Skutečná událost
Jan Beneš
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/151759/skutecna-udalost-151759.jpg
3
174
174
Hlavní postavy románu jsou tři kamarádi. Jeden z nich – vypravěč – se ocitá v Oslu těsně po tragické střelbě na ostrově. Na cestu si bere jako četbu do letadla knihu o německé teroristické skupině RAF. Z tíživé atmosféry se vrací zpátky do Prahy, aby zjistil, že jednomu z trojice zabavilo kvůli banální pohledávce exekutorské komando dům a ještě k tomu mu jen tak pro zábavu vyděsili ženu natolik, že skončila v psychiatrické léčebně. Kamarádi se sejdou, aby podpořili postiženého. Z nezávazně odlehčené konverzace vznikne položertem plán, jak se proti státní zvůli bránit. Jeden z trojice se však rozhodne plán dotáhnout. Jak je u autora obvyklé, nejde o přímočarý příběh. V ději se mísí útržky z historie německé RAF s letargickou českou realitou, milostná zápletka s vůlí aspoň jednou udělat něco, co by postihlo pravého viníka. Zprvu ležérně, leč se smyslem pro detail líčený děj postupně získává na napětí, až vyvrcholí akcí. Sice tak trochu nechtěnou, českou, rozpačitou, nicméně vraždou. Hakl zůstává věrný žánrové nezařaditelnosti. Poprvé se však v jeho próze objevuje aktivní prvek – čin jako jediné možné řešení.... celý text
Přidat komentář
Jak se vzbouřit proti systému? Jak dát konečně těm nedotknutelným co proto? Pokud jste s nenáviděným systémem provázaní (nebo jím odkojení) příliš, je to vlastně nemožné. Může ke vzpouře dojít aspoň ve vaší fantazii?
Autor se umí dívat kolem sebe, umí hledat postavy odlišné od ostatních. Jako moderní dílo současné doby mi to moc nepřišlo, podobné výlevy vlastního nitra tu už byly a zřejmě budou. Tady mi ale chybělo sebemenší pojítko, nějaký hlubší smysl.
Přečetla jsem to, ale vlastně vůbec nevím, o čem jsem četla. Pasáže s Kájou, Evženem a Pitvorem, to bylo jediné, čeho se dalo chytit. Ani narážky na počítačové hry mi nevadily, jazyk a styl vyprávění fajn. Ale odbočky k RAF jsem 3/4 knihy nechápala, nejsou nijak vysvětlené, takže kdo jako já neví, o co jde, musí si to dohledat už na začátku, jinak nepochopí až do konce. Potřeba něco podniknout proti nespravedlivému systému a morálka, to jsou asi hlavní témata, ale provedení mě neoslovilo.
Na to že Magnesia Litera má propagovat kvalitní literaturu mi to připadalo dost o ničem. Hipsterské pseudointelektuální nicneříkající kecy. Forma pro formu, autor se zjevně strašně snažil se něčím odlišit, nicméně pak se to strašně špatně čte.
Co mi tak vadilo nejvíc:
- Dva typy odstavců, tučná první věta - fakt to rušilo plynulost četby
- Jazyk - slang, vulgarismy - ne že bych tak nemluvil taky, ale v knížce to prostě ruší, a to tak že hodně
- Nesouvisející odbočky - těch bylo víc než děje, trochu mi to připomíná Hrabala, každopádně pasáže o RAF (nemyslí se tím nic britského) byly neskutečně nudné, hlášky z počítačových her nicneříkající, zvlášť pro ty, kdo je neznají
- Nevím zda záměrné nepravdy a polopravdy nebo se jen autor neobtěžoval zjistit, jak co funguje, nicméně za mě ztrácí na serióznosti
Na druhou stranu se našlo pár věcí, které mě zaujaly. Místy pěkné formulace a metafory, zajímavě popsaný vztah s Kájou, konečná akce s Pitvorem. Za mě tak 50%.
Knihu jsem četla kvůli Čtenářské výzvě, ale vůbec to není můj šálek čaje. Styl mě mátl a každý večer, když jsem se vrátila ke čtení před spaním, jsem si vůbec nemohla vzpomenout, o čem jsem vlastně četla včera...
Přečtená během dne. Žádné zdržování, běh událostí - a přitom se vlastně vůbec nic neděje.
Tradičně zajímavě výtvarně zpracovaná kniha od Hakla. Ničím jiným mě vlastně nezaujala. To tradiční tlachání o ničem, za nímž se skrývá hlubší idea už spíš nudí. Ani jazyk už tady není, co u Hakla býval.
Tak pro estéty tahle knížka moc není. Ale pokud se člověk přenese přes ne vždy líbivý styl, musí mu v hlavě vrtat červíčci. Jak snadno jsme zapomněli na vlastní teroristy, ať už byli z RAF, ETA, IRA, Brigate rosse, na československou podporu jejich činnosti, jak už skoro nikdo neví nic o jejich obětech a teď se rozhořčujeme nad terorismem islámským. Přitom vyrůstá ze stejných kořenů.
