Severoamerické jezerní příšery
Nathan Ballingrud
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521533/bmid_severoamericke-jezerni-prisery-654739a85bac2.jpg
4
49
49
Skrytý poklad amerického hororu. Severoamerické jezerní příšery jsou souborem devíti povídek, v nichž se Nathan Ballingrud vydává na průzkum temných končin lidské duše, do podivného světa, který se vzpírá snahám o pochopení a nastolení řádu. V hlavní roli zde vystupují příšery všeho druhu - skutečné i smyšlené, příšery v nás i mimo nás. Knihou prostupuje zoufalství současného žití, bolest, ale také soucit a láska, to vše v občas nadpřirozeném hávu, který ovšem nepředstavuje hlavní zdroj děsivosti. Ballingrudova debutová sbírka hned po vydání v roce 2013 zaznamenala značný ohlas a získala Cenu Shirley Jacksonové a nominaci na několik dalších prestižních žánrových cen. Toto je literární horor nejvyšší jakosti, mozaika drobných uměleckých děl temných tónů jako stvořená pro čtenáře, kteří se ve fantazii rádi vydávají na dobrodružné výpravy mimo svou komfortní zónu.... celý text
Literatura světová Horory Povídky
Vydáno: 2023 , HostOriginální název:
North American Lake Monsters, 2013
více info...
Přidat komentář
Hodně zvláštní povídky.
Krátké výseky z většinou nepovedených nebo vyhrocených vztahů, morbidních nedokončných příběhů, drásajících situací. A někde uprostřed, jakoby mimochodem, ještě malinký kousek něčeho nadpřirozeného nebo nepochopitelného nebo neuvěřitelného… Zvláštně třaskavá směs, ze které jsem pociťovala spíše negativní emoce – odpor, nechuť, nesouhlas, úzkost, smutek. Autor čtenáře nešetří, a způsob, kterým píše, je opravdu obdivuhodný. Takže čtení je to na každý pád hodně působivé, ať už se vám ve výsledku líbí, nebo ne.
Nečtěte, když je vám ouvej, tohle není oddychová četba, ani nic, co vás pozitivně naladí. Aspoň mě ne.
Subjektivně dneska jen za tři, i když cítím, že v jiném svém období bych klidně dala za čtyři…
Pro mě nejlepší povídka Puklina.
Oceňovaná a vychvalovaná sbírka povídek, která mi vůbec nesedla. Oceňuji květnatost jazyka i čtivost příběhů. Nicméně téměř všechny pro mě postrádaly pointu.
Každá povídka je jako krátký pohled do jiného světa, kde se dějí nadpřirozené věci, ty ale často nejsou hlavním zdrojem strachu a hrůzy. Daleko větší strach jde obvykle z lidí, nikoli z „jezerní příšery“ případně jiných magických jevů. A povídky nejsou převyprávěním uceleného příběhu, je to vždy jen krátký výřez z nějakého děje, který nám autor nedovypráví do konce. S velmi silnou atmosférou a o to víc znepokojivý, že se nevíme, jak to dopadlo. Mně se to líbilo.
PS: i já knihu koupila kvůli obálce. O autorovi jsem doteď neslyšela ani slovo.
Tak jo přiznám se, Nathana Ballingruda jsem znal jen jako autora sbírky "Wounds", podle které byl natočený stejnojmený film, ale ten jsem neviděl a sbírku nečetl, a ke koupi "Severoamerických jezerních příšer" mne přesvědčily tři věci - zajímavý název, parádní obálka a jméno Milana Žáčka, který knížku přeložil (nutno dodat, že skvěle, jako obvykle).
A v žádném případě jsem nelitoval, naopak. Tohle je čtení přesně podle mého gusta. Znepokojivé, nejednoznačné a slohově vytříbené. Ano, souhlas s kritiky, že mnohdy jsou to víc než povídky jen fragmenty bez začátku a konce, že je to náročné na čtenáře, že tam vlastně žádné jezerní příšery (skoro) nejsou atd. atd. ALE je to skvělé (a často hodně temné a smutné) čtení, které se Vám dostane pod kůži. Za mne obrovské překvapení a letos jedna z nej knih a je mi jasné, že minimálně některé povídky si za čas přečtu znovu.
Jako obvykle jsem se více rozepsal u jednotlivých povídek.
4,5*
Výborná sbírka pro náročnější, co nechtějí hrůzu na zlatém podnose a bez pointy. Tady se straší plíživou drobnokresbou lidských neduhů a pokřivených vztahů ke svým blízkým i vlastnímu nitru. Svět Nathana Ballingruda je poeticky děsivý díky jeho jazykové vybavenosti plné metafor a barev. Příšery se v něm o životy hlavních hrdinů jen tak otřou a povětšinou mizejí.
