Skleněný zvěřinec
Tennessee Williams (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/57391/bmid_skleneny-zverinec-6yz-57391.jpg
4
88
88
Divadelní hra, která získala v roce 1944 Cenu newyorské kritiky. Spisovatel se v ní vrací do St. Louis - města svého mládí, ke své rodině i k vlastním zážitkům a loučí se se světem marných iluzí.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 1980 , DiliaOriginální název:
The Glass Menagerie, 1944
více info...
Přidat komentář
Krásné, dojemné, křehké. O to víc, že jde o částečně autobiografické vyjádření vztahu autora k rodině, která není typickým vzorem rodinných vztahů.
Skvělé, to vnitřní napětí a boj se sebou samým, který hlavní hrdina svádí, je něco, co zná každý z nás. Divadelní hra, která je psaná lehkou rukou, přitom pojednává o těžkých tématech.
"Nechci být kouzelník, který předvádí iluzi jako skutečnost, ale chci psát o skutečnosti, která se zdá být iluzí...". Nádherná divadelní hra o duši křehčí než sklo, o době silných gest a osudových rozhodnutí, ale i o subtilních obrazech radosti a smutku.... Poslouchal jsem jako rozhlasovou hru (s úžasnou Vilmou Cibulkovou).
Divadelní hru jsem četla od vydavatelství Dilia, scénář byl psaný ještě strojopisně. Měla jsem jí půjčenou z knihovny, divadelního oddělení a špatně se mi s ní loučilo. Je to moje nejoblíbenější, nejpůsobivější divadelní hra od jednoho z nejuznávanějších amerických dramatiků T. Williamse a zároveň je jednou z nejslavnějších textů americké dramatiky vůbec. Text vyšel též ve formě povídky "Portrét dívky ze skla", nedávno vysílané k autorově výročí na vlnách Českého rozhlasu.
Hra je o to působivější, že má silné autobiografické prvky. Dramatik se zde vyrovnává s fyzickým opuštěním své původní křehké rodiny, studuje v ní mezilidské vztahy a dotýká se psychologie i sociálních otázek. Vzpomíná s neprvoplánovou láskou i smutnou nostalgií na svojí stárnoucí, poněkud vtíravou a nekritickou matku a zvláštní, nesebevědomou a křehkou sestru, která se nedokázala zařadit do společnosti a žila si ve vlastním světě, kde hrály významné místo křehká skleněná zvířátka, jež oprašovala, milovala, obsedantně opatrovávala, ve hře mají místo i ryze symbolický. Patrně si byl vědom i své vlastní nedostatečnosti, z které se vypisoval ve svých dílech. Dílo napsal jako emocionální vzpomínku na lidi, na něž nechtěl, aby se zapomnělo.
V reálném životě byla sestra, jen trochu zvláštní, ale vesměs ještě důstojně fungující, bez bratrova vědomí podrobena nepovedené lobotomii a Laura (skutečným jménem Rosa) již do konce života po tomto „vylepšujícím lékařském zákroku“ musela pobývat v psychiatrických ústavech, neschopná se o sebe postarat už ani v základních úkonech. Autor dával značnou část svého výdělku na zajištění lepší péče o nesoběstačnou sestru a nikdy na ní nezapomněl. Zřejmě ho ani nepřestávaly pronásledovat výčitky svědomí, že na častější styky s rodinou neměl více síly, příbuzné by ho patně svazovaly a úkolovaly (viz příhoda „přiveď sestře ženicha“). Myslím, že měl sám co dělat, aby se dokázal prosadit (moje domněnka), porazit rodinné prokletí (minimálně trpěl obsesí), jen po opuštění rodiny si mohl poradit se svými negativními sklony, mohl se samostatně postarat sám o sebe a rozvíjet svůj talent. Vážím si jeho postoje, že ani ve chvílích slávy, kdy se mu podařilo uspět, na nezaopatřené příbuzné nepřestal brát zřetel a mohl by se stát vzorem pro ty, kteří raději nepohodlné blízké nevidí. Svým dílem tak postavil pomník nejenom těm, na které svět zapomněl, ale i neprioritně sám sobě.
Protože Tramvaj do stanice touha.....proto také Skleněný zvěřinec....
Tramvaj je vysoká laťka, takže Zvěřinec neměl šanci.
Překvapil mne zde konec - respektive že UŽ je to konec. Ale mám přečteno, no.
A souhlasím s Percabethka, že: skvěle se četla. To rozhodně! Má spád. A zkusím ještě další od Tennessieho :o))
Melancholická hra podtrhující stereotypy v lidském životě, krutou realitu a osamělost všech, kteří se nějak odlišují.
A přes to, jak negativně to působí, byla hra výborná, plná zajímavých myšlenek a skvěle se četla.
*Nešel jsem na měsíc, šel jsem mnohem dál - neboť čas je nejdelší vzdálenost mezi dvěma body.
*Lidi chodí na pohyblivé obrázky, místo, aby se hýbali sami.
Můj nadevše milovaný Skleněný zvěřinec! Poklad mezi poklady Tennesseeho Williamse!
TOM: "A co tedy potřebuje dospělý křesťan, mami?"
