Šikmý kostel

07.03.2020

Žádný komplikovaný děj, prostě jen běh života. Těžkého života tehdejší doby.

Vše, co teď píšu bude asi příliš sentimentální a neobjektivní. Pro mě bylo čtení knihy o to více umocněno emocemi, protože jsem se zde narodila, žiji mezi Orlovou a Karvinou. Kolem "Olzy" se chodíme často procházet. Popisovaná místa jsou mi důvěrně známé. Všechny v knize kurzívou označené slova "do pjeruna" apod. jsou pro mě přirozené, protože tzv. po našimu mluvila prabička, babička a dodnes ještě trochu rodiče. Písničku Siedzi mucha na ścainie ......umím dodnes.
Děkuji tímto autorce, za historické vysvětlení poměrů v kraji. A za příjemně strávený čas u čtení knihy.

06.03.2020

Taky jste rádi poslouchali babičku, když se rozpovídala o svém dětství a mládí? Když byl náš svět o dost jiný, než jaký je teď. (Žádná televize, rozhlas, letadla, toaletní papír atd v životě většiny.) Taky jste se jí pořád ptali na to a ono? (Já jsem se třeba dozvěděl, že moje prababička si často zpívala jednu písničku, která je moje osudová. A to jsem prababička nezažil.)
Číst Kostel je jako poslouchat babičku. Ale ne jednu. A ne jen babičku. Jako byste v rukou měli rodinné poklady a nechali si vyprávět jejich historii. (Třeba jak se tenhle hmoždíř dostal do téhle rodiny.)
Všechny ty životy obyčejných lidí, obyčejných v tom nejlepším smyslu slova, jsou napsány krásným jazykem. Uvědomil jsem si to lépe až po přečtení jiné knihy, která mi do Kostela skočila z pracovních důvodů.
Zdá se vám, že jsem spokojený? Jsem o moc víc. Nadšený. A vlastně neumím lépe říct proč. Je to něco uvnitř v textu a v mém já, co padlo na správné místo. Jako když se potkají dva staří známí.
Kniha roku je tu.

06.03.2020

Skvěle popsaný život i povahy lidí v mém kraji. Tvrdé podmínky, pokora i revolta, pracovitost, bohabojnost, radosti i zoufalství synků a děvušek. Těším se na pokračování.

Šikmý kostel je naprosto bravurně sepsaný příběh jedné rodiny, která žila ve staré Karwiné na přelomu 19. a 20. století. S hlavními postavami poznáváme život na vsi i ve městě, chudobu i snahu o lepší život. Především však dřinu, zklamání, bolest... V románu nechybí láska, vzdor, vypočítavost, obětavost, zkrátka vše, co má dobrá kniha mít. Nechybí ani velká výpovědní hodnota, protože autorka si dala velice záležet na rešerších a historických podkladech, včetně rozhovorů s pamětníky. Za mě rozhodně nejlepší kniha roku 2020 a aspirantka na cenu Magnesia Litera!

06.03.2020

Velmi příjemné překvapení, tolik současné literatury nečítávám. Naposledy paní Mornštajnovou a tohle dílo je opravdu velmi podobně srovnatelné, ovšem v dobrém, tom nejlepším, slova smyslu. Trochu se obávám dalších dílů, jestli mi politicky budou konvenovat, ono člověk v dnešní době přepisování dějin nikdy neví.

05.03.2020

Je k neuvěření, v jaké blízkosti míst, kde se Šikmý kostel odehrává, mnozí žijeme, že těmi místy často projíždíme, aniž bychom jen tušili, jak výstavné město v dnes pustých místech stálo...

Jsem teprve v polovině knihy a přesto už teď vnímám zde rozehrané osudy a události a jsem si jistý, že na ona místa už nikdy nebudu pohlížet stejně. Hluboce se skláním před prací autorky a jsem vděčný tomu, co ve své knize nenechala upadnout v zapomnění.

Každý z nás z okolí Karvinska by si měl Šikmý kostel nejen přečíst, aie i zapamatovat zamlčenou historii, kterou vypráví. Už teď se nemohu dočkat dalších řádků - a pokračování kroniky již neexistujícího města.

05.03.2020

Skvěle napsané. Čtivé, svižné, napínavé, i když děj je minimální. Popisy postav a situací posunují příběh aniž by bylo nutné vymýšlet nějaké zvraty. Hlavní postavou je neustále někdo jiný, jak se příběh přelévá. Je to nenásilné a pořád to pobízí číst dál.

