Sladká vůně smrti

11.03.2015

Sice nevím, proč jsem to po Marquézovi udělal, ale zase jsem šáhl po španělácký knížce, tentokrát tedy z Mexika, což je vlastně taky Španělácko, akorát tam hrajou fotbal s hlavama vod kuřat. Celkově teď mám takový španělácký období, nedávno jsem viděl Real Madrid v televizi a mezi nohama sem se neholil už tak dlouho, že to tam vypadá jak v narvaným autobuse z Tijuany. Guillermo Arriaga napsal 21 gramů a Amores Perros, což sou filmy, který jsem měl poctivě rád, dokud Bay nenatočil Transformers. Věděl jsem tedy co čekat a i když to trochu zavánělo detektivkou (kniha sleduje vraždu mladé Adely a jak se s ní vyrovnává ospalé městečko), nakonec to žádná detektivka nebyla, díkybohu, protože v mexiku nejsou žádní detektivové, jen ožralí chlapi co flušou na zem, škubou všechny domácí zvířata co se v tom vedru ještě hejbou a vraždy řeší starou dobrou pomstou. Vlastně bych teď chtěl upřímně ocenit fakt, že Arriaga vůbec neřeší kdo tu nebohou fuchtli podřízl a nedá ani jednu nápovědu (možná ji dal, ale mezi řádky jsem nic nenašel, byl tam jen prázdný bílý papír. Jednu chvíli jsem si teda myslel že jsem něco mezi řádky objevil, ale byl to drobek z loupáku, kterej jsem zrovna ukusoval) a místo toho se soustředí na to, jak se městečko veze na vlně první teorie, které jej postupně zcela ovládne. To už pak nikdo neřeší co je pravda a co lež, prostě se to musí stát. Tahle uměle zkonstruovaná osudovost, do které se postavy samy naženou, je potom výborným motorem pro spletitý chuchvalec vztahů, který se postupně odráží od dalších náhod až k finále, které je prostě neodvratné. No a jelikož to bylo čtivý a mělo to spád jako Petr Kolář na schodech do baru, musím dát za čtyři, i když tam nebyly žádný tanky. To by ale bylo nefér vyčítat, páč v Mexiku nemají ani holící strojky.