AMANDA: "Vyšší hodnoty! Rozumové a duchovní! Jen zvířata musí ukájet své instinkty! Ty máš přece vyšší cíle než zvířata! Než opice - a prasata -"
Tom: "Asi ne."
---
Tom je soulmate!
Pobavila jsem se. Všimla jsem si, že si skleněný zvěřinec lidi nezařazují do komedií ani do humoru, nechápu proč jako!!!
Je to tedy i trochu drama, ale bavilo mě to celou dobu!
---
AMANDA: "Jsi jediný mladý muž, jakého znám, který nedbá, že budoucnost se změní v přítomnost, přítomnost v minulost a minulost ve věčnou lítost, pokud budoucnost neplánuješ!"
TOM: "To si musím promyslet. Je to na mne moc složité."
---
Jdu si teď chvíli slavit Toma:
Všechna čest Tomovi!
Tom v naších srdcích!
Tom navždy.
Třikrát sláva!
To zas byla depka! To se ovšem od autora čeká. Matka ponořená do vzpomínek na dávný lesk Jihu a její děti, plácající se v šedi předválečné reality. Touha vypadnout z toho všeho, krocená svědomím. Protože se mi to nechtělo číst, těžko to budu číst, jako když to někdo hraje, zkusila jsem audioverzi v podobě rozhlasové hry a bylo to hodně silné. Zejména Vilma Cibulková jako Amanda je velmi přesvědčivá.
Ocitám se v díle doby dávno minulé. A přece neztrácí na své naléhavosti, životnosti postav a jemnosti jejich příběhů. Tenessee Williams píše ve svém raném díle s lehkostí a nadějí, ještě více však s nostalgií, bolestí a smutkem. Tím vším oplývá Lauřin svět skleněných zvířátek, do kterého nahlížíme, stejně jako svět čtyř protínajících se i míjejících se osudů. Tato komorní záležitost mě učarovala svou poutavostí a silou charakterů. Zoufale vystrašená Laura, shakespearovský Tom pln svých nenaplněných snů a životy svých dětí ovládající excentrická Amanda. No a přítel Jim, který dokáže na chvíli Lauřin stud a nedůvěru přetavit v něžnou, oduševnělou krásu. Žádný happyend se ale nekoná... Je tohle život? Je. Alespoň Williamsův byl. Píše totiž v zásadě o sobě. On ale naštěstí uspěl.
Nádherné, jak to jen popsat. Geniální myšlenka, jak pojmout pohled na věc. Jen trochu smutný ten autobiografický stín.
Emoce ždímající příběh tří životních ztroskotanců, kteří každý žijí ve svých snech a představách a tím zároveň zabíjí sny a představy ostatních. Osudy lidí, jenž se cele a přitom úplně zbytečně obětovávají pro své blízké, aby na konci zůstala pouhá marnost a zmar. Čtenář (i divák) jim vlastně všem fandí a přeje vše nejlepší, aby se nakonec v beznaději smutně otočil a přál si, aby je nikdy nepotkal...
Hry Tennesseeho Williamse rády předvádí situace, ve kterých jsou emoce naskládané tak nahusto, až máte husí kůži na zádech. Skleněný zvěřinec je zrovna takový. Mezi čtyřmi stěnami se odehraje drama s beznadějně neprůstřelnou atmosférou. Diváku/čtenáři je naservírovaná zacyklená ponorka tří výrazně odlišných lidí, kteří se se světem smiřují po svém. Stěžejní postavou (Michal Isteník z BuranTeátru byl naprosto nepřekotelný) je tady Tom Wingfield, samoživitel torza rodiny, mládenec se vzletnými sny umělce a dobrodruha svázaný závazky vůči rodině (převážně vůči starší, zamlklé a infantilní sestře Lauře utápící čas ve své sbírce skleněných úlomků, kterou bratrsky velmi miluje). Ten o to spíš trpí, čím víc do něho energetická matka projektuje vlastnosti nespolehlivého a opilého manžela, své nenaplněné sny a životní zklamání.
Paradoxní a zablokovaná situace (na obzoru žádná změna) se ventiluje ve vyhrocených hádkách o peníze a maličkosti lidského soužití. Jsou živnou půdou pro sarkasmus, který diváka pobaví a hře dodají punc "hořké komedie." Neschopnost spolu konstruktivně mluvit generuje vyhrocené hádky (hlavně kvůli penězům a domněnkám matky, že její syn je neschopný a líný), emoce gradují tím spíš, že na obzoru není žádná změna. A bezvýchodná životní situace je pak živnou půdou pro sny, které o to více narůstají, čím je člověk zoufalejší ...
... tohle nemůže dopadnout dobře.
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura
Autorovy další knížky
| 2012 |  Tramvaj do stanice Touha |
| 2012 | Kočka na rozpálené plechové střeše |
| 1980 | Skleněný zvěřinec |
| 1997 | Římské jaro paní Stoneové |
| 1988 | Louka modrých dětí |
Člověk se díky autorovi dokáže do postav vcítit, připadalo mi, jako bych byla fyzicky přítomna u nich v obýváku a vnímala to napětí a touhu.