Síla křesťanské naděje

19.11.2022

„Dbejte na milosrdenství a spravedlnost. Neklamte se, že by obě tyto vlastnosti mohly být v Bohu nějak odděleny. Snad se mohou zdát navzájem protikladné tak, že kdo je milosrdný, by nedodržoval spravedlnost, a kdo lpí bezpodmínečně na spravedlnosti, zapomíná na slitování. Ale Bůh je všemohoucí: ani ve svém milosrdenství neopouští spravedlnost, ani milosrdenství ve spravedlivém soudu.“
(sv. Augustin)

Nedávné „vonbaltazarovsky“ laděné vydání revue Communio mě nalákalo k tomu, konečně si přečíst od tohoto legendárního teologa i nějaký ten knižní počin. A protože také teologii naděje jsem se už dlouho chtěl věnovat víc systematicky, po krátkém hledání se zaradoval a šel do knihovní police najisto!
Samotné téma knihy se nakonec týkalo jen výseku z teologie naděje, a to naděje ve spásu všech lidí, tzv. teorie prázdného pekla. Ale to vůbec nevadilo. Naopak, právě tohle je věc, kterou poměrně často s teology probíráme, takže mě zajímalo, jak se k věci slavný učenec postavil - zvlášť když se už od první kapitoly bylo zřejmé, že jeho východisko je odlišné od mého a možnost prázdného pekla se mu jeví reálná (já bych si prázdné peklo přál velice a také mé náboženské intuici to přijde v souladu s Boží milosrdností, ale ignorovat slova samotného Krista v evangeliích se mi nezdá možné - a třeba výrok „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“ nezní jako něco, o čem by se dalo nějak zvlášť diskutovat).

Von Balthasar ovšem na zmíněná biblická místa ukazuje ne jako na předpovědi, ale jako na výstrahy; ne jako něco, co se nám nutně a nevyhnutelně stane, ale jako na něco, čeho se máme se vší existenciální naléhavostí bát, a tedy se toho hrozit a proto vyvarovat. Hm, tenhle pohled se mi líbí a odpovídal by i mé představě o Bohu, který nakonec všechno odpouští. Ale nevím, jestli to není jen přání, které je otcem této útěšné myšlenky.
No, jestli má pravdu mistr Balthasar anebo jeho názoroví odpůrci, to se dozvíme ... v pravý čas.

Nutná nejistota, kterou máme ve vztahu k uspořádání posmrtného života, neznamená, že by Síla křesťanské naděje nebylo zajímavé čtení. A oslovující. Při procházení historicko-systematického pojetí tématu se mi často vracela myšlenka, že bychom se ani tak neměli zabývat vytvářením seznamů lidí, kteří s námi v nebi budou a kteří nejspíš asi fakt ne, ale vrhnout naše veškeré vnitřní síly na to, abychom od sebe peklo zavrhli my sami (nebo lépe formulováno: dovolit veškerým silám Ducha svatého, aby v nás pracoval na zavržení pekla – ve smyslu Augustinova naléhavého „Nechceš být skrze něho zachráněn? Budeš tedy skrze sebe sama souzen.“). Abychom v pekle nebyli první a úplně sami.

A když už se tady mořím s tak složitým tématem, jako je katolické eschatologie (a pokouším se nějak slovy uchopit to, co je slovy neuchopitelné), tak si ještě neodpustím sem přidat svůj oblíbený výrok sv. Jana od Kříže, který se sice v knize nevyskytuje, ale který podle mě v sobě sílu křesťanské naděje nese: „Až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali.“

17.10.2018

Krasna knizka, kterou jsem Urse von Balthasara objevila, a urcite si od nej prectu i dalsi. Vede k hlubokemu zamysleni nad zavrzenim, zmrtvychvstanim, nadeji, zoufalstvi, laskou... Cetla jsem hltave i mala pismenka v poznamkach pod carou, protoze me to cele opravdu zaujalo a vnimala jsem autenticky autoruv zapas o nadeji...