Skleněný pokoj

Jak namíchat tuto knihu:
Vezmete superslavnou vilu, k tomu jako doplněk nejznámější kavárnu v Brně z daného období. Přidáte Sachr dort jako známku luxusu a rozhodně "dobře fungující" dobový artefakt. Pak se totálně vykašlete na veškeré popisování tohoto zajímavého období, za což byste získali plusové body. A nakonec se rozhodnete, že váš román potřebuje trochu moderního šmrncu, tak tam nasázíte jednu za vlasy přitaženou sexuální zápletku za druhou. Tadá, světový bestseller je hotov.

Prosímvás, Mawere, pokud nedokážete z tohoto tak zajímavého období a tak nabitých osudů vykřesat zajímavý příběh a aby po knize vůbec někdo sáhl, musíte si pomáhat jedním sexuálním motivem za druhým, tak si vyprávění dosaďte někam do New Yorku 80. let a laskavě neprzněte dějiny.

Tahle kniha člověka přímo vtáhne do dějě, nejde se od ní odtrhnout :)

Nadherna kniha. Inspirativni.... Knihy z 2.sv.valky uz dlouho nectu, ale u teto jsem udelala vyjimku.

Nejcennější na knize je určitě popis vzniku jednoho z nejúžasnějších českých domů. Zajímavě popsané jsou taktéž ony patálie dvacátého století. Jinak se mi kniha zdála celkem mizerná, ať už je autor sebeoceňovanější. A ty sexuální scény – fuj!

super kniha, není co dodat !!!!!! doporučuji všem.

Tato kniha je jako sama vila - dvěma slovy - prostě úžasná! S napětím a očekáváním jsem četla každou kapitolu, každý list, každé slovo... Takže k Vánocům jsem si nakonec nadělila kromě neuvěřitelného příběhu i výlet do Černopolní ulice v Brně.
Dokonale mi vyhovovalo, že román je pouze inspirací skutečného příběhu vily Tugendhat. V domě oslavujícím svobodu, prostor a světlo by bylo až ironické nechat se "svázat" minulostí... Lidé své životní situace a události prožívají, vila Tugendhat je jejich tichým svědkem s ocelovou konstrukcí...
Jakoby "von Abt" tušil, co vše přijde, čím vším si vila v životě projde, a proto jí dal ocelové srdce. Nádhera... :)

Pro každého kdo kdy ve "skleněném pokoji" byl tahle kniha znamená mnoho, chápe ji. Vžívá se do každého záhybu chromovaných sloupů do velké prosté a úchvatné plochy....skla, podlahy, makasarského dřeva a onyxu....je to prosté, kdo kdy okusil tenhle pocit, který je v knize tolikrát popsán, být bez dechu a nechat se opíjet prostorem, ten čte knihu s chutí dovědět se byť třeba iluzorní život, který tuto vilu navštívil...Ať to jsou Landauerovi jako v knize nebo rodina Tugendhat, která prožila tato opravdová příkoří nastíněna v knize.
Jsou tyto stránky pro mě skvvostem jak literárním, tak z části i dokumentárním...Cítila jsem soucit, který se vydal do minulosti, do dob, kdy v Brně život plynul jinak. A kdy nutil tento rodinný život k útěku a ztrátě.
Přidaná hodnota v podobě rodinných přátel, jejich životů a vztahy uvnitř rodiny byly skvostné. Konec poměrně rychlý a strohý, ale otevřel ve mě spousty otázek. Jak to doopravdy bylo?

Pokud jste byli ve vile Tugendhat, pak je pro vás tato kniha příjemný osvěžením, kdy si zpětně vybavíte spoustu detailů jak exteriéru, tak interiéru. Navíc děj do jisté míry kopíruje nejen skutečný osud vily samotné, ale i rodiny Tugendhatových, což se mi také líbí :)
Co mi ovšem přišlo tak nějak ujeté a leckdy až směšné byla frekvence popisů sexuálních styků - řešit to na každé desáté stránce mi přišlo trochu moc (i když na druhou stranu chápu, že sex prodává a většina čtenářské obce tohle prostě chce). A ty lesbické scény - tak to si autor dle mého názoru vyloženě uletěl, pokud si rovnou na něčem nefrčel :D

Knihu jsem začala číst hlavně proto,že v Brně žiju už dost let a o této architektonické vyjímečnosti se hodně mluvilo . Jsem ale v rozpacích. Možná proto,že mám raději stavby středověku než čisté linie současnosti. Jistě na dobu mezi dvěma světovými válkami to byl unikát , jistě i použitým materiálem , a známost architekta také není zanedbatelná,spíš naopak.
Kniha ale na mě nakonec nepůsobila jako obdiv k této stavbě,zaujal mě spíš příběh jejich obyvatel. A vůbec celá doba , která se dotkla velmi citelně této vily .

Koho knížka zaujme, doporučuji vilu po přečtení navštívit. Během večera swing letní party v zahradě vily Tugendhat jsem měla pocit, že čtu knížku v duchu znovu. Velmi silný zážitek.

