Skutečné zrání

V labyrintu města, kde vertikálu historie zastínily zřetězené záblesky kultury povrchu, kde kamenná paměť skončila hluboko pod hladinou turistických atrakcí, povstává pozorovatel. Jeho úkol patří k nejtěžším: nebýt účasten a vypovídat o rychlé proměně světa. Je si naprosto jistý, a proto nastupuje vytyčenou trajektorii s vědomím, že míra odstupu je v přímé úměře ke schopnostem přesně analyzovat situaci. Pozorovaná, progresivně selhávající skutečnost nemůže jeho instinktu vzdorovat, z jejích prohlubní vyvstávají otrávené plyny nedávno ukončených dějin, a jako by toho nebylo málo, v zahušťující se atmosféře degradovaného světa se láme o hrany paralelních realit. Cesta labyrintem nebyla nikdy poklidným rozjímáním a nezřídka končila ve zmatečných odbočkách, vyděšený chodec se v posledku propadal do pochybností nad sebou samým. S tím je ovšem konec, metoda přesného úsudku žádnou z těchto romantických představ nedovolí rozvinout, stejně tak překáží snahám vypiplat iluminaci vlastního zániku, vynucuje si nanejvýš krátké záchvaty sebezpytu. I ty ale ustupují před komplikovanými obrazy světa, jejichž formulací je pozorovatel posedlý. Chvílemi je možné jeho cestu snášet jen za cenu přísného sebezapření – nikomu z nás totiž nemá být dáno zažít časy, ve kterých mohla být knížata dobrými duchy proměňujícími společnost lidí výhradně jen podle pravidel vespolné kultivace.... celý text