Sklouzni se v dešti
Lenka Parýzková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/504910/sklouzni-se-v-destiEoUnH0-GU6-.jpg
4
104
104
Ve chvíli, kdy se zdálo, že zvládla odchod od nevěrného manžela, dělení majetku i neshody s pubertální dcerou, tehdy se se ní setkala poprvé. Přišla bez ohlášení, bez varování jí sevřela hrdlo úzkostí. DEPRESE. Nedala se setřást, vyležet ani zapomenout. Po několika měsících marného boje se Lenka rozhoduje, jestli to tady skončí, nebo zkusí znovu žít. Vyhrává druhá možnost, a proto dobrovolně nastupuje do léčebny. Začíná příběh z prostředí psychiatrického oddělení, kde se Lenka potýká se svými potížemi, ale většinou neztrácí smysl pro humor. Není tu nouze o úsměvné absurdní situace, které například vysvětlí, proč nemají prasata v blázinci deprese, proč nesmíte před léčenými hráči loupat pomeranč, nebo proč je výhodné znát v takovém zařízení jména sedmi trpaslíků. Dokáže se Lenka vrátit z těžkých depresivních stavů zpátky do života? Zvládne Ivanka svůj boj s anorexií? Proč přestala najednou krásná bulimička Andrejka zvracet a z jakého důvodu se Šárka do blázince neustále vrací?... celý text
Přidat komentář
Velice zajímavý pohled na deprese a uzdravování duše. Lenka Kvapilová bojuje s depresemi a nechutí žít a nechá se zavřít dobrovolně do blázince. Je zajímavé sledovat den po dni v blázinci a nasazené terapie. Asi nejvíce jí pomohla Rudová, která s ní rozebrala její problémy s matkou a manželem do nejmenších části. Přeji Lence aby vydržela a našla smysl života a lásku sama k sobě
Jsou knihy, které potřebují svůj čas, kdy budou čteny. A SKLOUZNI V DEŠTI je jedna z nich. Mám ji doma již delší dobu a přiznám se, že jsem si ji trochu bála. Zaujala mě obálka, ale po přečtení anotace jsem se trochu zalekla. Ve vánoční čas přece nebudu číst něco depresivního, tak jsem si ji nechala na konec roku Logiku to žádnou nemá, ale to já jen tak pro pobavení jak to mám s organizováním svého čtení.
No jasně, že jsem se bála úplně zbytečně. Nakonec jsem si čtení užila a ještě dlouho na ni budu vzpomínat. Autorka umí skvěle popisovat emoce, z téhle knihy stříkaly až extrémně. Já nikdy depresemi netrpěla, ani neznám nikoho kdo by se léčil i s něčím jiným v psychiatrické léčebně. Tak jsem se do Lenky nedokázala vcítit 100%, ale jinak jsem si s Lenkou všechno vytrpěla, moc jsem ji přála, aby se z toho dostala a žila krásný kvalitní život a měla skvělý vztah se svou dcerou.
Nejedná se o ploché vyprávění léčby depresí. Lence teda bylo naloženo hodně, ale věřila jsem, že když zabojuje, dobře to dopadne. Autorka nás nenásilnou formou příběhu donutila přemýšlet nad vlastním životem. Nevím, jestli tohle by záměr, ale na mě to fungovalo. Proč jsou někteří rodiče takový a ubližují svým dětem – neuvědomují si důsledky svých činů – hlavně když jsou děti malé, tak je třeba jim dodávat sebedůvěru a životem je vést Každý ten malý človíček je originál – neplatí na něho žádné tabulky a to je třeba si uvědomit. Přála bych všem dětem milé a laskavé rodiče.
Kniha působí jako beletrizovaný memorát. Malinko nevyrovnaný...
Nicméně pokud je popisovaná psychiatrická péče odrazem té skutečné, Pánbůh se všemi, co ji potřebují, a zlé pryč... To je vážně otřesné.
Příběh o tom, jak snadné je propadnout depresi a úzkostem. O tom, co se může stát, když ztratíte kořeny. O tom, jaké to je, ocitnout se v psychiatrické léčebně. O lidech, kteří za zamřížovanými okny sledují “blázinec tam venku. A taky o vlivu medikamentů na tělo a mysl.
