Skleněný pokoj

Takhle knížka mě vtáhla do sebe, okouzlila a četla jsem ji dlouho do noci, i když jsem měla v plánu jít spát brzy. Simon Mawer píše lehce, o věcech, které se nás týkají, kterých jsme byli součástí, ale zároveň je sleduje z odstupu, který zatím není v české literatuře přítomný. Je to román o vile Landauer, o komplikovaných mezilidských vztazích, které se zpočátku zdají tak jednoduché. Jeho styl psaní připomíná právě onen do nebe vynášený Skleněný pokoj - vyvolává pocity čistoty, prostoru, světla. Je lehký, vzdušný a průzračný, ale přesto skrývá mnohá tajemství. Sem tam mi v příběhu něco nesedělo, ale co se týče literární stránky, nemám co vytknout.
http://brabikate.blogspot.cz/2013/02/skleneny-pokoj.html

Kniha je čtivá, až na určité úseky. Trochu mě mrzí, že se nepopisuje více reálně život ve vile, osud vily a rodiny. Během čtení jsem měla pocit, že občas čtu nějakou knihu z červené knihovny. Pokud se chystáte číst tuto knihu kvůli zjištění, jak to bylo s vilou a rodinou, tak ji nedoporučuji, protože po přečtení budete stejně hledat jinou knihu, aby jste zjistili, jak to vlastně bylo ve skutečnosti.

Kniha jako cesta..do prvorepublikové elegance vrchních vrstev "onyxové" společnosti..do myslí průhledných jako sklo..do duší křehkých, ale nezdolných jako skelet vily Tugendhat. Pro mě cesta na jih, do Brna, za přízračnou krásou nadčasové architektury, která teď dýchá živoucím, i když malinko limonádovým příběhem, jež se od reality odklání. Ale díky za fikci. Tedy prosím jen v knihách :)

Kniha je napsaná lehkým, čtivým jazykem. Příběh je však povrchní a nejdoucí do hloubky (vlastně nejsou popisovány žádné charakterové detaily postav ani není více rozpracovaná historie domu před, během a po válce). Abych řekla pravdu, tak jsem se z knihy vůbec nic nového nedozvěděla ani o dané době a vlastně ani o domě - vše bylo napsáno jen v náznacích (např. že dům sloužil určitou dobu jako stáje). Nevím však, zda to není důsledkem toho, že jsem ke knize přistupovala s určitou rezervou, jelikož jsem před jejím čtením viděla dokumenty o vile a četla několik rozhovorů s potomky původních majitelů rozlícených nad takto podaným příběhem rodiny prezentované v knize. I přestože autor nepoužil jejich jména, značnou část z jejich rodinné historie si půjčil. Ovšem kolik z toho bylo založeno na skutečnosti a kolik si autor vymyslel, aby byl příběh poutavý a kniha dobře prodejná právě kvůli dohadům o míře autentičnosti příběhu? Musím jednoznačně říci, že z knihy, která se nesnaží o sdělení a popis skutečných událostí, ale spíše o mix, ze kterého si čtenář má uvěřit čemu chce, nemám dobrý pocit. Pokřivování historie (i když se jedná "jen" o historii jedné rodiny) mně nic nepřináší - pouze jen zmatek, jelikož nejednou mi v hlavě při čtení vyvstala otázka: A opravdu se to takto stalo?

Nič viac, než absolútne priemerná kniha. Je v nej história, romantika, trošku vedy, dosť sexu, rodinná dráma, nejaké "pikošky" z architektúry a dejín umenia. Skrátka, z každého niečo a (pre mňa) nič nie je spracované poriadne. Číta sa to dobre, opisy sú pekné, rodinný príbeh je ale dosť predvídateľný. Vilu Tugendhat poznám veľmi dobre - opisy sú verné a pekné. Postavy sú dosť mdlé. Snáď až na Hanu, ktorá je zo všetkých "najživotnejšie" napísáná, dokáže prekvapiť a baví.
Skutočne neviem, za čo tá nominácia na Man Booker Prize! Že kniha "akože" mapuje veľkú časť dejín 20.-teho storočia?
Sú o dosť lepšie knihy.

Kniha je sice velice čtivá, ale zároveń i dost povrchní. Na jedné straně si autor zakládá na detailech (zavedení jízdy vpravo), na druhé straně čas za protektorátu nechává plynout tak, že čtenář přemýšlí, v jaké fázi válka je.
Líbily se mi pasáže popisující samotnou vilu a motiv židovství. Postupně ovšem autor sklouzává k opakovaným (sexuálním) scénám, na scénu uvádí další a další postavy (bez toho, že by je pořádně charakterizoval). Nejvíc mě zklamala postava Laníka - po něm jsou pojmenovány sice 2 kapitoly, ale místo detailnějšího popisu jeho bezpáteřnosti autor opět sklouzl k sexuálním scénám s kozáckou ženštinou...
Zajímavý je motiv Ondine, ovšem už dříve (a podle mě lépe) ho využila Valja Stýblová - v Ondině prokletí.
V závěru mi vadila role náhody a urychlení děje.

