Slezské písně
Petr Bezruč (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412624/mid_slezske-pisne-tgq-412624.png
3
975
975
Slavná básnická sbírka, jejíž verše vznikly jako ohlas na utrpení utlačované národnostní větve na Ostravsku a ve Slezsku koncem 19. a počátkem 20. století.
Přidat komentář
Poezie neni muj salek caje, diky ctenarske vyzve si tak rozsiruju obzory. A tady jsem byla zase velice mile prekvapena. Nadhera!
Tato básnická sbírka má čestné místo v naší knihovně, protože její součástí je báseň Kyjov. Kyjov - srdce Moravského Slovácka ze zeměpisného hlediska do Slezska nespadá. Tuto báseň napsal Bezruč za krátkého pobytu v Kyjově, když jako poštovní úředník byl na zástupu na kyjovské poště. Místní obyvatelé ho svým temperamentem a veselostí inspirovali k napsání básně Kyjov. Při vydání Slezských písní ji zkrátka do sbírky přidal a v Kyjově ji znají všichni, nehledě na věk.
Klasická sbírka, kterou jsme museli povinně číst ve školních lavicích. Narozdíl od spolužáků jsem si ale kromě úryvku v čítance přečetl sbírku celou, a ačkoliv nelze než souhlasit s její pochmurností až depresivním tónem, nezapomenu na krásné pasáže, pro které občas stojí za to si prostě klasiky připomínat. Ne nadarmo jsou velebeni.
Kdyby se mi nehodila do výzvy, asi se vůbec neodhodlám si ji přečíst. Všechny básně mi přišly o tom samém a navíc ve většině případů byly pro mě rýmy jednoduché a strohé. Ze všech balad mne určitým způsobem zasáhl proslulý Kantor Halfar, Maryčka Magdonova nebo Červený květ. Číst znovu? Za mě spíše ne.
Ponuré, ach tak ponuré. Autor na mě působí velmi depresivně.
A škobrtavé, místy neumělé a tak se opakující. Chybí tomu lehkost.
Jako dítě jsem si přečetla v kalendáři básničku o kaktusu a naprosto mě okouzlila. Po přečtení sbírky musím konstatovat, že tato báseň je mi nejbližší. Tím, že je zařazena jako první, tak jsem měla vlastně to nejlepší hned na úvod. To nejlepší a tak odlišné od zbytku sbírky.
Pak je tu pár básní, které mají dramatickou linku a spád a které se zařadily do čítanek. Kantor Halfar, Maryčka Magdonova, Labutinka.
Přesto se ze mě fanoušek Bezruče nestal.
Rozhodně klasika, kterou bychom měli aspoň jednou za život přečíst, ale pro mou osobu není potřeba ji číst vícekrát.. :D
Vaše Rose
Klasika, kterou by si měl přečíst každý. Samozřejmě i některé básně jsou trochu nic moc, aspoň pro mě byli, ale pořád jsou tam ty krásné, které stojí za to si je přečíst.
JAK HASNOU BESKYDŠTÍ GORALI
ZA ZVUKŮ VERŠŮ TAK KRÁSNĚ:
CO CHCEŠ TY RAPSODE ZOUFALÝ?
JSOU LIDÉ, KTEŘÍ ČTOU BÁSNĚ.
Sbírku Petra Bezruče (byť se dodnes vede spor o autorství) jsem znala ze školy, pamatovala jsem si jen Maryčku Magdónovou (Dále jen MM) a došla jsem k názoru, že je třeba "uzavřít kapitolu" a přečíst sbírku básní celou.
Toto dílo prý bylo "jednorázovým" vystoupením proti útlaku slezského lidu. Sbírka vznikala od 90. let 19. století do Bezručovy smrti v roce 1958.
Proto si dovolím být jízlivá (a možná si to i myslím špatně), ale zajímalo by mě zda bylo Bezručovi alespoň líto cca. 6 milionů udávaných židovských obětí (žen, dětí, starců, mužů) za 2. světové války...
Ze školy jsem si pamatovala MM a do historických souvislostí jsem si vše začala dávat opravdu až nyní, kdy nad každou básní přemýšlím a čtu ji klidně několikrát za sebou.
Básně jsou úderné (nemyslím to jízlivě, jen, že mají řízný zvuk při přednesu a sílu slova), Bezruč vyčítá "cizí" školy, černé doly, rudé hutě, fabriky a nikdy nekončící dřinu za kterou si horník takřka nic nekoupí, neuživí s ní rodinu a často pod zemí umírá...
PADÁTE SEKEROU
NA ROZKAZ Z VÍDNĚ,
HYNETE POMALU,
HYNETE KLIDNĚ!
MLČÍTE, HYNETE,
SMRKOVÉ MOŘE,
BEZ KONCE, BEZ KONCE,
SLEZSKÉ VY HOŘE!