Nejlepší kousky: Jdeš, kam tě to táhne, Pod náporem slunce, Puklina
Tak kde začít! Asi tím, co mi na knize opravdu vadilo - ukousnuté konce. Měla jsem pocit, že některá z příšer snad půlku příběhů snědla, protože to nebylo možný. Jasný, trochu něco nechat na představivosti čtenáře, je úplně v pořádku, ale tady u všech chyběla snad půlka.
Takže i když byl námět dobrý a mohlo by to být fakt úplně top, tak bohužel, nedozvěděla jsem se vůbec nic. A i když se se snažila si to nějak domyslet, tak jsme ve většině případů byla bezradná.
Je možné, že jsem nebyla naladěná na autorův styl, ale s další štafetářkou jsme se na tom shodli, takže těžko říct.
Nejvíce stojí za vypíchnutí povídky SS a Puklina. Puklina mě oslovila mrazivým prostředím, kde figurovali psovodi, zima až praští, no zkrátka já tohle prostředí můžu a příběh mi přišel taky super. A SS byla zase zajímává z psychologického hlediska, co je někdo schopný udělat pro popularitu atd., nebudu spoilerovat. Jenže! Opět...konec nikde.
Jiné povídky buď za nic nestály, nebo neurazily, ale ani nenadchly. Ty dvě výše zmíněné to potáhly na 50%, ale bohužel, jsem zklamaná.
Celkově knihu hodnotím jako průměr a doporučuji ji těm, co rádi dostanou originální námět, ale příběh si vytvoří víceméně celý sami. Já k těmto lidem nepatřím.
Nevím, prohlášení, že jde o skrytý poklad literatury je, dle mého názoru přehnané. Z devíti povídek se mi líbily dvě, bohužel až moc málo rozvinuté. Zbytek stál, s prominutím, za psí štěk. Asi nejsem fanda tohohle způsobu hororu, ale číst povídku, která je o ničem a nevyústí v nic se mi nelíbilo. Přitom takovéto příběhy mám rád, ale ne tady a ne v téhle knize. Žvatlaní o ničem.
Zatím největší zklamání roku 2024.
Čekala jsem hororové povídky plné mýtů a jezerních příšer. Bohužel v celé knize se jezerní příšera objeví jen jedna a navíc je ještě mrtvá. Naproti tomu se zde vyskytuje celá řada jiných bytostí jako jsou vlkodlaci, upíři nebo padlý andělé. Ale především se autor zaměřuje na monsta, která se mohou skrývat v každém z nás. A za vypuštění těchto monster většinou může nějaká náhoda nebo nehoda.
Většina povídek v knize má potenciál. Příběh se rozvíjí slušně, baví vás a těšíte se, jak to celé dopadne. Jenže tady nastává problém. Autor vám většinou žádný konec nedá. Příběh utne v půlce a vy jen nepřítomně obracíte stránky mezi prsty a přemýšlíte, kam sakra ty další schoval. Na mne prostě useknuté vždy hodně předčasně. Domýšlet si půlku příběhů mne nebavilo. A mnohdy jsem v příběhu nenašla asi ani to, co chtěl autor sdělit.
Povídky se čtou jinak pěkně. Styl psaní je poutavý, barvitý a místy až poetický plný metafor. Stránky vám ubíhají pod rukami. Ale po pár povídkách jsem si začala říkat. Fajn, čte se to dobře, ale proč to vlastně jinak čtu?
Povídky které se mně líbily a viděla jsem v nich nějaké poslání jsou nakonec tři.
1. SS - příběh chlapce, který se stará o svou matku. Ta přišla o nohy při autonehodě. On kvůli tomu musí skončit se školou a začít pracovat.
2. Pod náporem slunce - příběh o chlapci, který našel ve sklepě svého domu upíra. Chce, aby ho upír proměnil a za to mu slíbí krev matčina nového přítele.
3. Dobrý manžel - příběh muže, který přihlíží sebevraždě své ženy.
Další povídky se mi líbily buď zčásti nebo vůbec.
Neříkám, že kniha je špatná. Myslím, že spousta čtenářům se bude líbit. Já jsem zjistila, že nejspíš nejsem povídkový typ. Ani hororové mi to bohužel moc nepřišlo. Vůbec jsem se nebála.
S autorem jsem si příliš nesedla. I když, knihu jsem dočetla před 3 dny, stejně se v mysli k některým povídkám ještě vracím a přemýšlím o nich. A tak se ptám. Nemohl tohle být třeba autorův záměr?