Tohle bylo zajímavé počtení, ovšem připravte se na nelehké téma a úzkost, kterou budete v průběhu čtení pociťovat.
3,5/5. Do vyššího hodnocení bych potřebovala, aby šla kniha více do hloubky; chyběl mi větší vhled do myšlenek a emocí hlavní postavy a také do procesu léčení. V některých momentech mi připadalo, že se až moc skáče v čase, aniž by čtenář chápal, co se stalo. To ovšem nic nemění na celkovém vyznění knihy, které vás donutí zamyslet se nad sebou samými.
Jsou knihy, nad kterými dlouho přemýšlím, jestli se do nich dát. Často je to těžké téma, co mě donutí se rozhodovat. Patřím mezi ty čtenáře, kteří příběhem po dočtení ještě chvilku žijí, a tak si kniha Sklouzni se v dešti chvíli na poličce poležela a čekala na správnou chvíli. A když na ní byla reference v zrovna čtené knize Kráva a kretén, bylo jasno. Jdu na ní!
.
V knize je hlavní hrdinka Lenka, která to nemá snadné. Její manžel si najde novou partnerku, vyhodí ji z domu. Pak je tu ale ještě dcera, která se jí odcizuje... Lenka má pocit, že vše zvládá, ale pak najednou přijde rána a je tu. Nezvaný host, se kterým se musí chtě nechtě poprat. Deprese.
.
Autorka čtenáře do příběhu vrhne rovnýma nohama, žádné otálení. První stránky nás zavedou na psychiatrické oddělení, kam Lenka nastupuje. Drsné vyprávění střídají úsměvné momenty. Musela jsem obdivovat nadhled a humor, jakým je kniha napsaná.
.
A to je přesně ono, proč jsem knihu přečetla za jediný víkend. Styl jakým je napsaná. Je to úsměvné, milé, čtivé, ale i tak vážné téma. A dalším tahounem byla Lenka. Neskutečná bojovnice, které jsem strašně fandila, aby se se svými vnitřními démony poprala a vrátila se do normálního života, kde by zase našla štěstí.
.
Líbilo se mi i to, jak je začleněn vztah s rodiči. Trochu Vám to při čtení napoví, co problémy odstartovalo.
.
Jedná se o fiktivní příběh, ale prostředí bylo tak reálné... opravdu jsem byla kolikrát překvapená, jak moc dobře jsem si to dokázala představit!
.
Co mi přijde škoda je, že jsem několikrát narazila na spojená slova v textu, bez mezery.
.
Sklouzni se v dešti je silná kniha, ze které jsem měla zbytečný strach. Myslím, že si v ní každý najde to své. Doufám, že to není poslední kniha od autorky, ráda bych si od ní ještě někdy něco přečetla.
Na knihu jsem narazila úplnou náhodou, ale hned mě zaujala svojí anotací. Když mi pak autorka napsala, jestli bych chtěla zaslat recenzní výtisk, tak jsem nadšeně souhlasila.
Kniha je rozhodně čtivá, hlavní postava Lenka mi hned padla do oka a celou dobu jsem ji fandila, aby se brzo vrátila do běžného života. Přestože se děj celou dobu odehrává v psychiatrické léčebně, není to depka od začátku do konce. Příběh je psaný s humorem a nadhledem a vybízí k zamyšlení nad životem. Život v léčebně a jeho řád je detailně popsaný a příběhu to tak dodává autenticitu. Současně je i hezky popsané, jak každý člověk reaguje na problémy ve svém životě jinak a zároveň podobný problém může způsobit u každého jiné potíže a neexistuje jedno univerzální řešení pro všechny.
Za mě je to jedna z těch knih, u které si uvědomíte, jak můžete být rádi, že takovým problémům nemusíte čelit. A zároveň, jak ten člověk musí být vnitřně silný, aby se z těch psychických problémů vyhrabal.
Knihu tak můžu doporučit a autorce tleskám, jak skvělou prvotinu napsala.
