Skleněný pokoj

26.03.2018

Výborná kniha. Přečetla jsem ji jedním dechem.

26.03.2018

Autor mě i další čtenáře prostřednictvím osudu smyšlené rodiny majitelů vily citlivě provedl pohnutými dějinami českých zemí ve 20. století. Příprava autora na psaní knihy musela být úžasně precizní a dlouhodobá. A výsledek plně odpovídá jeho úsilí, knížka je vynikající. Opravdu stojí za přečtení.
Autor svým dílem také v mých očích trochu napravuje reputaci Britů, kteří nemálo přispěli k událostem v knížce popisovaným. Vždyť britský předseda vlády Neville Chamberlain obhajoval cestu k Mnichovské zradě v roce 1938 slovy, že je pro Brity nepředstavitelné, že by se měli angažovat "kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme". Ale buďme spravedliví. Také politická reprezentace naší republiky se podílela na podobném "Mnichovu", a to v roce 2008, když diplomaticky uznala odtržení Kosova od Srbska! Možná se časem najde (český) autor, který nás podobně zdařile provede bolestnými událostmi rozpadu Jugoslávie.
Stavbu zapsanou v UNESCO jsem navštívil 17. dubna 2018, nedlouho po přečtení knížky, a tedy jsem samozřejmě srovnával. Oddělené ložnice a koupelna mě svojí strohostí nijak zvláště neoslovily, avšak skleněný pokoj byl úžasný. A zrovna již slunce začalo zapadat a měl jsem možnost sledovat průnik jeho paprsků kouskem onyxové stěny. A to tedy byl náznak parády. Kladu si oázku, jak stěna září při tom nejlepším postavení slunce? Škoda, že tento okamžik mi asi zůstane odepřen.

22.03.2018

Velmi dobře a zajímavě napsaná kniha, na kterou jsem narazila díky čtenářské výzvě. Zaujala mě tak, že mám v úmyslu, při návštěvě Brna, vilu vidět na vlastní oči a dozvědět se o ní více.

22.03.2018

Skrze příběhy lidí popsaný architektonický skvost a díky příběhu paměťová fixace prvků jedinečného architektonického díla. Jako popularizační literatura to jistě plní velmi záslužnou činnost. Srdce z onyxu získává zcela konkrétní obraz v čtenářově hlavě a vzbuzuje intenzivní touhu zajet do Brna a objednat si prohlídku vily. Ano, detailní popisy sexuálních aktů a barvité popisy pohlavních orgánů jsou také součástí této knihy, ale jsou popisovány velmi podobnou formou jako detaily architektonických prvků vily. Autor dává organický ráz funkcionalistickému dílu a kniha skrze to "funguje".
Méně už mi vyholovala časová diskrepance knihy, ve které dvacátá a třicátá léta se vlečou jako ztuhlý med a pak se najednou čas začne zrychlovat, lidé mizí a najednou šmik šmik a jsme v letech devadesátých. Ale chápu, že i tohle mohl být autorův záměr a jistou formou podtržení myšlenky knihy.
Ambivalentní dojem však zůstává - je to román z červené knihovny, a pak chybí dokončení dějových linek, nebo je to kniha s poselstvím, a pak některé pasáže vyloženě přebývají?

