Sivé včely
Andrej Kurkov
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/524284/bmid_sive-vcely-660018c7e9294.jpg
4
45
45
V dedine Malá Starogradovka v takzvanej sivej zóne na ukrajinskom Donbase bývajú už len dvaja ľudia: Ukrajinec, včelár Sergejič a jehoV dedine Malá Starogradovka v takzvanej sivej zóne na ukrajinskom Donbase bývajú už len dvaja ľudia: Ukrajinec, včelár Sergejič a jeho „nepriateľ z detstva", prívrženec separatistov Paška, dvaja muži s odlišným pohľadom na život počas podivnej vojny. Včelár sa jedného dňa rozhodne z dediny odísť a odviezť svoje včely na bezpečnejšie územie - najprv na Ukrajinu, potom na Rusmi anektovaný Krym. Ukrajinský spisovateľ Andrej Kurkov sugestívne rozvíja príbehy ľudí, ktorí žijú svoj obyčajný život v nevšedných podmienkach a ktorých každodenná realita je naozaj všetko iné ako všedná. Román Sivé včely bol preložený do vyše dvadsiatich jazykov a autor zaň dostal viacero významných medzinárodných literárnych cien.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2023 , Slovart (SK)Originální název:
Серые пчелы, 2018
více info...
Přidat komentář
Pro mě asi nejlepší kniha,... tak krásně se to četlo, tak neobyčejně popsané tak obyčejné věci, příběh tak příjemně lehce plyne, chvílemi je to vtipné, chvílemi dramatické i napínavé, jsou tam moc zajímavé okamžiky k zamýšlení,... a nejvíce mě bavila ta část, kde se toho vlastně dělo nejméně - ještě než vyrazil na cestu. Prostě super! 6*!
S překladatelem této knihy, Liborem Dvořákem, byl v nedávne době rozhovor na rozhlase - vřele doporučuji si poschlechnout. Kniha si mě získala svou lehkostí, nezaujatostí a lidskostí při popisování příběhu včelaře na tzv.územi nikoho. Autor se dostává v knize na ryzí podstatu lidství, kdy stejně jako hl. hrdina chce dělat co ho baví a dává mu v životě smysl. Zde je to láska k jeho včelám, které na pozadí situace v malé vísce na Donbase začínají strádat. Vydává se s úly na dalekou cestu, při níž čtenář postupně nahlédne do současné války na Ukrajině a života prostých lidí. Autor se záměrně nesnaží čtenáři podsouvat jakýkoliv názor. Knihu doporučuji všem, kdo se zajímá o dění na Ukrajině. Kniha je psána románovou formou a velmi hezk se čte. Je rozčleněna do několika krátkých kapitolek. Proč je kniha s názvem Šedé včely? To až v samotném závěru je čtenáři odkryto a vyústění knihy až mrazivé...
Strávila jsem na této včelí cestě necelý měsíc... což asi příběhu ku prospěchu moc nebylo... nicméně bohužel... já se tentokrát uklouzala po tom povrchu až k téměř takové jakési podivně šedé lhostejnosti... možná jsem příliš očekávala alespoň jedno to sakra nepříjemné žihadlo... půjdu tedy tak trochu proti úlu... nepodlehla jsem prozaickému kouzlu Sergejova výletu... něco mi na tom všem zkrátka hrozně moc nesedlo... nevadí... třeba zase někdy jindy.
Andrej Kurkov je ukrajinský a rusky píšící autor, který je držitelem několika literárních ocenění. Jeho román Šedé včely vás vezme na Donbas.
Stárnoucí a rozvedený Sergejič má v Malé Starohradivce tak hluboce zapuštěné kořeny, až to vypadá, že se odtud už nikdy ani nehne. A to navzdory tomu, že sem v roce 2014 vtrhlo Rusko, Sergejič nemá elektrický proud, zásoby mu docházejí a v celé vesnici už zůstal jen on a Paška – jeden v Leninově, druhý v Ševčenkově ulici. Jako by uvízli v šedé zóně, zasypáni sněhem a odkázáni naslouchat tu a tam střelbě, tu a tam výbuchu. Ale sněhy jednou roztají a Sergejičovy včely bude třeba vypustit z úlů, aby se mohly pustit do práce.
