Přidat komentář
I já jsem se učila číst podle tohoto slabikáře. Uznávám, že propaganda to byla strašná. Obrázky nic moc, nevěděli jste, jestli na poli sbírají brambory, nebo kameny. Ale moje mamka vždycky říkala, že to byl jediný metodicky správně napsaný slabikář.
Pro mne vzpomínka na počátky čtení. Neřešila jsem propagandu, chtěla jsem číst - a to mi umožnil. Vysoké hodnocení dávám, protože splnil svůj účel a dnes mne dojímá.
Nebyl to slabikář jako za časů našich babiček, ale co se dalo dělat. Dětem jsme to vynahrazovali krásnějšími knížkami, třeba Špalíček veršů a pohádek :-) .
Klasika, která v 1. třídě neminula ani mě. Pamatuji si, jak jsem se na něj těšila, jak zpočátku mě ta slova a slabiky bavily a jak mě postupně slabikář bavil méně na méně, když se začal věnovat pro mě nezajímavým věcem (ano, bratr traktorista, stavba paneláku apod. v době, kdy už jsem si sama četla úplně jiné a zajímavější knihy).
Dnes, po zhodnocení té nalévárny, co obsahuje, bych s ním nepodepřela ani stůl, ale jak píše Snoopi - je dobré si na příkladu podobných knih demonstrovat, co všechno propaganda dokáže... A nenechat minulost spát.
Z vyrovnané řady dětských knih na polici v mé knihovně na mě vykoukl - Slabikář. Knížka, která mě provázela první třídou, z níž jsem se v roce 1986 učila postupně číst a rozumět písmenkům.
Nedalo mi to a zvědavě jsem jej prolistovala. Zajímalo mě jediné: do jaké míry do nás, malých a neznalých budoucích "proletářů", zkoušeli vkládat ideologii. Musím říct, že jsem byla zděšena, i když ne tolik - k dokonalé hrůze totiž chyběly zmínky o "nadšeném vítání rudoarmějců během osvobození rudou armádou", opěvování profese kosmonauta a oslava česko-sovětského přátelství :-)
Slabikář se zpočátku tváří "nevinně" - hezké a výrazné ilustrace v doprovodu slabik, které se pomalu mění na klasické věty jednoduché typu: "Ema solí, máma mele, Pepa láme, máme maso", atd... Vyluzují mi úsměv na tváři při vzpomínce, jak jsem se s tím čtením nadřela, a jak mě bavilo, když "Jula jela sama na kole a Pepa jásal." :-) Jenže jak listuji knihou, s přibývajícími písmenky, slabikami, slovy a větami "přituhuje". A začíná mě pořádně mrazit: "Ema: Máte lesy? Léna: Ne, ale máme lány polí." Když dojde na vánoční svátky, jsem velmi natěšena, co se dozvím, mám radost, že se vůbec slaví, jenže: kam se ztratil náš, český Ježíšek? Takže se aspoň utěšuji tím, že autoři již do kontextu nezapojili "hodného Dědu Mráze".
Slabikář mi nabízí možnost prožít celý rok ve spojení s přírodou a zvířaty, je skvělý v tom, že obsahuje krátké pohádky, různé říkanky či bajky a jednoduché hádanky... ovšem jako protiklad k tomu všemu - nezbytná urbanizace a technické vymoženosti moderní společnosti:
"Jiřík pozoruje, jak jeřáb zvedá panely. To bude vysoký dům! Jiříkovi se zdá, že sahá až do nebe. Víte, kdo staví domy? Co přivezou z továren, než bude dům hotový?"
"Traktor frk frk na silnici
spěchá frk frk k oranici.
Bude frk frk orati
bez koně a opratí."
Asi nejvíc mě však zaráží zmínky o zaměstnání rodičů, kdy jsou nejvíce vychvalovány dělnické profese:
"Můj bratr už také pracuje. Je traktoristou. Má úplně nový zelený traktor. Každý den ho čistí. Jezdí na pole. Včera oral celý den. Až do tmy jsem vrčel, jak jeho motor vrčí."
"Náš Zdeněk je voják. Vojáci nás chrání. Jsou stateční."
Samozřejmě nesmí chybět májová píseň o míru:
"Leť, naše holubičko bílá
a potěš všechny domovy,
aby tvá křídla všude byla
jak kvetoucí den májový."
Takže nezbývá než se rozloučit slovy: "Mír všem lidem na světě." A já jsem vážně moc ráda, že naši potomci již dlouho nemusí takové nenápadné a děsivé "vymývání mozků" odmala podstupovat. Plus vidím pouze v jediném: na příkladu podobných knih demonstrovat, co všechno propaganda dokáže... a nenechat minulost spát.
Tuto učebnici pro prvňáčky z dob ČSSR mám pořád v paměti. Pořídila jsem si jí do knihovny jako vzpomínku na své dětství a na školu.
Máma mele maso, Ota jí .............
Pamatuju si to do teď a to je už pomalu 30let
Nezapomenutelná klasika každého prvňáčka z 80-tých let. Hodně velká nostalgie, při které mi vždycky ukápne slza a sevře hrdlo.
Spousta čtenářů hodnotí kladně a odkazuje na nostalgii.
Já toto bohužel nesdílím.
Tento slabikář jsem zažil v první třídě zkraje devadesátých let, kdy ve vedlejších třídách používali už jiný slabikář s ilustracemi Heleny Zmatlíkové, ale naše třída měla stále tenhle "starý", protože naše paní učitelka byla v duši stále kovaná soudružka, která odmítala přestoupit na něco jiného, než z čeho učila předchozích X let. Vzpomínám si, že se mi Janečkovy obrázky v tomto slabikáři vůbec nelíbily, přišly mi hrozně divné a něčím "pesimistické". A to jsem si tehdy ještě neuvědomoval skutečný význam závěrečných kapitol (přátelství chlapce s rudoarmějcem, oslavě sovětských kosmonautů a o pionýrských slibech), které byly skutečně slušnou vymývarnou několika generací dětských mozků.
Opad zcela zaslouženě.
Máma mele maso, tak to byly časy. :#) Knížku kterou četl každý (min.za posledních 250 let) ale která zároveň nepatří mezi nejčastější knihy na světě, zvláštní.:-)
Vzpomínám na svůj slabikář,který leží někde na půdě.To byly časy malin nezralých a dětských iluzí,ale bylo to krásné.
Tenhle slabikář není můj. Je některého z našich dětí. Kdopak z nich ho tady zapomněl a odstěhoval se bez něj? Musím to zjistit, aby si jejich děti taky mohly listovat.
Má moc hezké ilustrace Oty Janečka. Toho mám ráda. Ale přece jen ten můj červený slabikář je hezčí.
Krásné ilustrace Oty Janečka (moje oblíbená byla jaro-léto-podzim-zima), ale bohužel hrozná ideologická vymývárna malých mozků.