04.03.2020

Románová kronika ztraceného města, léta 1894-1921. Příběh, který je vystavěn na skutečných událostech. Začíná důlním neštěstím z roku 1894, které zasáhlo do života obyvatel celého kraje.
V knize sledujeme tři hlavní hrdiny – Barboru, Julku a Ludwika – každý se svým osudem bojuje po svém.

Úžasná knížka, ve které najdete zpracovaná témata, o kterých se v knížkách moc nepíše a člověk se jen diví, co se tady všechno dělo, o čem neví. Například česko-polský konflikt, který nastal po první světové válce a jak to ovlivnilo obyčejné lidi. Stejně tak první světová válka a její dopad na městečko a jeho obyvatele.

Styl, jakým je kniha napsána, Vás okamžitě pohltí a ocitnete se na začátku dvacátého století v chudém městečku plném havířů. Dozvíte se mnoho o tom, jak lidé dřív žili. Spoustu z toho si pamatuji z vyprávění mé babičky, tak mě to možná pohltilo ještě o něco víc. Malé chaloupky, zato velké rodiny. Autentický pocit umocňuje nářečí i polská jména a názvy.

Silný příběh, který jsem si opravdu užila, prožila, probrečela. Už teď se těším na další díl, který si pořídím hned, jakmile vyjde.

Všem Vám knížku moc doporučuji. Nebuďme slepí k naší historii. Pojďme se o ní dozvědět něco nového. Tímto způsobem Vás to bude i bavit. Autorka má můj obdiv za to, jakou práci ji muselo dát posbírat všechny historické události a s jakou lehkostí je zapracovala do svého románu.

04.03.2020

Číst tuto knihu byla čistá radost. Nejsilnější na knize jsou osudy žen horníků, na jejichž zádech ležela nejen tíha starosti o domácnost, ale v některých případech taky starost o budoucnost. V té knize jsou snad všechny ingredience, které vám zajistí skvělý zážitek: láska, přátelství, odhodlání vydržet a navíc konflikt, který začíná jako malá lokální „strkanice“, ale na který se budou postupně nabalovat další události. A v centru příběhu kostel, jehož postupný úpadek (stále viditelný, kostel stojí stále na svém místě) ilustruje úpadek doby a celé společnosti.

Karin Lednická má skvělý dar vyprávět a chytnout čtenáře. Kniha vznikla po mnoha rozhovorech s místními pamětníky a do široké pozornosti přináší osudy místa, na které často zapomínáme. Slezsko bývá v české literatuře spíše míjeno a Karin Lednická Šikmým kostelem tento dluh napravuje.

03.03.2020

Štěstí, láska, nenávist, odevzdanost, flegmatismus i cholerické výstupy se snoubí v prvním románu autorky a dlouholeté nakladatelky Karin Lednické. Šikmý kostel je rodinnou kronikou, která vám připomeneme rozsáhlé Dietlovské ságy, jakými byly Synové a dcery Jakuba skláře či Doktor Markus a jeho rod. Šikmý kostel potěší všechny, kteří se rádi noří do spletitých vyprávění. Máte-li v lásce příběhy Aleny Mornštajnové, Petry Soukupové či Kateřiny Tučkové, román Karin Lednické vás nezklame.

03.03.2020

Láska na první začtení...

03.03.2020

Hodně zajímavá kniha. Jedna z nejzajímavějších, jakou jsem za poslední roky četla. Skvělý náhled do života lidí na Karvinsku (Karwinsku?) "fin de siècle" a let následujících. Krásně vykreslené postavy i děje, zajímavé zauzlení i rozuzlení. Jen ke konci, posledních cca 60 stránek, mi přišlo, že knížce trochu dochází dech - proto jsem se nakonec rozhodla dát 4 hvězdičky a ne plných pět.

Karin má můj obdiv za to, co všechno musela pročíst, vyslechnout, vybádat, než se do psaní knížky pustila. Jak se seznámila s historií těchto míst, jak popsala události, které touto oblastí prošly. Díky za to - já z hlediska mého povolání toto velmi oceňuji.

02.03.2020

Pokud budete letos číst jedinou českou knihu, bude to právě tato kniha - krásný jazyk, příběh, postavy ... dokonalé!

02.03.2020

Po delší době pro mě opravdová čtenářská lahůdka! Hodnotím vysoko nad "Tichými roky" od Mornštajnové.

