Sirotek lowoodský
Charlotte Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36502/sirotek-lowoodsky-36502.jpg
5
209
209
První část románu Jana Eyrová, proslulého díla anglické spisovatelky 19.století, vypráví o nešťastném dětství sirotka Jany, která vyrůstá v rodině zlé tety a pak v nevlídném prostředí dobročinného ústavu pro chudé děti. Odchází z něho nakonec jako vychovatelka, naplněna touhou po životě prostém a pravdivém, oproštěném od společenské přetvářky a předsudků. Pro čtenáře od 9 let. ... celý text
Přidat komentář
Tak já se ke knize dostala vlastně úplně jinak, než spousta čtenářů tady.. já si totiž zamilovala sérii "Má lady Jane", kde je ve druhém díle trošku převyprávěný příběh dospělé J.E., ale zase! Tuto knihu a dokonce i Janu Eyre už mám doma spoustu let a teď konečně nastal jejich čas.
Knihu vypráví malá Jane, které umřou oba rodiče a ona se dostane ke strýcovi. Ten na smrtelné posteli chce, aby se o Jane řádně starala jeho žena, která to sice odsouhlasí, ale rozhodně tak nejedná. Po nějakém čase se dostane do ústavu, kde by ji měli učit a vychovávat.
Za sebe musím říct, že stejně jako Jane nemám ráda, když se někomu děje nějaké nepráví, že je člověk takto obviňován a týrán zcela bez zasloužení.. a tak jsem to trošku protrpěla, ale kniha a to, jak se se vším Jane vypořádala, se mi moc líbilo!
Bylo to moc hezké, a ten doslov? No tak ten mi dal..
Krásné čtení. Jen jsem měla trochu Déjà vu, protože celá knížka v trošku rozšířeném vydání je vlastně začátek románu Jana Eyrová, který miluju. Charlotte tady zúročila vzpomínky na výchovu svou a svých sourozenců jako dítě.
Jana byla sice dítě trochu vztekající, ale jakožto nechtěná a přehlížená a také trýzněná, se ani není čemu divit. Byla to jinak velice hodná dívenka, která se musela jako nechtěná probíjet dětstvím bez vedení milující osoby.
Moje srdcovka:) četla jsem ji, když jsem byla o dost mladší a zasáhla mne u srdce:) Bojím se ji přečíst znovu, abych z ní (o mnoho let později) neměla jiné pocity...
Knížečku jsem si vlastně koupila spíš náhodou v antikvariátu. Ze začátku mi Jane přišla na tu dobu jako dost zuřivé a uvztekané dítě a to i přesto, že jí doma všichni křivdili. Ale jakmile opustila dům a pomalu rostla, tak mě čtení moc bavilo.
Knížečku mám v knihovně ještě po mojí mamince a protože osud Jany Eyerové znám, četla jsem knihu, měla jsem chuť si před začátkem nového roku přečíst ještě něco krátkého a zajímavého. Akorát že po dočtení mám chuť znovu sáhnout po celém příběhu :) Postavu Jany mám ráda, baví mě a naprosto s ní souzním :)
K této krásné knize jsem se dostala na rozdíl od většiny čtenářů přesně naopak. Až nějakou dobu po přečtení Jany Eyrové jsem zjistila, že vyšla kniha Sirotek lowoodský, která mapuje úvodní část Jany Eyrové, tedy Janino dětství.
Shodou okolností jsem si chtěla přečíst něco kratšího a milého, tak jsem po této knížce sáhla. A znovu se aspoň na chvíli ponořila do života Jany. A jak milé, i když smutné setkání to zase bylo.
Jana je jedna z mých nejoblíbenějších postav. Její nezkrotná a horlivá povaha, kterou ani nejhorší útrapy nezlomily, mi zkrátka přirostla k srdci.
V doslovu knihy je zmíněno, že Charlotta Bronte zúročila své vlastní zkušenosti při vyprávění o životě Jany v Lowoodském ústavu pro výchovu sirotků. A tak je mi to líto, protože život v ústavu rozhodně nebyl jednoduchý.
Statečná malá Jane, která jako sirotek bojuje s nepřízní osudu, a k tomu nádherné ilustrace. Dohromady kouzelný, leč smutný příběh, který je jako předzvěst (určena dětem) k samotnému veledílu, který autorku proslavil.