Zpočátku mě kniha vůbec nezaujala, ale zhruba po 50 stranách se vše mění a začíná velkolepá projekce Vily Tugendhat a rozbíhá se hra jednotlivých osudů postav. Detailní popis budovy umožní čtenáři pocit, že se právě nachází ve vile a září na něj světlo přes onyxovou příčku. A přestože jsem uvnitř nikdy nebyl, tak si naprosto přesně dovedu představit ten nádherný výhled na Špilberk.
Navíc je tento popis vyváženě sladěn s osudy rodiny a popisem jednotlivých období, kdy vila měnila svého majitele. Nevím, na kolik jsou příběhy v knize přibarveny, ale ať už je to jakkoliv, já byl i přes svou počáteční skepsi nakonec velmi spokojen s obsahem knihy. A je jen otázkou času, kdy se do vily vydám osobně, i když vlastně nevím, jestli si chci "ničit" představy z knihy.

Po přečtení této knihy se zas vrátím k literatuře faktu. Měla jsem problém s tím, že mi byly všechny fiktivní postavy nesympatické. Kniha se sice četla dobře, ale postupně začala být strohá a nevyvážená, co se týká naplnění osudů obyvatel vily. Nevím, jestli je šťástný nápad míchat pravdu s fikcí, musela jsem se podívat na nějaké dokumenty, abych si srovnala kdo je kdo. Taky si kladu otázku, jestli autor nefantazíroval až moc ve věci sexu a lesbických vztahů. Nejsem si jistá, jestli lidi v té době byli takhle otevření a nekonvenční i v uměleckých kruzích. To mi připadalo hodně vyumělkované. Nejhorší část pro mě Tomáš a Zdena a k tomu pak Hana. Nicméně popis samotné vily se mi líbil a kniha byla v tomhle směru pro mne inspirativní. Tak aspoň něco mi sedlo...

Velmi se mi líbí Mawerův styl v téhle knize, velmi se mi líbí nevyhraněnost mezi dějinným souhrnem a červenou knihovnou, velmi se mi líbí nápad nahradit hlavní postavu domem, velmi se mi líbí představa, čeho všeho jsou domy svědkem, velmi se mi líbí všechny ty nepravděpodobné city a zvraty na efekt, popsané tak, že čtenář na závěr rád poděkuje za krásný knižní zážitek. Skleněný dům Mawer trefil na jedničku a mě, nevlastence, dojal tím, jaký si zvolil ústřední objekt a jak geniálně ho zapředl do celé Evropy a do celého šíleného století. (Čteno v překladu Lukáše Nováka.)

Mohla mít i pět hvězdiček, ale měla skončit dřív.

Toto vůbec nebyla kniha, která by mě chytila od prvního okamžiku. Ale vtáhla mě postupně natolik, že neváhám dát téměř plný počet hvězd. Jen ten konec už byl na mě trochu moc, z mého pohledu klidně mohla kniha končit o něco dříve. A ač bych to do sebe neřekla, moc se mi líbilo popisování vily, měla jsem pocit, jako bych tam byla také.

Ještě na str. 70 jsem chtěla přestat číst, ale protože byl víkend a jinou jsem neměla, tak jsem vydržela a přečetla celou. Nelituji, číst se to nakonec dalo. Tato knížka je rozhodně lepší než Dívka, která spadla z nebe, ale od autora už nic číst nebudu.

Jedna z nejlepších knih, která se mi kdy dostala do rukou.
Příběh manželů Landauerových a jejich známých, kteří ve skleněném pokoji prožili svoji část života.
Kniha je členěna na pět hlavních sekcí. První a druhá sekce (nejzásadnější z knihy) mne naprosto dostala. Popis obývacího pokoje byl tak dokonalý, že jsem měla pocit, že stačí zavřít oči a sama stojím na podlaze, na které je položeno krémové linoleum, slunce probouzí onyxovou stěnu k životu, stačí jen zmáčknout tlačítko a okna zajedou, studený vzduch proudí dovnitř...
Hlavní dějovou linii (Liesel, Viktor , Hana, Oskar, Kata) dlouho asi nezapomenu.
Jen si myslím, že kniha by měla skončit v tom nejlepším, což bohužel tady nebylo. Tomáš a Zdenka - (část č.4) jen příběhu uškodila. Jak již naznačuje JitkaJak, "trapnost Hany" v této části bych vynechala. Přišlo mi to naprosto nevhodné.
Kvůli této části a závěru, který se mi také moc nelíbil bych dala čtyři hvězdičky, ale vzhledem k první zásadní části hodnotím za *****.
PS: Třeba se jednou do vily č. 45 v ulici Černopolní sama podívám, až uznám, že je k tomu ta pravá chvíle... (příteli, děkuji za doporučení knihy)

čekal jsem od knihy víc. Závěr byl opět předvidatelný a tentokrát velmi strohý...

příběh byl zajímavý, ale velmi velmi rozvláčný - příběh zdenky a tomáše na konci je zdlouhavý, dostaveníčka katy a viktora dostávají podle mě moc prostoru ... že je centrálním bodem příběhu nemovitost, kam se jednotivé linie sbíhají, rozbíhají a zase sbíhají, je dobrý nápad, ale zase kolem nemovitosti spousta řečí, které by se daly zopakovat jednou (prostor, linie, bílá, světlo, onyxová stěna, zajížděcí okna) a stačilo by, ale autor je v pravidelných periodách mele stále dokola až je to otravné. a sexuální linie linoucí se celou knihou mi taky vadila. tak buď je to o sexu nebo o nemovitosti nebo o válce, ale hlavně pořádně. tohle bylo o všem dohromady a o ničem pořádně