Směšné lásky
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/551697/bmid_smesne-lasky.jpg
4
2213
2213
Mistři mluveného slova čtou mistrovské literární dílo Milan Kundera, jeden z nejproslulejších literátů tohoto století, brněnský rodák, s manželkou Věrou žil od roku 1975 ve francouzském exilu, své romány od osmdesátých let psal francouzsky. Jeho knihy i následující exilová tvorba patří k základnímu fondu českého i světového umění. První povídku z cyklu Směšných lásek, Já truchlivý Bůh, napsal Milan Kundera během dvou dnů v roce 1958. V následujících letech vytvořil dalších 7 povídek, které vyšly společně pod tímto názvem Směšné lásky. Nahrávka v brněnském studiu v režii Antonína Přidala objevila a uchovala kouzlo vyprávění tak, jak je asi „slyšel“ svým vnitřním sluchem Milan Kundera sám. Osudy Milana Kundery i jeho rozsáhlé dílo jsou zrcadlem dějin střední a západní Evropy druhé poloviny 20. století. Jejich význam daleko přesahuje svět literatury. Povídky Já truchlivý Bůh, Zlaté jablko věčné touhy, Nikdo se nebude smát, Falešný autostop, Symposion, Doktor Havel po dvaceti letech, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh Nahráno v Českém rozhlase Brno v roce 2008.... celý text
Povídky Literatura česká
Vydáno:
2023
,
Supraphon (Editio Supraphon)
Originální název:
Směšné lásky, 1970
Interpreti: Jan Kolařík
více info...
Přidat komentář
Povídky moc ráda nemám. Málokdo je umí. Tohle jsou skvosty. Tolik různých charakterů, vztahů, zápletek. Už jsem je četla několikrát. Žasnu nad jazykem a neotřelostí. Nestárnou.
To, jakým způsobem Kundera dokáže vdechnout postavám život, je vskutku obdivuhodné. Směšné lásky mě opravdu bavily. V jistých pasážích jsem se opravdu od srdce smál; obzvlášť u povídky Nikdo se nebude smát. A já se smál, až jsem se za břicho popadal! V knize je vše. Humor, filozofie, erotika… Prostopášníci, nevěrníci i oddaní milenci si rozhodně přijdou na své. Je to humorná kniha o vztazích.
Opravdu směšné lásky. Říkám si, jak je to zvláštní, že mne Kunderovy knihy pořád baví číst, líbí se mi literární úroveň textů, která je možná bezkonkurenční. A přesto jsou mi hlavní hrdinové zpravidla bytostně nesympatičtí. Rozumím, že zvolená forma a obsah jsou pouze prostředkem pro vyjádření hlubších myšlenek, jak je v podstatě uváděno v komentáři za knihou... Mám nakoupeno několik "Kunderů“ do zásoby, ale asi je proložím nějakým literárním "popcornem"... P.S. Přemýšlím, má Kundera vůbec příznivce také mezi čtenářkámi? Bylo mi tentokrát líto Alice...
pribehy, ve kterych hlavni roli hraje sex a rozkos. Nahlizene z tisicu uhlu a situaci. Bavilo me to.
Četl jsem vydání z roku 1991, kde 3 ze směšných lásek chyběly, byl jsem na atlantis naštvaný, že je vyndal, až z poznámky autora jsem pochopil, že je vyndal sám Kundera, na což má samozřejmě právo, i tak jsem zvědav, jaké byli a zkusím si je někdy dohledat. Jinak typický Kundera, obyčejbé příběhy dokáže protnout úžasným jazykem, dobře se mi to četlo. Úplně nejvíc Eduard a Bůh.
Přečteno znovu po 20 letech. Nejvíce se mi líbily povídky : Nikdo se nebude smát, Eduard a Bůh a Falešný autostop. Ráda jsem si povídky znovu připomněla. Děkuji panu Kunderovi za jeho tvorbu.
Doháním resty ze studií; osud dal, že se spojil s tragickou událostí, která postihla literární svět. Bylo tedy jakousi zvláštní ironií osudu, že jsem se knihu rozhodl číst těsně přes skonem tohoto velikána česko-francouzské (?francouzsko-české) literatury.
Myslím, že Kundera si v tomto díle zkoušel a rozehrával šach své hry v epiku, zkoušel možnosti povídky, které poté povýšil na román. Styl a obsah tříbí následně v dalších dílech.
Nebudu komentovat, která povídka se mi líbila; je jen zajímavé sledovat, jakou zálibu má v lékařském povolání a jak dokáže překvapivě zkoumat lidskou mysl a chování.
Očekávám, že v následujících měsících se spustí na stránkách literárních časopisů vlny diskuzí nad jeho dílem, hodnocení jeho tvorby a různé polemiky. Autor však může být konečně šťasten, konečně za něj bude mluvit jeho dílo!
Pořád nevím, co si mám o Kunderovi myslet. Přijde mi, že je buď milovaný nebo nenáviděný, nic mezi tím. Chápu obě strany, ale nepřikláním se k ani jedné z nich.
