Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés

17.11.2022

„Jmenuji se Felix Davídek. V mém životě je důležité, že jsem se narodil, že jsem se stal římskokatolickým knězem a že jsem byl uvězněn komunistickou státní bezpečností. Zvláště poslední dvě skutečnosti mi daly mnohé pochopit. Nic od vás nečekám, nic od vás nechci. Kdykoli jsem ochoten jít i na smrt. Felix Davídek.“
(1960, povinně vyplněný životopis před plánovanou amnestií)

Přečíst si předmluvu je v případě této knihy ještě víc důležité než obvykle. Autoři v ní správně upozorňují na to, že jsou před nás předkládány události tak, jak se noří z nejistého prostředí lidského vzpomínání. A v situacích, kdy je naše paměť formována pod tak obrovským tlakem, v emočním vypětí a ve stresující atmosféře trvalého ohrožení – no, je zkrátka zapotřebí být neustále k jednotlivým výpovědím trochu obezřetný (při vší úctě ke zpovídaným aktérům a bez podezírání ze záměrného přepisování historie).

I po pečlivém pročtení téhle knihy mi postava Felixe Davídka zůstává trochu obtížně zařaditelnou. Vymyká se totiž ze všech škatulek, když k řadě naprosto obdivuhodných vlastností přidává mnoho dalších, velmi problematických.
Zdálo se mi z jeho portrétu patrné, že se nevyhnul té jistě ztrátě citlivosti, která se občas výjimečným lidem přiházívá: když mají pravdu velmi často, mohou propadnout pocitu, že mají pravdu vždy; když jsou svým myšlením i odvahou daleko před ostatními, mohou propadnout pocitu, že není třeba pozorně naslouchat druhým a nechat se korigovat; když jejich společenství prospívá, že na sebe berou odpovědnost za celek, mohou propadnout pocitu, že jejich slovo je Zákonem a odpor proti nim je odporem proti Pravdě. A tak sice Felix Davídek svolá koncil, ale když se mu nepovede své pojetí schválit hlasováním, stejně se zařídí po svém a odporující biskupy suspenduje. To sotva lze obdivovat, dokonce ani v nestandardních podmínkách skryté církve ne.
Převládajícím pocitem však obdiv jistě je. Biskup Davídek je totiž tak mnohostranná a mnohostranně obdarovaná osobnost, že se skoro nezdá možné, aby se to všechno do jednoho člověka vlezlo - jeho odvaha tváří v tvář té nejhnusnější bolševické době, hloubka a originalita jeho myšlení (byl jsem vděčný za obsáhlý náhled na jeho literární a teologické dílo: nejdřív jsem si říkal, že to možná nemusím číst všechno, ale nakonec jsem byl velmi zaujat Davídkovou schopností přemýšlet mimo zaběhnutá schémata a docela to hltal), schopnost vést, organizovat, povzbuzovat... A aby toho nebylo málo, i jeho básně jsou skvělé.
Před nedávnem jsem slyšel výrok, že svět potřebuje dobré psychopaty. Vzpomněl jsem si na to při tomto knižním setkání s Felixem Davídkem a souhlasil: člověk, kterého nedrtí pochyby a strach, který dokáže v ohrožení aktivovat to nejlepší v sobě a zůstat ledově klidný i když riskuje všechno – to byly vlastnosti Felixe Davídka, které mu umožňovaly efektivně fungovat i přes komunistické represe. Bylo to užitečné skryté církvi i církvi jako celku. A jako užitečné a chvályhodné by to mělo být hodnoceno, myslím si, a to nejen jako záležitost minulosti, ale také jako zdroj inspirace pro pastoraci v současné situaci církve.

Smutek ve mně vyvolávaly kapitoly, které popisovaly osudy skryté církve po pádu totality. Rozumím tomu, že začlenit tu nevyhnutelně chaotickou ne-strukturu do hierarchického církevního uspořádání nemohlo být snadné. Chápu i to, že se oficiální církev zabývala v devadesátých let mnoha důležitějšími úkoly. I ta určitá nedůvěra plynoucí ze vzájemné neznalosti se dá pochopit. Ale pohled do dokumentů kléru (dopisů a výnosů), ze kterých je patrná povýšenost a autoritativně mocenský přístup, no, tak to si opravdu představitelé skryté církve nezasloužili. Jsem přesvědčen, že jejich nasazení a ochota k oběti pro službu bližním by měla být víc známá a víc oceňovaná!

„SMUTEK TEĎ NA PODZIM

Vyčítají si, proč jim spadlo listí,
proč v létě mízou nešetřily?
Ty pak jsi člověk a bude pozdní čas
a bude radost jenom tehdy, zří-li
se smrt, jak má jen tělo,
jak nemá nás.“