Skleněný pokoj

Zaujímavý príbeh o histórii jednej vily, zaujímavé informácie, dobrý príbeh. Zbytočne prepletené erotikou a ťažko uveriteľnými sexuálnymi vzťahmi.

uchvácen - knihou i návštěvou "skleněného pokoje".

Silný příběh jedné "smýšlené" rodiny, jejich vily a jejich přátel. Vila Tugendhat v Brně stojí a má svou poutavou historii. Autorovi knihy se podařilo sesbírat střípky této historie, obklopit je erotičnem a rozepsat osudy jednotlivých postav - Viktora, Liesel, Otilie a Martina Landauerových, Hany a Oskara Hanákových, Josefa Laníka a jeho sestry, Reinera von Abt.

Za jmény se ve skutečnosti skrývají reálné postavy - Fritz a Greta Tugendhatovi, Miese van der Rohe a další.

Kniha je skvostným dílem, na druhou stranu jsem při čtení nabyla dojmu, že je tam až zbytečně moc erotična, kvůli kterému jsem knihu odkládala. Nicméně mě k ní táhlo pokračování poutavého děje.

Co se nedá autorovi upřít, nutí člověka vyhledávat reálie a dohledávat informace. I z toho důvodu mě obohatila mnohem víc, než jsem čekala. Musím říct, že pro ty, co znají Brno a společně s autorem se procházel po Černopolní, Traubce, Drobného apod., jako by byl sám součástí silného příběhu.

Velmi zajímavá musí být kniha v originále.

A velmi zajímavý je také rozhovor s dcerou Tugendhatových nejen o nelibosti k této knize: http://bydleni.idnes.cz/tugendhat-cv0-/architektura.aspx?c=A120314_134011_architektura_web

Mám k Brnu blízko. Zila jsem tam několik let, takže pro mně i to byl zážitek si přečíst něco z historie tohoto města. Navíc ještě o vile Tugendhat. Byla bych teda radši, kdyby příběh nebyl fiktivní, ale to asi není úplně reálné. Takže za mne dobrý :)

Vzhledem k vyššímu očekávání díla tohoto autora pro mne kniha byla vcelku zklamáním. Nepodařilo se mi vžít do pocitů postav "vrchní smetánky" ani do postav nižší společenské úrovně - to mi opravdu byl bližší Mendelův trpaslík. Bisexuální orientace téměř všech ženských postav a zbytečné popisy vztahů a sexu knihu zařazují z velké části do červené knihovny. Zajímavý je popis architektury a atmosféry vily. Škoda, škoda, škoda.

Mnohem lepší je divadelní představení. Kniha mě až tak nenadchla...spíše byla zklamáním.

Dokonalé propletení smyšleného příběhu na pozadí reálných historických událostí...Kniha mě tak zaujala, že jsem okamžitě začala studovat historii vily Tugendhat a rozhodně se chystám na návštěvu. Autor velmi dobře popisuje pocity jednotlivců, proto je velmi jednoduché se vcítit do postav. V knize je krásný jazyk, je zajímavě koncipována, no prostě má vše, co by kvalitní kniha měla mít..

Nejdřív to vypadalo jako zajímavý historický román, pak se z toho však vyklubal spíš román pro ženy plný nevěr a těžko neuvěřitelných "náhodných setkání".

Škoda, že osudy vily po roce 1945 byly popsány jen tak ve zkratce. Autor nemusel z ženských postav hned dělat bisexuálky. K upoutání zájmu čtenářů stačí samotný příběh vily.

Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat. Rodina, pro kterou vilu německý architekt Ludwig Mies van der Rohe vytvořil, se sice od příbehu distancovala, ale SM se podařilo vtáhnout do děje jako hlavního protagonistu vilu Tugendhat, jež prorůstá do osudu všech, původní rodiny a i těch, co se ocitnou ve vile po válce. Původní rodina emigrovala před Hitlerem. Vila je dnes součástí národního dědictví a je ceněna vedle děl dalších významných funkcionalistů : Adolfa Loose, Franka L. Wrighta, La Corbusiera a dalších.

Tak tahle kniha mě strhla. Zajímavý námět, skvělé zpracování, dechberoucí atmosféra, uvěřitelné charaktery a neuvěřitelné zvraty. Občas jsem se ale ztrácela v časové ose. Mnohokrát doporučuju.

Teprve tato kniha mě vyprovokovala k návštěvě villy Tugendhat. Super zážitek kniha i villa:-)

Společenské romány obecně mám poměrně dost ráda. O to víc mě mrzí průměrnost Skleněného pokoje, který místy sklouzával k lacinému románku pro ženy a dospívající dívky. Škoda. Osudy společnosti byly zachyceny nenásilně, věrně, osobní rovina se jimi prolínala umně a jednoznačně pozitivně hodnotím i plynutí textu (přečteno za necelý den). Bohužel škoda však jisté lacinosti, která z knihy číhala skoro na každém rohu.

„Není to nijak dobrá kniha. Jediný důvod, proč se Simon Mawer proslavil, je, že psal o vile Tugendhat. Pro mě to je parazit, který skočil na náš dům a vytřískal z něj slávu,“ říká dcera majitelů Daniela a má do značné míry pravdu. Což o to, samotná vila je popsána plasticky a autenticky působí i vyprávění o okolnostech jejího vzniku, zdařilé jsou i některé epizody ilustrující zvláštní atmosféru první republiky. Ale jinak je to v podstatě rozvleklá červená knihovna v kulisách funkcionalistického skvostu v brněnské Černopolní ulici. Mawer vytváří krkolomné milostné vztahy, které doprovází nesnesitelně nepřesvědčivé líčení vnitřních myšlenkových pochodů Viktora, Hany, Liesel... s naprostým vrcholem v podobě Tomáše a Zdenky v dobách socialismu. Kniha má přes 450 stran a i přesto jsou všechny postavy i jejich osudy jen tak nějak načrtnuté. Namísto pečlivé gradace děje se Mawer vyžívá v „osudových náhodách“, které jsou tak násilně vykonstruované, že z toho celá kniha vychází spíše jako promarněná příležitost literárně adaptovat silný příběh rodiny Tugendhat a její vily, v níž strávila pouhých osm let... (5/10)

Po přečtení této knihy musí každý do Brna. Onyxovovou stěnu ve vile Tugendhat je nutné vidět osobně... :-)

Vila sama je zajímavá a má za sebou zajímavý příběh, v knize je ale smyšlený. Připadalo mi to hrozně povrchní, jednoduché, plytké. Zajímavá doba, zajímavý dům a plyneme jen po povrchu vztahů. Škoda toho tématu.

Naprosto skvělá kniha! Od první chvíle jsem se od ní nemohla odtrhnout.

Simon Mawer je víc malíř než vypravěč. V příbězích svých postav nechává čtenáři spoustu místa pro vlastní fantazii, ale skleněný pokoj vykresluje tak barvitě, že se cítím být jeho součástí, aniž bych tam někdy byla. A to musím brzy napravit.

Byla jsem se nejdřív ve vile podívat, až potom jsem zjistila, že existuje román. Asi proto se mi kniha líbila, ten dům se tím příběhem tak nějak zalidnil, asi u jedné mála knih jsem si mohla představovat dost přesně, kde se odehrává. Někde jsem četla, že potomci původních majitelů tuto knihu nenávidí, čemuž bych se kvůli množství sexuálních motivů vůbec nedivila.