Šíleně smutné povídky
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160843/bmid_silene-smutne-povidky.png
4
244
244
Tereza Boučková, autorka bestsellerů Indiánský běh a Rok kohouta, přichází po několika letech odmlky s novou knížkou. Poprvé jsou to povídky, žánr, který je podle znalců literatury snad ze všeho nejtěžší. Povídka v sobě musí mít všechno, co má román - svého hrdinu, svůj příběh i jeho rozuzlení, ale zároveň si musí vystačit s mnohem menším prostorem k vyprávění. Třináct Šíleně smutných povídek je třináct příběhů, které mají ve svém vyznění smutek, někdy úplně konkrétní a hmatatelný, jindy spíše mlhavý a neurčitý, ale mnohé jsou i tak docela veselé, ironické a plné paradoxů. Všechny povídky jsou napsané více než minimalisticky, a přitom je v nich všechno: touha po lásce, přijetí, tichu, přátelství, vnitřním míru anebo alespoň klidu ve zpustošeném nebo jen úplně vyhaslém manželství, stejně jako odhodlání překonat těžkou, tragickou nepřízeň osudu. Tereza Boučková vstupuje do cizích životů jednoznačně a nekompromisně. Zdá se, že všechno, co nám pohledem jiných zaujatě a vášnivě vypráví, se stalo jí. Přitom jsou to docela obyčejné příběhy docela obyčejných lidí.... celý text
Přidat komentář
Docetl jsem za dva vecery. Mam rad ten strohy styl, kdy v jednom odstavci umi autorka vyjadrit podstatu neceho, co u ostatnich je na cele stranky.
...ze života, smutné, hořké, ale četlo se samo, dávalo to smysl...většinou....
Ty povídky byly hořko-smutné, právě takové, jaký náš život opravdu často je. P.S. Moc dobré a protože jsem poslouchala jako audioknihu, kterou četla sama autorka tak bych řekla, že ještě lepší.
Šíleně smutné, moudré, šíleně dobré. Audio mě nadchlo. A to povídky nemusím.
Povídky moc často nečtu, ale když už jsem se odhodlal nějakou přečíst, tak toho rozhodně nelituji. Povídky Terezy Boučkové jsou velice zajímavé. Zaujal mě styl psaní přímé řeči, jelikož autorka píše bez uvozovek. Každá povídka měla své kouzlo, ale jen některé byly opravdu šíleně smutné..
V mnohém se dá Tereza Boučková přirovnat k H. Pawlowské (v dobrém). Povídky o obyčejných lidech, obyčejných životech. Radosti i strasti na několika stranách. Na rozdíl od Haliny jí ale chybí jakási špetka humoru, díky kterému by se nad příběhy, jež plodí, povznesla. A právě to dělá Boučkovou kvalitní spisovatelkou, která si místo v České řadě Odeonu zaslouží.
Povídky o obyčejných lidech středního věku, tedy věku produktivity, případně příprava na onen postproduktivní, přinášejí reálný pohled na svět. Žádné růžové brýle. Všechny texty propojuje ztráta štěstí, přesvědčení, že je všechno špatně, touha po zlepšení a mimo jiné touhy, které už naplnit nejdou.
Velice se mi také líbí myšlenka propojená s totalitou a komunistickým režimem jako takovým. Manželství byla konzistentní, přetrvávala hlavně proto, že lidé měli strach, neměli žádné jiné jistoty a duševně byli mnohem silnější, než dnes, ve světě demokracie a "ničeho". Rozvod je typickým tématem, stejně jako podvod a smutek. Zpočátku jsem si myslela, že povídky budou převážně šílené a ne smutné, ovšem po přečtení všech mi zůstává jen díra v hlavě a cítím se absolutně na pokraji citové vyprahlosti - stejně, jako postavy Boučkové.
Málo. Málo na dobrou knihu.
Celé mi to připadalo jako jedna velká snaha o "něco". Krátké, úsečné věty. Pointy v hádankách. Surovost, krutost... Ale ne. Povídky byly příliš strojené, nevěřila jsem jim. Nebavily mě.
Popravdě jsem od knihy moc nečekala a stejně mě zklamala.
Některé povídky byly tak zvláštně dokončené, že vlastně ani dokončené nebyly. Popravdě jsem u některých takových povídek ani nevěděla, jak autorka konec myslela. Asi mi k pochopení chybí životní zkušenosti.
Název "Šíleně smutné povídky" dá se říci odpovídají celé atmosféře knihy. Avšak občas povídky nebyly smutné, ale jen šílené.