Kunderu jsem si léta chtěla přečíst, ale nikdy jsem se k jeho knihám nedostala. A teď jsem zjistila, že to bylo dobře. Po utrpení, které mi přinesly Směšné lásky a Nesnesitelná lehkost bytí a po shlédnutí jeho divadelní hry Ptákovina jsem se s ním nadobro rozešla. Je to autor sice čtivý, píše dobře, ale negativistický až to mrazí. To, co on nazve láskou, je čirá manipulace. S lidmi hraje jako s figurkami na šachovnici a to jej a mnoho čtenářů asi baví. Nejsem romantik, ale pod slovem láska chápu něco úplně jiného než Kundera. Naštěstí.
Při čtení jsem prošla od pohoršení k pobavení. Autor umí psát, výborně vystihuje důležité momenty situací i charakterů.
Na druhou stranu ve mně zůstává taková hořkost. Pokud mají být povídky výsměchem mužům, kteří zde vystupují, o to víc jsou výsměchem ženám. Příliš často je motivem ponížení žen ze strany hlavních hrdinů. Někdy pojmenovaně, ale často i skrytě, mezi řádky. Vlastně mi přijde, že z té knihy čiší jakási nadřazenost mužů. Marně hledám, v čem Opelík, jenž psal doslov, spatřuje "emancipaci žen", která by mohla někoho pohoršovat (možná je nutno zohlednit dobu, kdy to psal).
Secesně pojaté povídky. Zdobné a chytré. Neočekávaně absentující jakékoli explicitní výrazy, byť hlavním tématem byly ženy a vztahy mužů k nim.
Komičnost povídek je mnohdy absurdní a obsah mírně nevěrohodný. Ale právě v takovém zabarvení je povídkám dobře a Kunderovo výborně zvládnuté řemeslo jim dodává šťavnatost v podobě zábavných postav.
Kulminuje-li povídka v morální kodex, možná by u jiných autorů působila nepatřičně. Ale Milan Kundera je tak vyzrálým autorem, že dovede povídku obohatit o drobné náležitosti (ať již v hrdinovi, či v reáliích), které povídku neučiní příliš povyšující se nad čtenáře.
Dovolím si tvrdit, že Kundera touto sbírkou vytvořil základ společenských povídek založených na touze po ženách, aniž by je urážel a znevažoval. Ženy jsou zde mnohdy povrchní a naivní, ale v protipólu mužského obdivu k nim jsou královnami, nebo naopak smutnými, až tragickými postavami s nádechem ironie. Nikdy však nejsou poníženy. Naopak přesněji cílí Kundera na muže a jejich nízké pudy a myšlenky, které je činí pokleslými, aniž by si svoji pozici a situaci uvědomovali.
Bavil jsem se a žasl. Pořadí pocitů bez nápovědy.
Kundera je malebným malířem slov. Dokáže popsat naprosto obyčejnou situaci neobyčejně poeticky. Nenásilně, mile a chytře. Chladnokrevně. Já nemám výstižnější hodnocení přečteného...
Neuvěřitelné zklamání. Kundera zde ukazuje jen část svého umu. Jakoby ty povídky bránily v odpoutání talentu tvůrců. Až nečekaně nezajímavé a prosté.
Některé povídky hezky a zajímavě pojaty, například autostop byl výborný kousek, stejně tak i zlaté jablko věčné touhy.
Osm povídek s tématem láska, ale červenou knihovnu nebo televizní romanci nečekejte! Kundera vztah mezi mužem a ženou pitvá a řeže na kusy, obnažuje v kontextu doby reálného socialismu, plní ho žárlivostí, sentimentem, vypočítavostí a přetvářkou. Nečte se to lehce a romantické lásky je zde pramálo. O to jsou povídky zajímavější.
Některé povídky zaujaly, některé ne, každopádně všechny donutily k zamyšlení jak to s těmi ženskými je :)
Ze začátku mě to hodně bavilo. Povídky o lásce, trošku vtipné, trošku na zamyšlení... Ze začátku jsem si říkala: "ty jo, už chápu, proč je ten Kundera tak chválený... ". Na konci si říkám, že se to dobře čte, ale všechno je napsáno z pohledu chlapa... Všechny ženy jsou hloupé žárlivé husičky... Chlapi jsou páni tvorstva, nad věcí, nevěrní s grácií... Chjo... Tak já vám to teda odpustím a zkusím další dílo.
Část díla
Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým
1968
Doktor Havel po dvaceti letech
1968
Eduard a Bůh
1968
Falešný autostop
1965
Já truchlivý bůh
1963
Autorovy další knížky
| 2006 | Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Ani po druhém přečtení po letech v dospělosti jsem doteď nepochopil, proč jsme vlastně tuto knihu od Kundery měli na střední jako povinnou četbu. Postavy zřejmě odpovídají době, kdy autor psal. Všechny jsou nesympatické a těžko se s nimi nějak ztotožňuje. Dílo je do značné míry sexistické, muži jezdí autem, vyhlížejí si potenciální nápadnice, ženy jsou spíše jako objekty bez výraznějšího charakteru. Když se v povídce objeví silnější ženská postava, jedná se o parodii a ukázku zoufalosti jejího mužského protějšku. K zajímavějším povídkám patřili Symposion a Falešný autostop, ale ani jejich postavy nejednaly příliš logicky a nebyly sympatické.