V posledních letech jsem začala kradmo, opatrně a s nedůvěrou prozkoumávat hororový žánr. Stále sice nemám ráda nechutnosti a lekačky, ale zjistila jsem že existuje i jiná stránka hororu - taková, která zkoumá temnotu uvnitř lidských bytostí. No, a sem bych zařadila i Severoamerické jezerní příšery. Autor se sice nevyhýbá nechutnostem ani prvoplánově znepokojivým scénám (trýznění zvířat v tomhle ohledu bohužel vždy zabere), ale drží je v určitých mezích. Naopak, hororová událost zde slouží jako nástroj, který pošoupne hrdiny za hranici příčetnosti. A v tom spočívá můj největší problém: povídky mi přišly jako nedostatečná plocha na dotažení většiny zápletek. Jistě, nekteré byly bravurně vypointované (Pod náporem slunce, Dobrý manžel), jiné by si ale zasloužily rozvinout (Puklina). Skoro bych si přála, aby se autor hlouběji pitval ve ztrápených myslích svých hrdinů, aby podrobněji zkoumal jejich propad do šílenství.
Velké plus dávám za květnatý jazyk, bohatý na metafory, přirovnání a komplikovaná souvětí. Číst takový tex je radost a často se už nevidí.
Celkem povedená sbírka pro mě neznámého autora. Některé povídky pro mě ale byly trochu těžké na pochopení a muselo se mi to rozležet v hlavě, než mi docvakl autorův skutečný záměr. Jinak ale povídky hodnotím celkem pozitivně.
Horory nečtu a povídky nemám ráda, tady mne zlákalo tajemno a skvělé hodnocení. Hned první příběh mne vtáhl a děj mne bavil u většiny povídek, dobře se to četlo.. ale prostě mně přišly konce příliš useknuté .
Inteligentní literární horor, debutové povídky Nathana Ballingruda jsou temné, originální, plné metafor a dobře vykreslené lidské psychologie v její nejniternější hloubce. To jak na klasická hororová témata jako např. vlkodlaci, upíři a zombie, autor nahlíží, je naprosto svěží a neokoukaný a po přečtení chci více. Tak snad vydavatelství Host vydá i další bomby od Ballingruda.
Zvláštní povídky, ale to je také to, co je dělá tak zajímavými. Už první povídka si mě získala a ostatní jsou psané v podobném duchu. Všechny jsou dobré a ponuré, ale také jsou plné hlubokého významu a poukazují na temnou lidskou duši.
Napsáno krásným jazykem, prosyceno atmosférou od prvního do posledního písmene a určeno výhradně těm, kdo už nechtějí číst klasické hororové povídky, neboť téměř každý příběh zde (pokud se nepletu tak s výjimkou jednoho), ač začíná v žánrovém stylu, vás nakonec zavede úplně jinam. Někomu může vadit nejednoznačné zakončení většiny příběhů, ale co je jisté, Nathan Ballingrud umí vlézt do mozku čtenáře a nechat tam po sobě pachuť temnoty.
Sbírka hororových povídek Nathana Ballingruda, co na první dobrou evokuje spíš průvodce mytologií, je označována za skrytý poklad amerického hororu. Tohle označení je poměrně diskutabilní, byť právě z figurek amerických zapadákovů těží autor nejvíc.
Nečekejte jezerní monstra (je tam jen jedno a je mrtvé), ale všemožné formy děsu - od profláknutých vlkodlaků a upírů až po úplně jiná, často i s lidskou tváří. Ballingrud tady několikrát zavítá do white thrash spodiny a obecně na okraj společnosti a pokud zbožňujete konfrontace se zlem tváří v tvář, mockrát se jich nedočkáte.
Právě proto tahle sbírka nesedne každému, těch nevyřčených věcí je tam často více než vyřčených a pokud potřebujete mít všechno do puntíku vysvětlené a uzavřené, tady dost narazíte. Ballingrud vás totiž několikrát beze slova opustí a buď mu ukážete prostředníček, nebo uznáte, že i tak to za to stálo.
Věta z přebalu o výpravách mimo komfortní zónu je imho naplněna beze zbytku, v některých povídkách jsou příšery jen katalyzátorem událostí, v jiných jsou ústředním prvkem, ale snad všechny texty prostupuje jistá znepokojivost, pocit reálnosti popisovaného. Dalším společným jmenovatelem je neutěšená situace protagonistů ať už v rovině vztahové či materiální (možná s výjimkou povídky Puklina, tam je to blíže ke kosmické hrůze). Dost působivá sbírka povídek bez nějakého zakolísání.
Severoamerické jezerní příšery
Na chvilku nakouknout jinam.
Nebylo to špatný, ale ani mě to nevystřelilo z trenek. Fajn atmoška, okraj společnosti, maloměsto, melancholie, příšery v podobě lidské … ale čas od času jsem potřebovala definitivnější tečku.
Ikonická věta, která by se měla tesat do kamene:
“A horko bylo násilný čin.