Nestojíme na prahu doby, kdy se někteří z těch státem pronásledovaných "normálních" lidí rozhodnou řešit svou bezmoc vůči systému stejně jako jeden z hrdinů?
Možná je pro Hakla příliš náročné udržet koherentní vyprávění celou dobu a je pro něj vhodnější forma povídka. Ale mám pocit, že ta trochu mozaikovitost příběhu je úmysl. A když text vyzdobí podobnými skvosty, jako je například popis blesku ("Elektrická prasklina prošije žhavým drátem sérii mračen.") nebo "HR = home relations?" tak mu člověk ledaco odpustí.
Kniha se mi dostala do rukou před dvěma a půl lety. Vůbec si nepamatuji, o čem byla, jakou formou ji autor napsal, kdo byl hlavní hrdina - ani jediná vzpomínka. Nic. Nestojí mi za to si cokoliv z těchto 190 stránek pamatovat.
První asociace, která mě v souvislosti se Skutečnou událostí napadá, je nostalgický návrat do roku 2002, kdy jsem jak o duši pařil Return to castle Wolfenstein, kteroužto FPS střílečku tak bravurně popisuje hlavní hrdina knihy.
Ale konec srandy. Čím je Haklova próza tak jedinečná, že i porota Magnesky hledí s otevřenými ústy? Dle mého názoru originální prací s tématem. Teroristická skupina RAF je v románu uchopena skutečně jen útržkovitě. Autor jakoby nechal čtenáře jen krátce nahlédnout za oponu své narace a pak již odbíhá od tématu pryč. Čtenář si tak asociace propojuje sám a přestože takový postup vypadá jako postmoderní blouznění, četba není vůbec těžkopádná či nesouvislá.
Za největší lahůdku Haklovy tvorby však považuji jeho osobitý jazykový styl. Ta kakofonie v každé druhé větě! Ta šílená slovní spojení, které by nevymysleli ani Havránek s Mathesiem na LSD! Ta poetičnost každého odstavce, ten vzletný básnický rytmus!
Uf, ještěže Hakl nepíše poezii. To by tu vznikla nová avantgarda.
Pokud se v souvislosti s českým filmem vžilo označení chcípácký film, v převodu do literárního média by Hakl všem chcípákům kraloval – jak jinak než s trnovou korunou na hlavě a s Literou coby žezlem v ruce. Zde se navíc vypravěč-autor (přejmeme-li fikční hru, lze ho nazývat třeba Hakl) převtělil do role (falešného) proroka, podle nějž se už musí něco ve vulgarismy zahrnovaném a pofidérně definovaném světě konečně udát. Událo: Hakl napsal k smrti špatnou knihu (ve které se skoro nic neudálo). Dokonce tak špatnou, že by se na to psaní měl v zájmu všech – minimálně na chvíli (pár desítek let) – vykašlat.
Což nejspíš neudělá, protože psát prostě musí, jak přiznává v jedné z předchozích knih, a proto bude svými opilecky grafomanskými zvratky těšit čtenáře i nadále. Avšak dokonce i jazyk, který by z proudu vědomí měl působit živě a nespoutaně, je únavný a těžkopádný (např. kerouacovská vesmírná energie to vážně není; Hakl je spíš reprezentantem české „blít generace“), variující autorova klišé, a v pokusech o expresionistická přirovnání vyvolává mnohem víc úsměvnou křeč než sugesci.
Ani střídání různých formálních prostředků v rámci kapitol nicméně nedokáže zakrýt obsahovou a kompoziční bezradnost tvůrce. Dalo by se pochopit, že Hakl-vypravěč nikam nesměřuje, když se snaží tematizovat vlastní neukotvenost, ovšem bezcílnost a nefunkčnost Hakl-autora coby démiurga je neodpustitelná. Občas mám dojem, že Hakl nevidí ve vyprávění dál než za právě dopsanou větu; slova, věty, kapitoly se nahodile shlukují bez významu pro celek. Po prvních dvou poměrně slušných kapitolách se dostaví bohapusté hospodské blábolení (tzv. haklovská únava – člověk by potřeboval záchranný kruh, aby se v tom oceánu sraček neutopil): hovory o politicko-společenské situaci, které svou předstíranou zasvěceností – načerpanou z internetových nezávislých deníků, nebo tak nějak – odkazují bezmála až kamsi ke konspiračním teoriím, nechybí ani neméně zasvěcené debaty o dávno zašlých počítačových hrách či zbraních.
Tím se zhruba myšlenkový svět postav a díla vyčerpává, přičemž myšlenkový je samozřejmě nadsázka, protože myšlenka (idea) by ze své podstaty měla mít alespoň jakýsi tvar, což se u Hakla opravdu říci nedá (ale chápu, byl prostě jenom děsně nasranej na všecko kolem, nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo a o čem píšu). Jeho chrlení bez souvislostí (kontext!) se nevyhne ani taktéž už poznávacímu flagelantsví, vlastním sebeodsudkům o kreténovi, jež snad mají cosi ospravedlnit. Úvahy o činu, ke kterým je vytvářena neustálá paralela německou RAF, se nikdy nedostanou za hranici banálního žvanění.