21.03.2018

Příjemné a zajímavé čtení. Na zadek jsem si úplně nesedla, mám za sebou Mendelova trpaslíka, takže autorův styl a popis určitých scén mě nepřekvapil. Autor změnil název rodiny,vily i architekta. Záměna architekta mě trochu zarazila a říkala jsem si, že to bylo zbytečné, ale po přečtení mi to nevadí. Autor přiznává, že příběh je smyšlený, místo a historické události jsou přesné a o to šlo... Skutečná spolupráce architekta a majitelů byla prostě jiná. Mawer nechtěl vytvářet spekulace o skutečné rodině a za to si zaslouží jedině pochvalu. Kateřina Tučková v Žítkovských bohyních použila skutečné postavy a nesetkala se s pochopením a já tomu rozumím, taky bych nechtěla, aby si někdo spojoval moji babičku/prababičku s něčím/někým, co je jen smyšlená pohádka.
Hlavní myšlenkou knihy pro mě je, že lidé tvoří architekturu a ta zase utváří je. Líbí se mi, jak autor popsal, jak vila vznikala, co prostor s lidmi dělal, jak se chovali, co si mysleli... Prostor pochopili, nebo ho nedokázali docenit... Když vstoupím do katedrály, vnitřně se smrsknu a začnu šeptat, na zámku zas narovnám záda a zvednu bradu... Co bych dělala ve Skleněném pokoji, kdybych tam mohla bydlet? Moc bych to chtěla zkusit :)
Příběh Zdeňka na konci beru jako cyklické uzavření příběhu, i přes všechna poškození a změny se opět našel někdo, kdo se nechtěl skleněného pokoje vzdát ze zcela sobeckých důvodů. Závěr už byl až moc happy end, ale nevadí...
Vila Tugendhat je natolik známá, že není problém si cokoliv dohledat. Pro mě je to naprostá modla, o které je třeba mluvit jen v superlativech (dáno i vzděláním a mým povoláním). A tahle kniha? Ano je to trochu červená knihovna, je tam dost sexu, všechny linky nejsou ukončeny, příběh není skutečný a přes to všechno to rozhodně stojí za přečtení.

20.03.2018

Hodnotit tuto knížku je pro mě docela těžké. Na jednu stranu se mi kniha líbila, ale na druhou je zde tolik věcí, které musím zkritizovat.

Nejdříve plusy. Celá kniha je takový zajímavý psychologický román o spletitostech životních příběhů minulého století. Některé úseky se četly dobře, jiné se zbytečně vlekly. Ale vztahy v knize a vývoj postav mě bavil.

A teď mínusy. Vzhledem k tomu, že o skutečných obyvatelích vily Tugendhat (v knize vily Landauer) toho vím dost, přišlo by mi asi víc fér, kdyby autor zpracoval jejich pravdivý příběh. Protože je dost možné, že si teď spoustu lidí bude myslet, že příběh je pravdivý a bude rodinu Tugendhat zaměňovat za Landauerovi, což mi přijde ne úplně správné. Vím, že je celý příběh prakticky fikce, ale zaměnit i jméno architekta této funkcionalistické krásy? Další bod dolů. No a poslední věc, co se mi nelíbila, byli zbytečné postavy. Mnohem radši bych věděla, co se stalo s Oskarem Hanákem nebo s Katalin. Třeba postavy Tomáše a Zdenky na konci knihy mi přišly jen jako zbytečné natahování.

15.03.2018

Na knihu jsem už od upozornění na předních stránkách pohlížela jako na fikci, která se akorát odehrává v českém prostředí a snad proto příběh uspokojil mé čtenářské požadavky.
První čtvrtina se mi četla poněkud špatně, jako by sám autor ještě neměl rozmyšleno, jak příběh líčit, tak to působí trochu chladně. Ale jakmile už se rozjely osobní příběhy jednotlivých postav, jejich milostné příběhy, psychologie, tak už jsem se bavila. Chvíli si vás získává Liesel a chvíli Viktor, Hana vás někdy uráží a mnohokrát jí litujete. Je zde nestálost osudu těch, co navštívili Skleněný pokoj, který však i přes dějinné události přetrval. Takže dle mého kniha své poselství splňuje, jen ho nemusí sama tak často propagovat. Čtenář to jistě spatří sám.

14.03.2018

Nejdřív jsem byl skoro znechucen tím, jak autor, i když předem inzeroval, že jde o fikci, překroutil skutečnost. Vymyslel si architekta, majitel je vlastníkem továrny na výrobu aut v Brně (!) apod. Nejspíš to bylo pro Mawera jednodušší, než aby se držel alespoň základních faktů. Každopádně jsem víc než polovinu románu nedokázal výše uvedené vstřebat, ani děj, ani styl psaní mě nechytlo. Pak se vše ale nějak postupně změnilo a konečně jsem se dokázal z četby těšit. 70%, ale zůstanu na 3*, 14.3.2018.

