Směrnice
Julius Evola
Autor v tomto díle načrtává v jedenácti krátkých kapitolách ideje, jež mají být bráněny na duchovní a politické rovině lidmi, kteří se po roce 1945 nechtějí spokojit s kolapsem dřívějších tradičních struktur a rozvojem moderní konzumní společnosti. Směrnice vyšly prvně roku 1950, druhé přepracované a autorizované vydání, z něhož český překlad pochází, roku 1971. Doposud se dočkaly překladu do nejméně devíti evropských jazyků a různé skupiny vyhotovily několik desítek neautorizovaných vydání. Podle nás mohou Směrnice posloužit jako zrcadlo všem organizovaným i individuálním protimoderním snahám v českých zemích: na personální či organizační otázky tu prismatem, jaký představuje tato kniha, doposud nikdo vážněji nenahlížel. I v jiných otázkách však Směrnice mohou posloužit jako inspirace či podnět k zamyšlení. V našem překladu jsme důsledně dbali o zachování čtivosti a nekompromisní údernosti autorova stylu. Cíleně jsme se tím snažili vyvarovat námitkám (dle nás oprávněným), které padaly na hlavu překladu knihy Jezdit na tygru. Zdroj: hrdost.net... celý text
Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2015 , Délský potápěčOriginální název:
Orientamenti, 1971
více info...
Přidat komentář
Pro mě zatím "nejpraktičtější" kniha od Evoly, která byla přeložena do češtiny. Jak poznamenává předešlý komentář (hynek5107), zvlášť ceněné je na ní její nečasovost. Mnoho problémů, které Evola popisuje jsou aktuální i skoro po 50letech vydání.
Shodou okolností jsem knihu dočetl po Evropě na rozcestí od S. Komárka a bylo zajímavé sledovat úvahy nad mizející tradicí z pera současného autora a porovnat je s myšlenkami fašisty "krátce po porážce." Zajímavá na knize je její nadčasovost, což se ovšem dá říci i o dalších Evolových dílech. Na necelých 50 stránkách rozjíždí Evola problematiku modernismu tak vyčerpávajícím způsobem, že k publikaci se budu ještě často vracet. A ještě něco bych poznamenal: ideální dílo na vysvětlení rozdílů mezi fašismem a nacismem (ovšem pro člověka, který už o této problematice aspoň něco málo ví).
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2009 | Metafyzika sexu |
2020 | Vzpoura proti modernímu světu |
2009 | Jezdit na tygru |
2015 | Směrnice |
2017 | Árijská nauka o boji a vítězství |
Směrnice psal Evola pro bojovníky za tradici, „věčnou pravdu“ přecházející ze století do století, kterou pro něj alespoň nedokonale uskutečňoval Mussolini. Po jeho pádu se filosof obrací na (neo)fašistickou mládež Itálie, pro niž II. světová válka morálně nikdy neskončila – oni přece nekapitulovali. Směrnice jsou ukazatelé duchovního hnutí, které má formovat nového člověka, „člověka vzpřímeného mezi troskami“, jenž ovládne, případně alespoň přežije chaos a úpadek poválečného světa. Tento nadčlověk je totiž v kontaktu s perenniálními hodnotami řádu, ducha, hierarchie, elity a cti. Ostatně poraženi podle Evoly byli nejen Italové (a Osa vůbec), nýbrž všichni Evropané: „Jediný výsledek druhé světové války je ten, že Evropa byla zredukována na předmět mimoevropských mocenských zájmů“.
V jednotlivých směrnicích filosof odmítá diktaturu kvantity, a to pod způsobou bolševismu i amerikanismu (kapitalismu). Jeho program se v podstatě skládá z idealismu, spiritualismu (ovšem na konkrétní volbě náboženství mu nezáleží, jde mu jen o víru v posmrtné bytí), korporativismu, étatismu (jeho fašismus se liší od německého nacismu v tom, že nositelem Řádu je stát, nikoliv národ a vůdce) a zmíněného perennialismu (podle italského hraběte existuje jediná pravda, „kterou již vlastníme, protože vždy a všude tvořila – byť v různých podobách uplatnění – základ každého správného typu společenského a politického uspořádání“).
Asi tak v půlce věcí s ním podstatně nesouhlasím. Nebudu se zabývat těmi subjektivními, ale objektivní kritiku si podle mě zaslouží jeho sklon argumentovat ve stylu „přání otcem myšlenky“. Zvlášť patrné je to v útoku na darwinismus a psychoanalýzu. Protože se mu nelíbí stav, který daná disciplína popisuje, odmítá celou disciplínu – jako by jeho nelibost mohla něco změnit na biologické příbuznosti člověka s ostatními zvířaty nebo na existenci podvědomí. Celkově manifestuje, místo aby zdůvodňoval, ale to lze pochopit ve světle rčení fascisti si nasce (fašistou se člověk rodí, tj. nestává se jím – což je jistě fakt).
Nicméně i tam, kde se mi názory italského hraběte příčí, mu ráda přiznávám dobré dílčí postřehy a elegantní, bryskní formu („danse macabre na dřímajícím vulkánu“ je skvostná formulace). Evola je jedním z otců (neo)fašismu, Konzervativní revoluce a Nové pravice. Patří ke (svým způsobem) nejvlivnějším filosofům 20. století; co do působení na život určité vrstvy ho asi můžeme srovnat se Sartrem (připomeňme si, že v poválečné Itálii zůstali fašisté 3. nejsilnější politickou stranou – a že Evola se četl a čte všude). Pročež je potřeba se s jeho myšlením seznámit a vyrovnat, i pokud při tom skřípeme zuby jako já u druhé poloviny knížky (stále jsem nepochopila, co na naduté ikoně mnozí lidé v mém okolí vidí). Díky nakladatelství DP za vynikající překlad a slovníček, jako vždy perfektní práce.