02.03.2020

Kniha se čte, respektive audiokniha v podání Vilmy Cibukové poslouchá, jedním dechem.
Vše ostatní již napsali další čtenáři/hodnotitelé. :-)

01.03.2020

Výborně, poutavě i neuvěřitelně čtivě psaná kronika jedné rodiny a tvrdého života v tomto hornickém kraji. Opravdu jsem měl problém přestat číst a nechat si nějaké stránky také na další den. Podobně jako u K. Tučkové je příběh podložený historickými fakty a podle doslovu Karin Lednické stovkami, řekl bych spíš tisícovkami hodin sbírání materiálu. Už jen ten úvodní příběh o solném putování do Wieliczky za všechny ty hodiny určitě stál. Krásná knížka kterou budu každému jen doporučovat a závidět, že má ty stránky ještě před sebou. Už teď netrpělivě vyhlížím další díly této zamýšlené trilogie.

01.03.2020

Kniha mě upoutala hned od začátku věrohodným příběhem, prožívala jsem radosti i starosti všech postav, sledovala jsem jejich život, jejich osudy, ale bavilo mě i pozadí dřívější doby, kdy jsem nakoukla do šachty, pivovaru nebi do lázní. Neubránila jsem se srovnání dnešního života a i konkrétně mého života s tehdejší dobou a sílou lidí, vyšlo mi, jak se dnes mám(e) dobře, jen si to uvědomit a pamatovat.

29.02.2020

Z knihy Šikmý kostel se budu vzpamatovávat dlouho a vím, že na ni nikdy nezapomenu, že si ji vždycky ponesu v srdci a v duši a že na osudy, které popisuje, v budoucnosti mnohokrát pomyslím. Už ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že Karin Lednická knihu chystá, tušila jsem, že to bude zážitek. Pak jsem se konečně dočkala a začala jsem číst. Po pár stránkách mi bylo jasné, že tohle je výjimečný počin. A teď, po dočtení poslední stránky, kterou jsem si tolik šetřila… nemám slov. Nemám v ruce nic, čím bych dokázala lidem, kteří tuhle knihu ještě nečetli, předat, jak neskutečná je. Kromě knihy samotné.

Sedím tu nad poloprázdným dokumentem a přemýšlím, jak vrátit Šikmému kostelu to, co mi dal on sám. Jak přesvědčit každého kolem mě, aby si knihu taky přečetl, aby si ji taky prožil…

Šikmý kostel má všechno, co od výborného čtení můžete chtít.

Je to kniha napsaná důmyslně, každé slovo je pečlivě zvoleno, stylistická stránka je propracovaná a současně nádherně lehká, místy vznosně křehká, jinde syrová a bolestivě upřímná. Není to text, který přečtete bezmyšlenkovitě za jedno odpoledne a ani jednou se nepozastavíte nad krásným obratem či slovním spojením. Šikmý kostel je kniha, která zaslouží čas a plnou pozornost, přesto je však celý text přístupný, čtivý, srozumitelný a laskavý.

Hloubka rešerší vás ohromí. Za Šikmým kostelem nestojí pár přečtených knih a několik rozhovorů s pamětníky. Sami uvidíte, že pozadí musí tvořit stovky stran přečtených textů, nekonečné hodiny strávené s těmi, pro které se nejrůznější okamžiky z příběhu neodehrávaly jen na stránkách knihy (jak ostatně autorka potvrzuje v doslovu), a především, laskavá práce se všemi získanými informacemi.

V Šikmém kostele se nedočkáte ždímání čehokoliv až na dřeň – emocí, informací, osudů. Naopak, některé příběhy a zážitky nepotřebují doslovné vyprávění, nepotřebují onu poslední závěrečnou větu, která vrhne na vše, co bylo řečeno dříve, to pravé světlo. Strach dříme v neznámu, což na vlastní kůži pocítí hrdinové knihy, pocítíte to i vy a připomenete si, že před lety se přesně takhle cítili lidé z masa a kostí, stejní jako my všichni. Lidé, kteří netoužili po ničem jiném, než byl bezpečný domov, zdraví rodiny a klidné časy nepoznamenané válkou a marnivými spory.

Propracovanost postav jsem v textu původně úplně opominula – ona je totiž tak zvláštně samozřejmá a působivá, že ji člověk nevnímá, ale je důležité uvědomit si, že tam je. Vývoj jednotlivých charakterů je nádherný. Ano, smutný a mnohdy zdrcující, přesto zvláštním způsobem krásný jako sám život. Ke každé z postav z určitých důvodů přilnete, s každou se v některých věcech rozejdete. Budete svědky nekonečné pokory, bezbřehé naivity, vroucí lásky, ale i zdrcujícího neštěstí, neodvratitelné zahořklosti, dusivého zármutku… naděje i beznaděje.

