Směšné lásky (tři melancholické anekdoty)
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/68_/68618/bmid_smesne-lasky-tri-melancholicke-anek-SAe-68618.jpg
4
169
169
Směšné lásky série
1. díl >
První vydání tří povídek s podtitulem Tři melancholické anekdoty: Já truchlivý Bůh — Sestřičko mých sestřiček — Nikdo se nebude smát. Podle dvou povídek byly natočeny filmy: Nikdo se nebude smát (režie Hynek Bočan, 1965) a Já truchlivý Bůh (režie Antonín Kachlík, 1969).
Přidat komentář
Tři povídky o mužích a jejich vztahu k ženám. Hodně ironicky a občas cynicky pojaté příběhy, které jsou ovšem výborně vypointované, ale vždy končí tak zvláštně smutně. Kundera má velmi zajímavý styl psaní, nazval bych ho hořko-sladkým a musím říct, že mě hodně bavil. Všechny tři povídky se mi líbily, nejvíce asi Já truchlivý Bůh, kdy hlavní hrdina zjistí, že pomsta vždy nemusí chutnat sladce.
Přečteno v rámci povinné četby, ale nijak mně dílo neoslovilo. Nebylo to špatné čtení, to vůbec, ale pana Kunderu jsem nikdy moc nepochopila.
První a třetí povídka jsou vynikající - rozmar se obrací proti svému původci + absurdita situace i doby. Hrdina povídky "Já, truchlivý Bůh" zjistí, že pomsta rozhodně není schůdným řešením zhrzené lásky. "Nikdo se nebude smát" zase nejzřetelněji odkazuje ke komunistické realitě, kde osobní soukromí je věcí veřejnou - a doslova otázkou kolektivní cti. Druhá povídka, odkazující na umělecká klišé, je asi ze všech nejslabší, ale její konec zároveň působí nejnadějněji.
Nabízí se otázka, jestli je vůbec autorovou povinností stvořit postavy, které čtenářovi budou sympatické - nebo které v něm alespoň vzbudí pochopení? Milan Kundera představil ve Směšných láskách citově nevyzrálé cyniky: intelektuály a umělce bez schopnosti navázat zdravý citový vztah. Ale i takoví lidé jsou mezi námi (jak jsem měla tu čest poznat), a proto si zaslouží, aby se o nich psalo. Kundera má výjimečnou schopnost vylíčit myšlenkové pochody takových lidí, jejich pohnutky a uvažování... Za mě se tedy jedná o solidní psychologickou studii a rozhodně si ráda od autora přečtu i něco dalšího.
Jak píše autor v závěru třetí povídky: „Teprve po chvíli mi došlo, že není můj příběh z rodu tragických, nýbrž spíš komických příběhů.“ A takoví jsou i hrdinové všech tří povídek – tragické postavičky v komických situacích. Jen je poněkud těžké najít si ke komukoliv z nich nějaký vztah, natož sympatie.
Nevyrovnané anekdoty o vychytralých mužích a pochybných láskách. První povídka "Já truchlivý Bůh" byla nejlepší. Prostřední "Sestřičko mých sestřiček" naopak nejslabší. "Nikdo se nebude smát" byla poučná v kdo s čím zachází, tím také schází... Kundera ale celkově opět ukázal, že psát umí znamenitě.
Mé první setkání s dílem pana Kundery a jsem naprosto unešená! A to povídky nejsou mým vyhledávaným žánrem. Nejvíce se mi líbila první (Já truchlivý Bůh) a poslední povídka (Nikdo se nebude smát).
Taktez muj prvni Kundera a tak vam nejak nevim, jestli ho miluji nebo nenavidim. Jedna z povidek mi prisla nadherna a kazde slovo me doslova milostne pomuchlovalo, jak krasne a souzive to bylo napsane. Dalsi povidka byla tak hloupa, ze svou existenci urazila papir. Posledni me naladila, bavila a napinala, aby me svym koncem naprosto vydeptala a rozladila. Kundera si se mnou zahrava jak kocka s mysi a ja nemuzu prijit na jiny druh pomsty nez mu jeho dilo ohodnotit jako prumerne.
Můj první Kundera a... dobrý! Přečteno během jednoho dne - příběhy mě docela bavily a text jakoby mi hovořil z duše. Nadčasové myšlenky, humorně podány. A ta úžasná čeština! Díky čtenářské výzvě jsem si opět rozšířil obzory. Prima!
Nejsem si jistá proč, ale něco mě vždy odrazovalo od čtení knih od Kundery .. (asi nějaký druh předsudků?).. Ale už mnohokrát se mi stalo, že jsem byla nadšená z knih, ke kterým jsem měla předsudky a proto se snažím na ně už moc nehledět a brát si nové výzvy.
A tak jsem si zvolila výzvu přečíst něco od Kundery a to v rámci výzvy Čtenářské :D a nelituji :) Vzhledem k nulovým očekáváním jsem nebyla zklamaná, což beru jako velké plus, ale nebyla jsem ani nadšená.
Rozhodně musím uznat, že povídky mají jakýsi šmrnc, jsou čtivé a bavily mě. Ale asi ne dost na to, abych chtěla víc. Proto jsem se nakonec i rozhodla uspokojit se s tímto krátkým vydáním oproti rozšířené verzi Směšných lásek.