Lence se rozpadlo manželství, vztah s matkou není ideální (stará se pouze o sebe a o Lenku se nezajímá) a také dcera se ji strání. To vše dožene Lenku k depresím a následnému pobytu v léčebně. Každý pacient tam má své tajemství, každý má svou diagnózu a každý se s ní snaží poprat a vypořádat. Až tam Lenka poznává, kdo je skutečný přítel a kdo se jen tak tváří.
Lenka nám nabízí pohled do duše člověka s depresí, popisuje svoje stavy a pocity a to bez příkras. Je svá, má svůj smysl pro humor, který mě bavil, takže mi Lenka byla sympatická. Hlavní hrdinka se musí naučit mít ráda sama sebe a přijmout svou nemoc.
Hrozně jsem ji fandila, aby to dokázala a aby všechno dobře dopadlo.
Líbila se mi jména nemocničního personálu - primář Nemožný a psycholožka Hrozbová - ideální jména do takového prostředí
Jen bych trochu vytkla práci korektora, resp. toho, kdo kontroluje text před tiskem - několikrát se objevují dvě slova spojená do jednoho bez mezery. Po obsahové stránce je ale kniha skvělá, zajímavá a čtivá.
Dlouho se mi nestalo, abych knihu ráno otevřela a zavřela pozdě odpoledne přečtenou. Neuvěřitelný příběh který vás pohltí a opravdu nepustí. Tohle se musí přečíst na jeden zátah. Smekám před paní autorkou,budu ráda za další takové čtení. Počet hvězdiček bych dala víc. Za mě 100%. Teď jdu vztřebávat knihu. Doporučuji všem.
Sklouzni se v dešti - Lenka Parýzková
Příběh nás zavede do života Lenky, která prohrává svůj boj s depresí a rozhodne se dobrovolně nastoupit do psychiatrické léčebny. Jaké radosti i starosti jí tu osud nachystal?
Sklouzni se v dešti má již v úvodu napsáno, že se jedná o fiktivní příběh. Nicméně jsem měla pocit, že buď sama autorka buď někdy procházela takto těžkým obdobím nebo si udělala dokonale podrobný průzkum. Prostředí totiž bylo popsáno do detailu tak, že jsem nad některými podrobnostmi až žasla.
Cestu k hlavní postavě jsem si ale musela hledat. Ze začátku mě totiž Lenka neskutečně štvala. Protože člověk, co trpí depresemi, opravdu neřeší to, že v léčebně pro něj nemají pomalu wellness pobyt s masážemi a že po ní opravdu budou chtít, aby se zapojovala do denního chodu. Sama jsem si depresemi kdysi prošla. Toto trvalo tak třetinu až polovinu knihy, kdy se Lenka dostala do kontaktu s lidmi, kdy začala chápat, že všichni ji chtějí akorát pomoci. Pak už to s ní šlo. Závěrem se (za mne) až moc rychle uzdravila. Jednalo se prakticky o vyléčení ze dne na den, kdy ze dna otočila o 180 stupňů. Ne že bych ji to nepřála, ale bylo to na mne až moc urychlené.
Kniha mi stylem psaní a povahou Lenky hodně připomíná Couru od Jany Bernáškové. Čtivost knize upřít nemůžu. Našlo se i pár humorných momentů, ale bohužel jsem se do příběhu neponořila tak, jak bych asi měla. Měl to být hlubokomyslný román s prvky humoru, ale bohužel se ke mne příběh dostal jen povrchově. Což je škoda, protože autorka má potenciál. Za mne kniha spadá do škatulky nenadchne ani neurazí. Pokud ale Lence Parýzkové někdy vyjde další kniha, mileráda ji dám další šanci.
