Skrytá pravda Země
Zdeněk Neubauer , Tomáš Škrdlant
Těžiště knihy představuje trojice esejů, z nichž každý se věnuje jednomu ze živlů. Oheň se střetává s vodou, je oživován vzduchem, který ho rozdmýchává, a opírá se o zemi, která ho živí. Oheň přetváří a proměňuje; ohňové tvary stoupají, zatímco vzdušné se vznášejí, vodní se snášejí, zemské padají. Ohnivé podoby se rozptylují a zemské rozpadají, zatímco vzdušné podoby se rozplývají a vodní odplývají. Zkusme otevřít svou představivost řeči živlů, nabízí nám jazyk, jehož pojmy, pocity a obrazy už v sobě máme - a jenom proto někdy něčemu a někdy někomu (dokonce i sobě) můžeme porozumět. Živly působí na naše smysly a uvádějí je do pohybu. Zrak je schopnost vnímání světla - a oheň světlo vydává, vzduch propouští, voda odráží a láme, země pohlcuje. Rovněž sluchu se každý z živlů ohlašuje jinak: oheň praská a hučí, vzduch vane, sviští a hvízdá, voda zurčí, šumí a šplouchá, země duní a hřmí. Jako jednoduché podoby tělesnosti - sómatičnosti, jsou však živly především hmatné - a v tomto smyslu - jak opět napovídá genius češtiny - skutečně hmotné. Přepracované a doplněné vydání knížky Zdeňka Neubauera, českého přírodovědce a filosofa připravil její spoluautor Tomáš Škrdlant.... celý text
Přidat komentář
Tolik podnětných myšlenek na tak málo stránkách, to se jen tak nevidí. Mohutná inspirace nabízející souznění tradičních i netradičních pohledů na to, co jsou to vlastně "živly". Nevšední zážitek.
Kto je človek? Aký je? Existuje niečo ako jeho prirodzenosť? Na koho sa obrátim po odpovede s takouto "metafyzikou"? Na prírodovedca? Pche!!!!! To určite, čo mi k tomu asi tak povie ten, ktorý sa naháňa za popolom, bahnom, prachom a dymom. Žiadna výsostná vznešenosť.
Ďaleko viac milý priateľu, než mladá, nezrelá a na kvantitu sa odvolávajúca psychológia, ktorá tak pyšne zavrhla svoju "matičku Zem"! Už je to predsa nejaká doba, čo nás humanitné poznanie s človekom vo svojom strede vytrhlo z lona prírody, a nemá zmysel vracať sa "do raja"! Vracať sa k zaprášeným paradigmám! Dnes je človek mierou všetkých vecí, hrdo šeptáme! Ale prečo šeptáme? Tušíme...a Neubauer tušené vyslovil:
"Narozdiel od typológií, ktoré kategorizujú, zovšeobecňujú, vytvárajú obraz modelových, typických jedincov, ktorých nemôžete nikdy stretnúť, živlový jazyk prírody ponúka orientáciu v mnohosti a rôznosti neopakovateľných ľudských pováh i životných situácií, vnímaním podobností a vzťahov."
Poctivý Dialóg, ktorý sa podarí len ak obe zúčastnené strany prichádzajú s poctivosťou, medzi živlami a ich vzťahu k človeku je v tejto knihe tak živý, že bárs človek humanitného vzdelania, musel som s bázňou ustúpiť a pozorne počúvať. Tu neobstojíte s poukazovaním na "nepodložené domnienky" autora, niečo vo Vašom vnútri vám nedovolí nazvať tento dialóg "ne-vedeckým". Každý so štvorice živlov vypovie svoj príbeh, ktorý je pretkaný paralelami s príbehom človeka. VODA ukázala človeku jeho tvár. Nebolo to zrkadlo, ktoré čakalo na vývin pokroku, ale pokojná vodná hladina, v ktorej objavil Narcis svoju krásu. OHEŇ ponúka pohľad do vlastného vnútra, ktoré dokáže vzplanúť, horieť i vyhorieť. VZDUCH prostredníctvom vetra dáva človeku pocítiť samého seba. Oboznamuje nás s našim tvarom a nasie náš hlas i odkaz svetom. A ZEM? Dáva nám pevnú pôdu pod nohami v neistých časoch.
Z hlediska scientistů se zcela jistě jedná o kacířskou knihu, která v přírodě podobně jako Friedrich Schelling, Henri Bergson a jiní vidí živelnou prasílu, nikoli pouze suchopárný mechanismus. Téma této knihy přesahuje do velkého množství oborů a odkazuje na všechno možné z dějin (nejen) západního myšlení (stoiky, kabalu, zednáře, Hérakleita, Platóna atp. atp). Pro mě byla zdrojem neuvěřitelné inspirace. Zaujal i rozbor překrásných ukázek z Nietzscheho a Goetheho na konci knihy, oba totiž mají v pojetí přírody k Neubauerovým názorům velmi blízko. Zajímavé je také srovnání západní koncepce čtyř živlů s čínským systémem pěti živlů a Jungovou teorií čtyř kognitivních funkcí. Velkou část díla zabírají poznámky, bohužel jsem neměl sílu si je všechny projít souběžně s čtením hlavního textu. Za sebe knížku vřele doporučuji.
Ve srovnání s jinými autorovymi knihami (Svatojánský výlet, O počátku, cestě a znamení času) velké zklamání. Úvod jakási ezo omáčka okořeněná zednářským blábolením. Některé pasáže určitě stojí za přečtení a úvahy. Úvod a závěrečnou stať o Faustovi je lépe vynechat kvůli ztrátě času.
Opět se mi potvrdilo to, že když kniha nechytne od prvních stránek, nebaví pak vlastně celá.