Šikmý kostel pokrývá celkem dlouhou časovou etapu (léta 1894 – 1921) a díky tomu se čtenář seznamuje s celou řadou postav a jejich osudů. Musím velmi kvitovat, že autorce se podařilo čtenáře ve svém příběhu vždy zcela orientovat, nikdy jsem se necítila vytržená či nejistá, o kom je zrovna řeč, v jakém období se nacházíme, co se stalo předtím a co poté. Přestože jsem knihu četla relativně dlouho, jelikož jsem si ji chtěla dávkovat po troškách a tak si ji šetřit, neztrácela jsem se a vždy jsem během dvou vět zcela propadla přímo do vyprávění.

Což je ostatně další bod, který je nutné okomentovat. Tuhle knihu nečtete, ale prožíváte. Karin Lednické se daří neobyčejně lehce vtáhnout čtenáře přímo do víru dění a celý příběh se tak před ním odehrává jako film, jako nesmírně živé vyprávění, kterého je nejen svědkem, ale mnohdy přímým účastníkem. Veškeré emoce prožívá spolu s jednotlivými postavami, klopýtá po cestičkách, cítí bahno v roztrhaných botách, sžírá ho utrpení způsobené válkou, cítí bolest na dlaních od puchýřů rozedřených těžkou prací na poli, dech se mu zadrhává v krku, zatímco se ruce prohrabávají uhlím. Všechno se to odehrává v samotném čtenáři, příběh jako by doslova ožíval.

Uf, je toho tolik, co bych ještě chtěla dodat, a současně bych nejradši celý tenhle zážitek smotala do pevného klubíčka, které bych si schovala do duše a v tichosti si jej odmotávala a odžívala znovu a znovu. Určitě jsem zapomněla na něco, co jsem rozhodně chtěla předat dál, ale to nevadí. Některé věci si musí v Šikmém kostele najít každý sám. Jinak to při takhle niterném čtenářském zážitku prostě nejde.

Poslední věc, kterou bych chtěla dodat, je to, že jsem přesvědčena, že lidem, kteří nejsou s historií tohoto regionu dobře seznámeni (a mezi které se ostudně počítám i já), Šikmý kostel dost dramaticky a drasticky otevře oči. Měla jsem dojem, že vím, ale pochopila jsem, že jsem nevěděla vlastně nic. „A třeba i k poznání a porozumění čtenářů, kteří jsou odjinud. Kéž by.“ Těmito slovy končí doslov autorky. Jako rodilá Pražačka mohu jen zkonstatovat, že její přání se rozhodně splnilo. Karin Lednické se podařilo vmáčknout malý, ale nikoliv nevýznamný kousek karvinské země do mého srdce, kde zůstane už navždy. Budu chtít vědět víc, než co jsem se dozvěděla ve škole, budu chtít znát i víc, než jsem zjistila v knize samotné. A když tohle autor dokáže… Znamená to něco úžasného.

Ano, možná si řeknete, tolik superlativů – je to vůbec možné? Upřímně, já bych si snad taky nevěřila, kdybych tuhle knihu nečetla a neprožila na vlastní kůži. Takže nám z toho vyplývá jediný závěr – tohle si prosím, prosím přečtěte. Děkuji.

28.02.2020

Úžasná kniha!
Nedokážu si představit, kolik času autorka strávila sběrem dokumentů, ale jedno je jisté: jen málokdo by dokázal tyhle historické a především lidské střípky odžité na přelomu 19. a 20.století přetavit v tak silnou a čtivou knihu. A K.L. tohle zvládla jako svou prvotinu, klobouk dolů! Zážitek, na jaký hned tak nezapomenu: silný příběh a v něm zakomponované pravdivé historické reálie, o kterých jste se v dějepisu vůbec nedozvěděli.
A pak ten jazyk! Samozřejmě, spoustu místních, nářečních, polsko českých výrazů určitě každý čtenář očekával. Ale tu krásnou a hutnou češtinu, jednoslovné věty, věty holé, ale nádherné, silné, úderné - to jsem tedy já nečekala ani náhodou. Lahůdka!

Když ostatní utíkali po šichtě domů, on zůstával, aby lidem z druhé šichty koukal pod ruce. Pomáhal, když mohl. Neměl žádné ambice, chtěl být užitečný. Pochválený. Neodehnaný.
Byl všechno.