14.03.2018

Zajímavý příběh. A těším se až v létě tu vilu navštívím.

12.03.2018

Nemohla jsem se ze začátku začíst.Těšila jsem se na tu knihu,ale zklamala mě.

07.03.2018

Udělala jsem chybu, že jsem si předem řádně prostudovala nádhernou publikaci "Vila Tugendhat od Ludwiga Miese van der Rohe". Takže jsem stále srovnávala. Nesrovnatelné. Navíc mně nebyl příjemný styl psaní.

05.03.2018

Vila Tugendhat. Funkcionalistický skvost a jedna z úžasných památek. V současnosti i pro budoucnost.
Chápu, že základní osnova osudu majitelů této vily ( vysněný domov, jeho realizace a následná emigrace před nacisty a potom i komunisty) inspirovala autora k napsání románu. Já se přidávám na stranu lidí, kteří jsou nadšeni. Sex a vztahy jsou nedílnou součástí života většiny z nás. Koneckonců bez toho, by se nikdo z nás nenarodil. A červená knihovna kde vše dobře skončí? No, já to zde nevidím. Vidím osudy lidí, kteří se vyrovnali s krutou realitou minulosti a žili dál svůj život, jak nejlépe uměli.

02.03.2018

Na začátku knihy je hned napsáno, že "dům i místo, kde se nachází, skutečně existují", ale příběh je smyšlený. Chápu ale, že se čtenářům znalých reálné historie domu a jeho obyvatel nemusí líbit. Mě se kniha líbila moc a zároveň mě také "nakopla" zjistit si skutečné informace.

21.02.2018

Zajímavé téma, zajímavé osudy, ale nějak se mě to nedotklo...

16.02.2018

Nedokážu se asi nikdy úplně oprostit od faktů. Vilu Tugendhat i historii její reálné rodiny znám, dalo by se říci jako své boty. Mawer nikdy netvrdí, že Skleněný pokoj je založen na reálných událostech, naopak se snaží aby kniha byla brána jako fikce. Dle mého by se ale měl snažit více.
Kniha nebyla zdlouhavá, čtení nebylo nudné, ale celkový dojem zůstává u průměru. Autor sám, ale průměrným člověkem není - je to moc milý a galantní pán a jsem ráda za to, že jsem se s ním alespoň na chvíli měla možnost setkat.

15.02.2018

Knížka mě úplně nevtáhla tak jak jsem čekala, ale dočetla jsem jí a myslím, že si dohledám skutečné osudy lidí co ve vile žili. Také musím říct, že jsme si občas připadala, že čtu červenou knihovnu. Knížku jsme se chystala číst už dlouho a díky výzvě jsem ji konečně přečetla.

13.02.2018

Kniha se mi líbila, pravděpodobně také pro to, že se příběh odehrával v prostředí, které jsem navštívila a které na mě velmi zapůsobilo.

13.02.2018

Na tento román jsem se chystala opravdu dlouho...Pamatuji si, že když u nás poprvé vyšel jeho překlad, tak se o něm v novinách hodně psalo. Jedni ho chválili, jiní naopak kritizovali, dočetla jsem se také, že potomci původních majitelů tento román odsoudili. Velmi je pobouřil. Po přečtení už chápu proč. Přesto musím uznat, že jde o velmi čtivé dílo, díky němuž se budu dívat na vilu jinýma očima.

30.01.2018

Přikláním se k názoru, že je to trochu "červená knihovna", ale i přesto se kniha čela dobře, určitě se autorovi nedá upřít, že psát umí par excellence. Přesto jsem spíš čekal něco k pravdivé historii o vile a trochu bylo pro mě zklamáním, že příběh je smyšlený.