Tereza Boučková píše velice poutavě. I když já povídky většinou nečtu, dávám přednost delším příběhům, tak u této knížky jsem udělala výjimku a rozhodně toho nelituji. Povídky jsou smysluplné, velice uvěřitelné a neskutečně smutné. U velké většiny z nich jsem nemohla udržet slzy. Tak mě nedokázalo dlouho nic dojmout. Jsou to opravdu Šíleně smutné povídky , přesto jsem moc ráda, že jsem si knížku přečetla a určitě to není naposledy, ke knížce se po čase určitě ještě znovu vrátím, protože za to opravdu stojí.
Terezka Boučková je pro mě srdcovou záležitostí. Všechny její knihy vždy shltnu na jeden zátah během pár dní a vždycky mě dostanou svojí surovou realitou. Životní příběh jejich rodiny je pro mě inspirací. Tato kniha obsahuje třináct příběhů, které vypadají, jakoby je prožila sama autorka. Tuto knihu jsem si zakoupila a rozhodně se k ní chci ještě někdy vrátit a vše dopodrobna promyslet.
Knihu jsem si vzala k ukrácení dlouhé chvíle při čekání na úřadech a na to svou úlohu splnila. Popravdě mne zaujal jen poslední příběh.
Jako audiokniha krásné, pravdivé a šíleně smutné. Skvěle namluveno samotnou autorkou. U každé povídky jsem měla slzy v očích.
Povídky Terezy Boučkové ve mně zanechaly doopravdy hluboký dojem. Jsou dobře vystavěné, zaujmou a přinášejí takovou míru smutku, bolesti i překvapivých momentů, že vám na dlouho seberou dech. Přesto v nich nechybí humor, spíše absurdní, a jakási nenápadná forma naděje.
Neurazí, nenadchne. Jen jedna povídka mě zaujala natolik, že si ji pamatuji i po letech. Ostatní zcela vyšuměly.
Povídkové knihy mám ráda, člověk si u nich tak nějak oddechne, nicméně tato sbírka nejspíš nebyla mým šálkem kávy a jediným důvodem, proč jsem ji dočetla je ten, že má tak málo stran, jinak bych ji nejspíš odložila. Snad mě jiná kniha od této autorky osloví více.
+0,25 hvězdy k tomu.
Povídky často nečtu. Titul jsem měl půjčený od máti, abych měl co louskat, když jsem byl na několikadenní návštěvě...
...až na totálně smolařskou povídku Emilovu "Do nebe", která mi přišla přišroubovaná, se mi příběhy celkem líbily. Několik povídek nese na sobě odkaz - pachuť minulé doby (normalizace, život za vlády komunistů), v jiných se zjevují výdobytky dneška jako jsou sociální cyklistické sítě na internetu. Autorka se pokouší. Pokouší. Pokouší! opakovaně a jednoslovně přiblížit eskalaci pocitu, či dění. Kulisy příběhů využívají kontrastu velkoměsta x vesnice. Častěji jsou hrdinové zralého věku, kdy bilancují své vztahy, překvapeně zjišťují, že setrvačnost se ještě nemusí shodovat se spokojeností druhého partnera. Opakovaně mám pocit, že autorka naznačuje, že sňatky z rozumu, kdy se člověk snaží prožívat fungují jinak než, když to opravdu přijde. Zároveň si nemyslím, že povídky jsou tragické, jen občas silně smutné - čas mnoho hran v životě obrousí, i když svět už potom nemá tak ostré kontury jako dřív...
Zapůsobily na mne tyto kusy - povídky: Bouřka, Svatá Hana, Přes most.
Povídky ze života - nic moc veselého, jak už název napovídá. Některé lepší, některé horší. Nějak zvlášť mě nezaujaly.
Povídky mě bavily, ale některé jsem nepochopila. Možná to bylo i tím, že se odehrávaly za dob komunismu a to já jsem nezažila tak se neumím tolik vžít.
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
| 2020 | Bhútán, má láska |
Několik současných českých spisovatelek si vyzkoušelo podobný úsečný styl (např. Katalpa v Němcích a Mornštajnová v Hotýlku). Pouze tady mi to přišlo naprosto k věci. Koresponduje to s žánrem (kratičké povídky) a především jde ruku v ruce s jejich vyzněním. Krátké věty se rychle dobírají cíle, lépe vystihují neuspořádané myšlenky odehrávající se v hlavách postav, přesněji dokreslují i hlavní motivy - nedorozumění, míjení, vyrovnávání se s tragickou ztrátou, odcizení. Pravda je, že jsem si musela chvíli zvykat na netradiční zápis dialogů, hlavně uvozovacích vět (Je to dobrý. Řekl Bůh.). Ale celkově jsem tento styl přijala a povídky beru jako další vydařenou knížku autorky, kterou mám ráda, přestože mi jimi do hlavy nasadila brouka, že ani střední věk a stáří s sebou nepřinášejí smíření či moudrost...