Krásný, precizní jazyk, hluboká introspekce, výrazné a přesvědčivé charaktery.
Ano, já chápu, že „Sirotek lowoodský“ je jen fragment díla určený pro děti. A trochu lituji, že se nemůžu vrátit v čase, abych ho doporučila svému třináctiletému já. Ale jsem za něj vděčná i teď v dospělosti.
Možná je to důsledek jakési fatální nevyzrálosti, nicméně pořád za nejzajímavější část (auto)biografických knih považuji dětství; na rozdíl od budování milostných vztahů. Nejsem si jistá, jestli bych zvládla přečíst knihu vystavěnou na romantické zápletce (nepočítáme-li „Lady a Trampa“, ehm). Proto bych se do celé „Jany Eyrové“ pravděpodobně nepustila, kdežto „Sirotka“ jsem si ohromně užila. Takže... myslím, že tohle zlomkovité vydání o Janiných dětských letech má smysl, ačkoli je to citelný zásah do autorčina textu.
Nejvíc mě asi zaujala postava pana Brocklehursta. Zatímco autorka nastínila motivaci chování paní Reedové (charakter Jany i její poručnice jsou zkrátka bytostně nesourodé), u ředitele sirotčince ji postrádám. Způsobila jeho pokrytectví výchova? Nebo celkové společenské ovzduší? Proč si neuvědomuje rozpor mezi svými slovy a činy, který je všem ostatním tak zřejmý? A věří tomu, co říká? — Jistě, tohle postava Jany jakožto vypravěčky pravděpodobně neví, a tudíž o tom nemůže psát. Ale přijde mi to docela líto.
Jana Eyrová nám vypráví svůj příběh. Osud jí nepřál žít s rodiči, jediná příbuzná jí zajistila převýchovu v klášteře v loowodském ústavu. Bude se umět odstrčit z pomyslného dna ?
Příběh sirotka Jany Eyrové, která v rodině své tety nezažívá žádnou lásku a pochopení. Proto je poslána do dobročinného ústavu pro chudé děti v Lowoodu. Zde panují velmi chudé poměry, dívky nemají dostatek jídla ani teplého oblečení, ale Janě je zde o hodně lépe než u tety Reedové. Dokonce zde zůstává déle, než je nutné a sama se stane vychovatelkou....
Kniha mě přímo pohltila. Jen na konci jsem si říkala, že tam asi něco chybí (kdysi jsem viděla české černobílé zpracování s Martou Vančurovou v hlavní roli, ale moc jsem si z něj už nepamatovala) a včera dopoledne na ČT2 jsem tu chybějící část dokoukala. Přepnula jsem to přesně ve chvíli, kdy příběh v této knížečce skončil - no to je prostě vesmír :-)
Možné drobné SPOILERY???
„Paní Reedová se rychle vzpamatovala – důkladně mnou zatřásla, napohlavkovala mi z obou stran a pak beze slova odešla. Zatím přišla Bětuška, hodinu mi dělala kázání a uvedla nezvratné důkazy, že jsem zlé a nezvedené dítě, jaké svět neviděl – málem jsem jí to uvěřila, vždyť mi v prsou háraly ty nejhorší pocity.“ (s. 38)
Jana Eyrová mi během těch 130 stránek přirostla k srdci. Hlavně její nezkrotná povaha a duch, který se nedaří i přes velkou snahu zlomit. I když jsou postavy vykresleny takřka černobíle, vůbec mi to nevadilo. Ve skutečnosti to přispělo k umocnění toho, jak muselo být těžké, žít jako sirotek a spoléhat se na „dobrodiní“ cizích lidí. Autorce se skvěle povedlo vykreslit uvažování chytrého nepoddajného dítěte, které se cítí být neprávem osočováno, jak nedokáže držet jazyk za zuby, atd. … Když popisovala, jak se Janě ulevilo, když ve vzteku pěkně od plic řekne, co má na jazyku, ten pomíjivý pocit vítězství a následné pocity, které se po vychladnutí dostavily, měla jsem dojem, že čtu o sobě… Dostala jsem opravdu mnoho podnětů k přemýšlení (např. „Děti cítí, ale nedovedou své city rozebírat – i když se jim částečně podaří rozebrat je v myšlenkách, neumějí výsledek svých úvah vyjádřit slovy.“ (s. 31))