Nejvíce mě kromě notoricky známé MM zaujala báseň CHYCENÝ DROZD, báseň LEONIDAS a báseň SLEZSKÉ LESY.
Přečteno: prosinec 2018
Ve škole mě to minulo, tak jsem si řekla, že si doplním vzdělání... Všechny básně mi přišly velmi podobné, pracující se stejnými motivy - útlak ze strany pánů, Němců, Poláků, Židů, těžké životní podmínky, bída, ztráta identity, smrt. Prostě jsem tomu nedokázala přijít na chuť.
Tak jsem se díky výzvě vrátila do mládí. Maryčku a Ostravu jsem dokonce ještě uměla zpaměti. Jen nevím, jaké vydání jsem teď četla (on ty básně prý Bezruč stále měnil a doplňoval), protože si v Maryčce pamatuji první sloku trochu jinak. Také mne docela překvapilo, protože si to z dřívějška vůbec neuvědomuji, že on vlastně "nadával" nejen uhlobaronům, ale také vyčítal Němcům poněmčení, Polákům rušení českých škol a Pražákům, že tančí na Žofíně a na lidi pod Beskydami kašlou, a také židům, že demoralizují chudáky prodejem kořalky. Stářím asi člověk získá jiný pohled i na básně.
Vzpomínala jsem.Na naši rodinu, kde hornické řemeslo dědilo se z otce na syna.
Na mé předky, kteří chvilku Čechy a pak zas Němci byli.
Komu je to blízké pochopí.Bezruč věděl.
Povinná četba, klasika, ke které se moc ráda vracím. Jistě, ne všechny básně jsou pro mě nej, ale Ostrava, Maryčka, Kantor Halfar a jim podobné, a také moje milovaná Labutinka, to jsou prostě topky. :-) Paráda.
Ne úplně zábavná četba. Ano, vlastenecká. Ano, uznávaná. Ale mě to nějak neoslovilo.
Kniha se mi špatně četla ale měla jsem ji jako povinnou četbu tak jsem ji musela dočíst.
V rámci výzvy jsem si vybrala Slezské písně od Petra Bezruče. Pocházím z oblasti, o které autor píše, takže jsou mi prostředím blízké a dokážu si je vybavit ve své paměti. K poezii nemám jako čtenář blízko a když už se k nějakým básním dostanu, preferuji spíše epičnost než lyrismus. I v Bezručových básních jsem si našla úryvky či celé básně, které mi byly bližší, ale většinou mi básně nic neříkaly nebo jsem spíše nabyla dojmu, že jde stále o jeden a ten samý námět, který se donekonečna opakoval. Z výčtu básní, které mě zaujaly jsou: Papírový Mojšl, Ondráš, Návrat, 70.000, Maryčka Magdónova, Bernard Žár, Ostrava, Hrabyň, Labutinka, Sedm Havranů, Kovkop, Dvě mohyly, Pětvald II.
Nejvíce asi na celé sbírce oceňuji text na konci, kde je popsán život Petra Bezruče jako poštovního úředníka a vysvětlení, co autora vedlo k napsání těchto básní. Myslím si, že mnoho básní zůstane dnešní a budoucí generaci nepochopeno, jelikož jsou zasazeny do doby, kterou když jsme nezažili, není nám tolik blízká jako generaci, která tuto dobu prožila. Myslím si, že kdyby vyšly tyto a nejen tyto sbírky básní s rozborem a povídáním, co kterou básní chtěl autor říct,četly by se více nebo alespoň s větším porozuměním. Pro mě většina básní zůstane nepochopeno. Bohužel, protože si myslím, že Petr Bezruč je významným člověkem v našem literárním světě. Ačkoliv jeho básně jsou laděny do depresivna a každá je psaná jiným způsobem. Působilo to na mě, že neměl svůj daný styl a psal tak jak to v dané chvíli cítil, ale to je jen můj dojem.
Autorovy další knížky
| 1951 |  Slezské písně |
| 1988 |  Maryčka Magdonova |
| 1952 | Stužkonoska modrá |
| 1954 | Domove líbezný |
| 1961 | Labutinka |
Znovu jsem si uvědomila, jak nás formuje i doba, ve které žijeme. Autor zprostředkovává ve své tvorbě své myšlenky, názory, které ve mě vyvolávaly tíseň. Moc naděje se ve sbírce opravdu nenajde. Četla jsem poezii, co se týká Ostravy, abych splnila poslední bod Čtenářské výzvy. Musím se přiznat, že se mě dotkla Maryčka Magdonova, protože si vzpomínám na krásný přednes jednoho spolužáka kdysi ve škole. A s básní Ostrava budu mít již navždy spojené vystoupení Jiřího Wimmra, i když netuším, jak by se s tím vyrovnával Petr Bezruč, že se u této básně smějeme, až nemůžeme dýchat.