S jarem se nakonec Sergejič rozhodne pro změnu. Nejdřív ze své Leninovy ulice udělá Ševčenkovu, nakonec dokonce naloží své milované včely na vozík a vyrazí s nimi na západ. Časem dorazí až na Krym.
Celou dobu, co jsem knihu četla, jsem musela přemýšlet o tom, co by se Sergejičem bylo, kdyby neměl svoje včely. A kdyby ony neměly jeho. Jako by bez nich ani neměl jeho život smysl, jako by si nedokázal vytyčit cíl, za kterým by stálo za to jít. Jen ty včely ho snad ještě držely, jen kvůli (a díky!) nim nakonec opustil svůj domek v šedé zóně a vypravil se někam, kde by mohly nerušeny střelbou sbírat pyl. Teprve na cestě dostal Sergejič přece nějaký impuls, potkal Galju a Ajsylu s Ajše…
Ve vší té depce, v níž je Sergejič dlouho spíš pasivní a nejistý, najdete i vtipné momenty. U mě ale převažovala lítost nad tím, s čím se ten docela citlivý chlap musí vypořádávat.
A ještě něco mě při čtení napadlo: kolik já dnes znám ukrajinských měst, a to jen díky těm zvěrstvům, která tam Rusko páchá. Snad si o nich jednou budu moci přečíst i mírovější příběhy.
Román moc doporučuji!
Průměrně napsaný příběh. Čtenář se toho mnoho nedozví. Snad to má vyjadřovat omezený rozhled hlavního hrdiny. Nevím. Přitom autor by k tématu určitě mohl uvést mnohem víc informací.
Šedé včely jsou kniha plná těžkých témat, popisuje vleklý válečný konflikt, bezdůvodné pronásledování lidí, strach o život či marnost lidského počínání v době války. Sergej je ukrajinský vesnický balík. Své činy moc nedomýšlí, a tak se občas obrátí proti němu. Nechá s sebou občas manipulovat. Přesto mu čtenář musí fandit. Postava Sergeje totiž ukazuje, jak je každý člověk a jeho konání pro mocné tohoto světa nedůležitý. Že se jím zabývají, pouze pokud ho mohou nějak využít.
Celé v recenzích.
Andrej Kurkov je ukrajinský spisovatel, který se narodil v Rusku a který píše v ruštině.
Hlavní postavou je SERGEJ SERGEJIČ (50 let), který je rozvedený a má dceru. Je v důchodu, pracoval jako bezpečnostní technik na dolech. Žije na ukrajinském Donbasu, kde je válka. Žije v domě, poblíž bydlí jeho soused PAŠKA, jeho nepřítel z dětství, se kterým se setkává na kus řeči. Musí být velmi obezřetný, protože se nachází v tzv. šedé zóně, z jeho místa je slyšet střelba a výbuchy a je to velmi nebezpečné místo, ve kterém zůstal bydlet. Všichni lidé se z vesnice odstěhovali, zůstali jen Sergej a Paška.
Sergej je včelař a miluje včely celou svou bytostí, udělal by pro ně první a poslední. Po čase se rozhodne vyjet kvůli včelám se svým zeleným žigulíkem a putuje přes několik hraničních přechodů, dostává se na jedno místo na Ukrajině a následně se dostane na Krym, kde chce navštívit včelaře, který je Tatar, se kterým se v minulosti seznámil na jedné výstavě.
Sergej doma a také na svých toulkách zažívá různé příhody, setkává se s mnoha lidmi včetně vojáků. Líbilo se mi, že pokud se dopustil nějakého přešlapu, tak vždy kápnul božskou a přiznal se. Přemýšlí nad životem a nad situacemi, které prožívá. Dokáže pomoci lidem, když jej požádají o pomoc. Zajímavé bylo pro mě také to, že spal na včelích úlech, což podle jeho tvrzení přinášelo blahodárný účinek pro lidské tělo. Dokonce i jeden gubernátor k němu jezdil do vesnice, aby si poležel na úlech. Sergejovi se často zdají sny, které jsou zajímavé.