Tuto knihu jsem si vybrala nějak intuitivně při objednávce jiné knihy, prostě se ke mě měla dostat a dostala. Již několik nocí před doručením knihy, se mi opakovaně zdálo o úžasné ženě /v knize paní Rudové/, která i mě pomohla znovu a jinak vykročit do života. Každou stránkou knihy jsem procházela jakoby svým vlastním deníkem. Najednou jsem se vrátila o pár let zpátky, kdy se mi znovu vynořovaly ty jednotlivosti, které jsou v knize tak skvěle a s určitou dávkou humoru popsány, a které jsem také prožila, se stejnými zdravotníky /kromě pacientů z komunity, ti se samozřejmě mění, i když některé z nich, kteří se vrací opakovaně, jsem možná dokázala identifikovat, kdoví ?.../. Knihovnu mám plnou odborných a psychologických knih, ale už teď vím, že tahle kniha z nich je ze všech nejdůležitější Je to kus života, ke kterému se v myšlenkách často vracím a vděčně vzpomínám na úžasnou paní Rudovou z Ateliéru, která, kromě mě i obrovskému počtu dalších pacientů, zcela jistě zachránila život. Kniha mi také dala možnost odstupu a náhledu, jak se člověk může posunout, když tu příležitost chytí pevně za pačesy, když ví, že se nechce jen léčit, ale opravdu uzdravit. Moc děkuji autorce Lence Parýzkové i paní Rudové, jejíž poslední vzkaz v závěru knihy, který autorka našla ve svém deníku z Arte se mi setsakramentsky vryl pod kůži a do duše, jako jiné osobní vzkazy, které jsem od paní Rudové našla v mém deníku i já sama. Myslím, že kniha má co říci všem, se kterými téma rezonuje, i když třeba ničím takovým neprošli, jen je znají z doslechu. Stejně tak těm, kteří mají podobnou zkušenost, nebo toto právě prožívají. Léčba duše je léčbou nejtěžší a vyžaduje vědomé převzetí zodpovědnosti za své zdraví a mít štěstí na dobrého průvodce bažinou duše, který dokáže citlivě vést pacienta směrem k uzdravení, ale i nastavit zrcadlo a pomoct mu vystavět pevné základy, na kterých může budovat svůj "nový" život. Tak aby si člověk porozuměl, pochopil životní souvislosti, přijmul je a usilovně na sobě pracoval bez zbytečně dlouhého litování se, aby si uměl tam venku poradit sám a stal se sám sobě terapeutem. Aby sundal černé i růžové brýle a usiloval o to budhistické "jít zlatou střední". Děkuji za všechny
Dlouho jsme se k přečtení dokopávala, měla sem strach že příběh bude až moc depresivní, ale opak byl pravdou. Tohle je kniha ze života - Lenka si prochází ošklivým rozchodem a sama se rozhodla svůj boj s depresí nevzdat a dobrovolně nastoupit do léčebny. Lenka je bojovnice, která se po hlavě vrhá do víru života za zdí psychiatrie. Poznává místní pacienty a navazuje s nimi různorodé vztahy.
Kniha byla místy smutná, ale sem tam i rozesmála a myslím, že každý čtenář si tam najde nějaké skryté poselství.
Byla to silná kniha. Místy temná, zahalená v mlze, ale s pokračujícím dějem se mlha začínala rozpouštět. Lence jsem její pocity věřila, uměla jsem si často představit, co prožívá. A fandila jsem jí. Přečteno za den a půl, protože jsem se od ní nemohla odtrhnout.
Knihy se dělí na dva typy. Ty první jsou oddechové příběhy, takové, které Vás nedonutí se moc zamyslet a přečtete je velmi rychle. Naopak ty druhé čtete pomalu, jde o náročnější čtení, které Vás přinutí zamýšlet se téměř na každé stránce. Kniha Sklouzni se v dešti byla typickým příkladem knihy druhého typu.
Příběh jsem četla pomalu, rozvážně, častokrát na mě během čtení padl splín. Hlavní hrdinka Lenka se dobrovolně rozhodne nastoupit do léčebny, a to díky depresím. Společně s příběhem hlavní hrdinky se ze čtení dozvídáme i spoustu příběhů dalších pacientů. Některé byly úsměvné a některé naopak velmi smutné.