Zaujímavé čítanie, zaujímavý príbeh a zaujímavé postavy. Kniha, ktorá sa číta sama. Mawer ma prekvapil hlavne znalosťou histórie a tým, ako verne sa mu podarilo zachytiť život v Československu, či už pred druhou svetovou vojnou, alebo po nej.
Je to príbeh smutných osudov s dobrým koncom, v ktorom všetko začína aj končí v sklenenom pokoji.

Ke knize jsem přistupovala s tím, že mě zajímá popis místa, které jsem navštívila. Bylo to celkem výstižně popsáno, příběh byl taky zajímavý, i když dle autora vymyšlený. Samotná vila mě fascinovala hned při prohlídce a knižně pojata byla pravdivě. Doporučuji všem, kteří se zajímají o architekturu a historii.

kniha se mi velice libila..je v ni obsaženo pozadi skutecných udalosti, pribeh lidi, kterí opravdu žili, jejich laska, nevera, zklamani, touhy, ocekavani

Kniha se mi četla hodně dobře, není příliš náročná a chtěla jsem ji číst dál a dál. Ale na druhou stranu se jednalo vlastně o červenou knihovnu, kdy konec nastane právě v těch růžových barvách, jaké si očekáváte. Nicméně zvědavost o vile Tugendhat ve mě vzbudila a přinutila mě si o této podivuhodné stavbě hledat další informace:)

Zklamání. Úžasné popisy prostředí, ze kterých dostanete chuť okamžitě vilu Tugendhat navštívit a vidět vše ve skutečnosti. Když si ale odmyslím reálie, zůstane jen růžová knihovna, nepříliš zajímavě pojatá, nudná a neuvěřitelná.

Kniha mě zklamala. Doufala jsem, že se mnohem více dozvím o stavbě samotné. Komentář uživatele 790511 vystihuje můj dojem z knihy naprosto přesně.

Po přečtení jsem cítil celkem zklamaní... Čekal jsem, že se dozvím mnohem víc o vile jako takové. Ten "příběh" mně zkrátka neoslovil.

Podle mě velmi čtivá kniha. Velký obdiv autorovi, který jako cizinec dokázal poměrně trefně vystihnout atmosféru dané doby a charaktery lidí zde žijících.
Co se týče sporů o některá místa v Brně, která byla v románu zmíněna: 1) v originále knihy není jméno města ani žádných jeho částí či staveb zmíněno. Názvy města, ulic či budov jsou přidány pravděpodobně překladatelem. Kniha je stavbou vily Tugendhat POUZE inspirována a tudíž nelze porovnávat její historii či historii rodiny nebo celého města s dějem knihy, i když se jí v některých pasážích velmi blíží. 2) Café Zeman je na Josefské, na Kolišti je Zemanova kavárna.
Jinak mohu říci, že jako hrdá obyvatelka Brna jdem ani tak příliš chyb nezaznamenala. Asi až na tu poslední, kdy Marika jde z "Dobrovského" ulice přes Schodovou k vile. To by se teda chudák docela prošla =D

Kniha mě zklamala. Zpracování příběhu, vykreslení charakterů i doby se jeví jako průměrné a ničím nevybočuje z běžné produkce. Nejzajímavější je, že se odehrává v našem prostředí.

Moc utahaný příběh. Zajímavý z hlediska historie,ale jinak mně to čtení moc nebavilo.

Z knihy jsem byla velmi nadšená. Moc se mi líbilo zpracování osudu rodiny i domu na pozadí historických dějinných událostí. Ani mi tolik nevadil "sladký" konec, jak tady někteří zmiňují. Každopádně uznávám, že poslední kapitolka tam byla možná už zbytečná.

Jde o strhující příběh inspirovaný brněnskou vilou Tugendhat. Příběh je napsaný tak dobře, že se mi promítal před očima. Opravdu to bylo jako by někdo zapnul filmovou promítačku a já se jen dívala. To se mi dlouho nestalo! Myslím, že právě to zastínilo některé nepravděpodobné dějové události, které zmiňují někteří čtenáři (např. příchod Katy do domu Landauerových). Půvabné na celé knížce mi přijde to, že se příběh točí okolo Skleněného pokoje. Jako by nejen lidé, ale také věci mohly vyprávět, co zažily a viděly. Nevím proč, ale vybavuje se mi seriál Náhrdelník. Při čtení závěrečné kapitoly se mi zase vybavovala scéna z filmu Želary, kdy se Aňa Gaislerová spolu s Ivanem Trojanem vydává do Želar, kde se po letech setkává s kmotřičkou Jaroslavou Adamovou. Celá knížka na mě působí jako by se jednalo o skutečný příběh známé vily. To je možná dáno také tím, že Mawer používá k popisu příběhu skutečné osoby, události (např. spavá chřipka) a to, že používá česká jména.

Skvělá kniha, která se mi dobře četla. Hned jsem zatoužila po návštěvě vily Tugendhat. Aspoň jsem ji navštívila virtuálně a vypadá přesně tak, jak jsem si ji v knize představovala. Doporučuji.