u nás dočkal vydání ve stejném roce jako ve Francii - ale gramatické chyby a nepřesnosti zamrzí.