Skutečné přítomnosti: Je něco v tom, co říkáme?

09.12.2019

Část mě zajímala, části jsem rozuměla, s částí souhlasím (částečně), a tyto části se úplně nepřekrývají.

První esej Sekundární město je o slovním hodnocení uměleckých děl, takže pár postřehů:

"Má-li jazyk hovořit o hudbě, zchromne."

"Diskuse o umění, literární reportáže, hudební recenze či baletní kritiky jsou podle všeho z větší části pročítány, nikoli čteny, slyšeny, nikoli poslouchány. Nicméně účinek je naprosto protikladný ... osobnímu prožitku ... a pohlcení. Jen máloco je skutečně "vstřebáno" - většina je jen "strávená". "

"Produkce komentářů je nekonečná.
...
Diskutujeme o diskusích."

"Nekonečnost je Ďábelský chaos. Z toho vyplývá, že kacířství lze definovat jako nekončící "znovu-čtení" a přehodnocování. ... Kacíř je nezastavitelný debatér."

"Neplatí, jak praví biblický Kazatel, že "spisování mnoha knih nebere konce". Je tomu tak, že "spisování knih o knihách a knih o těchto knihách nebere konce"."

Druhá esej Porušená smlouva je hodně o jazyku a jak ho (ne)vhodně používáme:

"Můžeme říci cokoli, říkat, co se nám zlíbí, o všem i o ničem (přičemž tato druhá možnost představuje obzvláště pozoruhodnou a z metafyzického hlediska uchvacující svévoli)."

"Každý jazyk vyslovuje svět svými vlastními způsoby. Každý buduje své světy a proti-světy svým vlastním stylem. Polyglot je svobodnější člověk."

Z poslední, třetí části - Přítomnosti - je nejzajímavější její samotný závěr, tedy závěr celé knihy:

"V dějinách Západu existuje jeden den, o němž nám historické anály, mytologie či Písmo příliš neříkají. Je to SOBOTA. Máme Velký PÁTEK, považovaný křesťany za den ukřižování. Vědí o něm ale rovněž nekřesťané nebo ateisté, neboť i oni mají ponětí o nevýslovném utrpení, nespravedlnosti, pustošení, zkáze, smrti, které tvoří předivo dějin i našich osobních životů. O bolesti, nenaplněné lásce, osamění toho zkrátka na základě vlastní existence víme hodně. Rovněž víme, co znamená NEDĚLE. Křesťané v ní vidí den vzkříšení, den, kdy láska a pravda zvítězily nad smrtí. Ať už jsme jiného vyznání nebo nevyznáváme víru žádnou, ať už události a poselství tohoto dne považujeme za nezpochybnitelné nebo za čirou fabulaci, neděli chováme ve zvláštní úctě... Neděle je den naděje, naděje, že bude lépe...
My však putujeme dlouhou SOBOTOU někde mezi utrpením, osaměním, zpustošením a vysněnou svobodou, znovuzrozením. Tváří v tvář týrání děti či popření lásky, které symbolizuje pátek, je veškeré umění bezmocné. Ve vysněném ideálním světě neděle naopak již zase není zapotřebí. Ztvárnění bolesti či naděje v básni nebo hudbě, ztvárnění pachuti spáleného masa či nezdolnosti, nesmrtelnosti ducha se vždy týká soboty. Pramení z onoho nesmírného čekání, jež je údělem člověka. Umění nám pomáhá vydržet. Jak jinak bychom jej mohli snést?"