Když však nalezne nabádání k činu odezvu v příběhu, dotkne se Hakl hvězd trapnosti. Neuvěřitelnou žánrovou krimi vsuvku (a spolu s ní další příhody) tak musí na poslední straně negovat, což se dá interpretovat jako ucuknutí na poslední chvíli před možnou radikálností a koneckonců definitivní gesto demaskované nemohoucnosti. Alespoň že vypravěč v závěru pronese: „Ne, nejsem spisovatel.“ Že to ale trvalo, vyřadit se z literatury a pronést jedinou skutečně smysluplnou větu. U mě to máš za jedna, ty hlavo!
Asi jsem nepochopil smysl te knihy, nevim co si z ni mam vzit, kazdopadne je to zajimava zkusenost, nic podobneho jsem nikdy necetl.
Já nedávám žádnou hvězdičku. Převládají rozpaky nad pozitivy. Námět dobrý ( prolínání s dějem z knihy), ale toť vše.
Proč je Evžen vulgární ( čím víc vulgarit, tím víc ocenění ?)?
Chtěla jsem dočíst jen proto, abych nesoudila předčasně. Takže ted s klidem můžu říct, že ne!!! To není čtivo. Rozstříhejte nedělní novinky na slova, nasypejte na stůl a čtěte - výsledek je stejný.
Ty jo, ten Hakl mě fakt bere. Zdánlivá roztěkanost, která ale docela výstižně popisuje dnešek a konfrontuje jej s pohledem cynického nezařaditelného solitéra. "Nitro je jediné, za co se stydím. Za to, že tam není žádná víra, jistota, filozofie, oheň, bouře. Jen registr." Velice osobitý styl psaní a vystavění celého příběhu, kde se zdánlivě nic neděje a přitom tam jde o velké věci. Baví mě ten "chlapskej" přístup... hrabání se v historii RAF, odkazy na Druhou světovou, Wolfenstein... Originálně zpracovaná mi přišla i ta milostná linie. Nevím, jestli to bylo na Magnezii Literu a je mi to fuk. Parafrázuji Mozarta: "Můj Hakl mi rozumí..."
Magnesia Litera? A za co?!
Asi je v módě vznešené psaní o ničem, ve kterém je ono "nic" schováno v těžko uchopitelných, abstraktních pasážích plných cool věcí, ze kterých si stejně nic nevezmete, protože autor jaksi necítí potřebu vodit čtenáře za ručičku. Jasně, to určitě ne vždy musí, a velikáni světové i české literatury to mnohdy nedělali, to ovšem byla kvalitní díla, při kterých jste se po třech větách rozplynuli blahem. No a teď držíte v ruce knížku, jejíž vyprávění stojí za prd, příběh jakbysmet, sjíždíte jakési útržkovité segmenty příběhu, které ani nedávají smysl, tak si aspoň po dočtení přečtete anotaci, abyste měli šajnu, o co tam jakože šlo. Chtěl bych vidět člověka, který si četbu tohoto románu upřímně užil, odnesl si z něj něco (a nebyla to póza). Snad jen to poměrně vzhledné vydání z Arga za něco stojí.
Ha, ha, dlouho jsem se tak nepobavil, jako nad těmito čtyřmi komentáři. Haklovi tleskám, gratuluji k ceně a vám, přátelé, mohu doporučit jen jedno. Zůstaňte u Mistrů Leonardů a Harry Potterů, neboť tam vás zajisté zklamání nečeká.. Ale teď ke knize. Ty nejlepší sondy do současného světa přicházejí nenápadně a jakoby oklikou a to je přesně případ této knížky. Mimo jiné jsem byl příjemně překvapen výborným zpracováním milostného příběhu. I po delší době mám z knihy zcela jasný pocit. Takže fajn..
Autorovy další knížky
| 2001 |  Konec světa |
| 2008 | O rodičích a dětech |
| 2013 | Skutečná událost |
| 2016 | Umina verze |
| 2014 | Hovězí kostky |
Moje první kniha od Hakla, četla jsem kvůli Čtenářské výzvě. Jisté je, že ten člověk psát umí, ale zdá se mi, že tak nějak nemá o čem. Kniha je řemeslně dobře zvládnutá, zajímavě se tam prolínají žánry, dobře odráží dnešní dobu, ale čtenáři toho vlastně moc nenabízí. Hlavní postava je nezajímavý a nudný chlap, který nesnáší svoji práci a veškerý volný čas tráví hraním předpotopních počítačových her a rádobyintelektuálním plkáním se stejně podivnými kamarády. Text je spíš takový autorův literární exhibicionismus, ale čtenář (a zvláště čtenářka) si z něj toho bohužel moc neodnese.