Ačkoli se nejednalo o lehké čtení, musím říct, že jsem si příběh velmi užila. Autorka píše s určitou lehkostí, která mi přišla velmi sympatická. Příběh byl inspirující, samotné se mi nejvíce líbil konec, ten musím autorce velmi pochválit.
Závěrem musím vysmeknout poklonu lidem, kteří se s touto nemocí perou každý den. Myslím, že je důležité o těchto věcech mluvit či o nich psát a proto za vytvoření této knihy děkuji i autorce.
Kniha Sklouzni se v dešti vypráví o tom, jak těžký je život s depresí, jak těžko se léčí, jak často se stav nemocného mění. Dobře je popsaná tísnivá atmosféra v psychiatrickém zařízení, reálně jsou vykreslené i postavy, ať už jde o pacienty nebo sestry a lékaře. Tady není na růžovo nalakováno nic.
Příběh ukazuje jak dlouhá, náročná a vůbec ne přímočará je cesta od zhroucení člověka k jeho uzdravení a co všechno k takovému psychickému kolapsu vede, kolik jednotlivých příčin může mít.
Přestože je tu pár pasáži, kde se autorka snaží závažné téma odlehčit kapkou humoru, celkově jde pochopitelně spíše o tísnivou četbu. Tu světlejší stránku tady představuje naděje, která je mnohokrát zmiňovaná, stejně jako to, že vždy je důvod se nevzdávat...
Je tu pár věcí, kde bych něco vytkla, ale moc oceňuji námět, takže celkově hodnotím kladně. Kniha za přečtení určitě stojí.
Emocemi nabitá kniha, která vás přinutí zamyslet se nad životem. Hlavní hrdince Lence jsem od začátku fandila. Občas se zasmějete, občas se vám chce brečet. Autorka parádně popsala prostředí psychiatrické léčebny, postavy pacientů i personálu.
Kniha psaná na základě osobního prožitku a vlastní zkušenosti bude vždy autentičtější a na čtenáře by měla mít mimořádný dopad. To, že příběh Lenky Parýzkové tuto známou definici předčil ve všech směrech zjistíte už po pár stranách.
Hlavní hrdinka Lenka má za sebou období, kdy přišla o dceru, její manželství se zhroutilo a temnota ji pevně svírá ve svých drápech. Ta doba ale zdaleka nekončí, až se jednoho dne dobrovolně ocitne na prachu psychiatrické léčebny. Má touhu bojovat s úzkostmi, depresemi a všemi hnusy, které jí obklopují. Drží si naději a věří, ale veškeré pocity kolísají jako teploty v dubnu a není jasná předpověď co bude dál. Jen stěží si dokážeme představit jaké emoce a s jakou intenzitou můžou působit neuvěřitelné problémy. V rámci pobytu se ke čtenáři dostávají mnohdy překvapující informace o režimu v léčebně a příběhy kolegů ze všech koutů společnosti.
Hlavním poselstvím, které je opravdu důležité a autorka ho bravurně naservíruje čtenáři, je naděje a víra. Hned po dočtení jsem jí měla o něco víc. Citlivých čtenářů se může blíže dotknout téma sebevražda a psychické problémy, ale vize šťastného konce budoucnosti v pozadí jaksi vyváží nápor, který ve vás může kniha vyvolat. Jiní si zase budou vážit, že autorka se i s těmi nejhlubšími emocemi svěří na rovinu bez kličkování, nebo je barvitě vyobrazí v originálních metaforách a přirovnáních hlavně do toho ale dá sebe a použije jedinečný styl ten svůj. Díky tomu získáte maximální prožitek.
O maličkostech, které nejsou zdaleka maličkosti je také velmi častá řeč, a tato témata vítám. V dnes už klišé frázích jako mít se rád a stavit se na přední příčky svého žebříčku je schovaný jeden z klíčů ke štěstí a i Lenka se vydala hledat právě tuto cestu. A věřte, že příčiny vašich problémů mohou ležet tam, kde jste je nikdy nečekali.
Obecně velmi doporučuji si tuto knihu přečíst, protože já v ní vidím průvodce a zároveň román v jednom a předávám toho tolik co vám ještě chybělo.