„Noc rychle minula; byla jsem tak unavená, že se mi ani nic nezdálo; probudila jsem se jen jednou a slyšela jsem, jak venku duje zuřivá vichřice, jak se dešť lije proudem, a uvědomila jsem si, že slečna Millerová už leží vedle mne. Když jsem znovu otevřela oči, vyzváněl hlučně zvon; dívky už byly vzhůru a oblékaly se; nezačínalo ještě ani svítat a v ložnici na dvou miskách hořely knoty. Vstala jsem také, ač se mi nechtělo; byla krutá zima a celá jsem se třásla, když jsem se honem jakžtakž oblékala; s mytím jsem musela dost dlouho počkat, až bude volné umyvadlo, protože v uličce mezi postelemi stály prostředkem místnosti stojany s umyvadly, v nichž každé bylo společné pro šest dívek.“ (s. 63)
Líčení života v Lowoodském ústavu (ústav pro výchovu sirotků), při němž Ch. Brontëová zúročila své vlastní zkušenosti, mě zaujal úplně nejvíc z celé knížečky. Velmi podrobně popsáno, co dívky v průběhu dne dělaly, co snídaly, jak se učily, modlily, jak musely být každý den i v zimě (nedostatečně oblečené) hodinu venku, jak trávily dobu volna, jak strádaly hlady, jaká panovala disciplína, a mnoho dalšího. Zajímavé byly také zmínky o uspořádání místností.
Na knihu jsem narazila náhodou. Dostali jsme obrovskou tašku plnou knih (měly být spáleny) a mezi nimi byla i tahle. Většina putovala do knihobudky, ale Sirotek lowoodský zůstane u nás. Chybí jí sice přebal, ale uvnitř jsou krásné ilustrace od K. Müllera, které dokreslují atmosféru viktoriánské doby. A mě nezbývá než si vypůjčit Janu Eyrovou:-)
Zeptejte se na mou nejmilejší knihu a odpověď je jasná: Jana Eyrová! Lásku k této knize ve mě vyvolalo přečtení právě této knížečky, kterou jsem coby dítě dostala. Zasáhla mě už tenkrát a když jsem pak zjistila, že existuje celá, nezkrácená verze, musela jsem ji také přečíst. V televizi jsem vždy sledovala i českou čb verzi. Dokonce jsem začala sbírat různá knižní vydání Jany Eyrové. :)
Jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Dostala jsem ji k narozeninám nebo vánocům, těžko už říct, když mi bylo 8 let a do svých 20 jsem ji přečetla snad 10x. Vtipné na tom je, že jsem si vůbec neuvědomila, že je to první část Jany Eyrové, takže když jsem "Janu" objevila ve svých 25 letech, tak jsem byla naprosto unesená, že to má pokračování.
Moje první setkání s Janou,které jsem oplakala a které mě přivedlo k jejímu krásnému příběhu.
Je to zvláštní,nejsem ten,kdo by se honil v knihách za happy-endy.Ale v knihách o dětech by měly být..I v životě. Vždycky
Zkrácená verze nejslavnějšího románu Charlotty Bronteové je věnována dětským čtenářům už jen tím, že je ohraničeno děstvím Jany Eyrové před jejím odchodem do Millcotu. Přesto to není úplně dětská knížka. Osudy Jany nepatří mezi ty nejšťastnější a víc než vymyšleným příběhem jde o kritiku tehdejšího školního systému i mnoha pokrytectví anglické společnosti. A navíc obohacenou o biografické prvky ze života Charlotty ať už to jsou vlastní zážitky (lowoodský ústav) nebo promítnutí sestry Marie (Helena Burnsová) či otce (pan Brocklehurst). Kdybych knížku četl jako dítě asi bych soucítil s Janou víc, dnes je to spíš zajímavé románové pojetí několika nemilých jevů v anglické společnosti. Jak se bude románové jednání života Jany Eyrové vyvíjet, ukáže budoucí četba=o)
Škoda, že se jedná jen o kratší verzi samotného románu. Knihu dostala moje sestra, když byla malá. Já jí nikdy nečetla. Až teď. A vypadá to, že si budu muset sehnat celý román. Příběh mě opravdu chytl za srdce.
Kniha mého dětství.. ani nevím, kolikrát jsem tuhle útlou oranžovou knížečku četla, milovala jsem to. "Velkou" Janu jsem objevila až o mnoho let později. Musím si ji po letech zase přečíst :-)