Kundera to umí se slovy a i smysl pro humor má dobrý. Milé, čtivé povídky o lásce ukryté v tenké knížečce se mi moc líbily.
Přiznám se, že tento titul mě vůbec neuctil :) Nejsem schopná říci proč mě kniha neoslovila, možná jsem od Kundery čekala více proto, jak je slavný, možná jsem nepronikla správně pod povrch, ačkoli jsem hledala a nenalezla. Ale vím, že se mnohým čtenářům kniha líbí, proto bych nerada odrazovala :)
Směšné lásky aneb jak jsem se zamilovala do Kundery. Povídky jsem zhltla jedním dechem, zvláště z Nikdo se nebude smát jsem byla ohromena tragikomičností osudu. Kunderovo vyprávění je svižné, jemné a živé, povídat, jó to on umí.
*FALEŠNÝ AUTOSTOP*
...
Ale mladík byl spokojen s nahou postavou, která se teď tyčila nad ním a její stydlivá nejistota jen podněcovala jeho rozkazovačnost. Chtěl to tělo vidět ve všech polohách a ze všech stran, tak jak si představoval, že je viděli a budou vidět i jiní muži. Byl sprostý a lascivní. Říkal jí slova, která od něho v životě neslyšela. Chtěla se vzepřít, chtěla utéci ze hry, nazvala ho křestním jménem, ale on ji hned okřikl, že nemá právo ho nazývat tak důvěrně. A tak nakonec ve zmatku a vnitřním pláči poslouchala, předkláněla se i dřepala podle mladíkových přání, salutovala a zase se kroutila v bocích, aby mu předvedla twist; tehdy při trochu prudším pohybu sklouzl pod její nohou ubrus a málem upadla. Mladík ji zachytil a strhl na postel.
Spojil se s ní. Zaradovala se, že konečně alespoň nyní skončí nešťastná hra a budou to zase oni dva, takoví, jací byli a měli se rádi. Chtěla se k němu přisát ústy. Ale mladík jí odstrčil hlavu a opakoval, že líbá jen ženy, které má rád. Rozplakala se hlasitě. Ale ani pláč jí nebyl dopřán, protože mladíkova zuřivá vášeň si postupně získávala její tělo, které pak umlčelo nářek její duše. Na loži byla proti sobě brzy dvě těla dokonale spojená, smyslná a sobě cizí. Bylo to nyní právě to, čeho se dívka celý život nejvíce děsila a čemu se úzkostlivě vyhýbala; milování bez citu a bez lásky. Věděla, že přestoupila zakázanou hranici, ale pohybovala se za ní nyní už bez odmluv a v plné účastnosti; jenom kdesi daleko v koutku svého vědomí pociťovala hrůzu nad tím, že nikdy neměla takovou rozkoš a tolik rozkoše jako právě tentokrát – za tou hranicí.
Pak všecko skončilo. Mladík se zvedl z dívky a sáhl po dlouhé šňůře, která visela nad postelí; zhasl světlo. Nechtěl vidět dívčinu tvář. Věděl, že hra skončila, ale nechtělo se mu vracet do obvyklého vztahu k dívce; bál se toho návratu. Ležel teď ve tmě vedle dívky a ležel tak, aby se jejich těla nedotýkala.
Po chvíli uslyšel tiché vzlykání; dívčina ruka se nesměle, dětsky dotkla jeho ruky; dotkla se, stáhla, zase se dotkla a pak se ozval prosebný, vzlykavý hlas, který ho oslovil důvěrným jménem a říkal: „Já jsem já, já jsem já…“
Mladík mlčel, nehýbal se a uvědomoval si smutnou bezobsažnost dívčina tvrzení, v němž neznámé se definuje týmž neznámým.
A dívka přešla brzy ze vzlykotu do hlasitého pláče a tu jímavou tautologii opakovala ještě nesčetněkrát: „Já jsem já, já jsem já, já jsem já…“
Mladík začal přivolávat na pomoc soucit (musil ho přivolávat z dálek, protože nablízku nikde nebyl), aby mohl utišit dívku. Bylo před nimi ještě třináct dnů dovolené.
Část díla
Já truchlivý bůh
1963
Nikdo se nebude smát
1963
Sestřičko mých sestřiček
1963
Autorovy další knížky
| 2006 | Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Definitivně jsem si zamilovala jazyk a styl pana Kundery, jeho dokonalé hraní s psychologií postav a s myšlenkami, nad kterými nás donutí hloubat.
"Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek s očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí, co žil a jaký to mělo smysl."
I jeho smysl pro humor.
"Měli jsme krásnou vyhlídku na stanici tramvaje, špinavý chodník a chodce. Kavárna se nejmenovala nadarmo Bellevue."
Co se týče prvního sešitku Směšných lásek, tak povídky/melancholické anekdoty "Já truchlivý Bůh" a "Nikdo se nebude smát" jsou jednoduše skvělé. "Sestřičko mých sestřiček" je slabší, a zřejmě proto byla i panem Kunderou vyřazena z uceleného vydání Směšných lásek. Jako celku ale neubírá na kvalitě. Právě proto jsem si zvolila přečtení jednotlivých sešitků před ucelenou sbírkou, abych nebyla o žádnou panem Kunderou sebekriticky vyřazenou povídku ochuzena.