Na začátku knihy jsem si říkala, že je to uzdravování z deprese nějaké rychlé. Nepravděpodobné. No ale postupně jak jsem knihu četla dál a dál, tak to začalo jít správně do hloubky. Střídaly se emoce a bylo to skvělé čtení.
Postavy mi přišly dobře napsaný. Suprově vykreslený chování jednotlivých pacientů a hlavně doktorů a sester. Úplně mě mrazilo. Sice jsem nikdy v blázinci nebyla, ale ani bych se tam nechtěla dostat. Akorát mi přišlo, že se odtamtud až moc lehce dostala. Protože já mám nějak zafixovaný, že jim nedovolovali mobilní telefony, … Moc se mi líbil přístup jejího přítele Martina, zato její manžel byl debil na druhou.
Hezké bylo i ukázání, jak každý člověk reaguje na situace ve svém životě jinak. A třeba i stejný problém vyvolá u každého jinou nemoc. A i vypořádat se se svou nemocí musí každý po svém. Neexistuje jediný recept na štěstí.
Od prostředka se Vám už kniha nechce odkládat. Konec je brilantní, rozpitvání chování hlavní hrdinky Lenky bylo fakt skvělé. Prostředí „blázince“ také hezky vybarveno. Jestliže je toto autorčina prvotina, tak já potřebuji číst další knihy od ní. Doporučuji.
,,Protože dokud jen trochu věříš, vždycky je naděje."
Příběh napsán s takovou lehkostí, že ač byste třeba nechtěli, tak se u značné části knihy budete určitě usmívat.
Knihu jsem si vybrala proto, jelikož řeší téma duševních nemocí a já jsem si jednou takovou prošla, respektive stále procházím, troufnu si říct, že nikdy úplně nezmizí. Tento příběh je mi velkou útěchou, protože si myslím, že téma psychických nemocí ještě stále dost nerezonuje společností a pak mnohdy dochází k odsuzování a zlehčování od lidí, kteří nemají ani ponětí o těchto problémech.
Příběh se odehrává v psychiatrické léčebně, kde narazíte na lecjaké pacienty, ale je zde velmi výstižně popsáno, jak to v takovém ústavu funguje, jakým stylem se pacienti léčí a jaké metody personál používá.
Lenka - hlavní hrdinka si prochází obdobím rozvodu a vůbec to pro ní není jednoduché, manžel očkuje dceru proti ní, de facto ji vyštve z jejich společného domu a jako návdavek si tam přistěhuje svou milenku. Nedivím se, že je toho na ni moc a že po množství sezení u psychologů a psychiatrů už nevidí jinou cestu než psychiatrickou léčebnu.
Děkuji za tuto knihu paní Parýzková, myslím si, že kniha pomůže nebo pohladí po duši spoustu lidí.
Vřele doporučuji tuto knihu, která má velký význam, jak pro lidi s duševní poruchou, tak pro lidí ,,zdravé'', kteří si neuvědomují, jaké peklo to pro danou osobu může být.
Život v psychiatrické léčebně nemusí být nutně depresivní :-) No. Hlavní hrdinka Lenka se rozhodne pro psychiatrickou léčebnu kvůli depresivním stavům. V léčebně se potkává s řadou psychických poruch, u mužů i u žen. Knížka je místy vtipná, že se smějete nahlas. Místy smutná, když si uvědomíte, jak můžou třeba rodiče ničit své děti (a že se to opravdu děje). A rozhodně hodně poučná, do života každého z nás.
Sklouzni se v dešti
Jak už je z anotace jasne, tohle nebylo vůbec lehké čtení a muže za to především Deprese, kterou trpí hlavní hrdinka Lenka ( opustil ji manžel a milenku si nastěhoval k nim domu, problémy s pubertální dcerou a vztah s rodiči je také komplikovaný) proto nastupuje do psychiatrické lecebny….Co vše Lenka zaživa a zda se ji podari najít ztracenou rovnováhu už si musíte precist sami…Námět nebyl špatný, ale pro mě špatne načasování čtení a moc mi neseděl styl psaní ( ale to je jen můj názor)…