Přestože probíhá válka, nalezneme v knize černý humor. Je to příběh ze života a čtenář se dozví hodně informací z této oblasti, včetně krymských Tatarů a také o lásce a péči o včely. Nedovedu si představit, že někteří lidé zůstávají bydlet v oblastech jako je Sergej, kdy jim hrozí bezprostřední nebezpečí života. Musejí se postarat sami o sebe, jsou bez elektřiny, jídla nemají nazbyt a poštu dostávají zřídkakdy. Z druhého hlediska asi chápu, že je těžké opustit svůj domov, ve kterém člověk dlouhá léta žil a ke kterému má citové pouto a nechce jej opustit, i když ví, že je to nebezpečné.
Knihu jsem si rozložil do více dní, je docela obsáhlá. Celkově se kniha četla dobře. Na zadním přebalu je uvedeno, že autor je přirovnáván k novodobému Bulgakovu nebo ukrajinskému Murakamimu. Takové přirovnání bych sice nepoužil, ale nicméně si myslím, že kniha stojí za přečtení.
Nenápadný hrdina románu, žijící ve složité době a na složitém místě. Všední dny ve vesnici kde nejde proud a nad hlavou létají rakety rozčísne včelařova cesta do míst, kde budou mít včely klid na práci. Včely mír najdou, ale včelař zažije na stará kolena zajímavá dobrodružství a nenápadně se vmísí do osudů jiných lidí. Citlivý příběh, který dává nahlédnout pod pokličku nesmyslnému konfliktu, ve kterém se snaží žít smyslní lidé.
No bylo to zajímavé a kdo má rád včely ten si počte. Sergej je na mě trochu moc románově pojatej trouba, občas mě donutil se zasmát. Srovnávat ale toto na zadní straně s Bulgakovem, Murakamim? Za mě trochu mimo.
(SPOILER) Jestli bych měla dělat nějaký žebříček nejlepších knih roku 2024, tahle by stála na nejvyšším stupínku - jasný vítěz! Obdivuju spisovatelovo mistrovství, když dokázal napsat velký román o prosťáčkovi ze zpustošené vesnice tak, aby v něm člověk spatřil hrdinu. Protože co by byl jiného? Ono to vypadá, jako by se všecko točilo jen kolem včel. Jenomže, co říct na to, jak Sergejič nedokázal nechat ležet mrtvého vojáka na poli, přestože ani nevěděl, ke které straně ve válce patří? Vlastní život riskoval, aby ho aspoň trochu sněhem zakryl, když už mu nemohl vykopat hrob. V té vesnici, která stála v šedé zóně a střílelo se vlastně jen přes ni, zůstal jen ten Sergejič a jeho "spřátelený nepřítel" Paška. Neměli se sice kdovíjak rádi, Sergejič dodnes nezapomněl, co mu ten Paška ve škole zlého prováděl, ale co to teď řešit, když tam kromě nich nikdo není? Ale ty včely.....jak poeticky o nich Andrej Kurkov píše, s jakou láskou! Moc se mi líbilo to spaní na úlech, to jsem dosud netušila, že je to možné a asi i účinné? Přece co od včel pochází, všecko je dobré. No a protože Sergejič pochopil, že s jarem se včeličky nemají na čem pást, tak zabezpečil úly a vydal se s nimi svým starým žigulíkem na Krym. Tam totiž měl svého starého známého ze včelařského sympozia a jaksi už zapomněl, kolik let se neviděli a ani neslyšeli, takže ho v cíli čekalo překvapení. Cestou potkával lidi, kteří mu pomáhali, on vůbec nesoudil, ke které straně patří nebo jakého jsou náboženského přesvědčení. Tragických událostí je tam i tak hodně, jenže on bere život takový, jaký je. Já jsem čím dál tím víc trnula, co se hrozného v závěru knihy stane, opravdu jsem ji moc prožívala. Ty šedé včely, ty hrozné sny...granát v autě.... však si Šedé včely přečtěte. Ale udělejte si na to opravdu čas a buďte soustředění, ať vám neunikne ani jedna věta. Překlad je vynikající!