Přidat komentář


Tuhle knížku mi věnoval kamarád, s kterým jsem hrával divadlo... za dva roky emigroval do Paříže. Je to má vzpomínka na něho.
I knížka je výběrem Holanových básní, ve kterých vzpomíná na kraj dětství, vyrůstal v Podolí u Bělé pod Bezdězem, kde rodina žila v letech 1911-19. Zde také prožil bratrovu smrt, kterou se pak po celý život zabýval: „A já od té doby nevím, co je život. Kdybych tak aspoň tušil, co je smrt!"
S tím také konvenuje tragický osud K.H. Máchy, Holan nejen vídal starý hrad, ale chodil i do augustiniánského kláštera v Bělé na hodiny latiny a tyto vlivy se v něm mísily, představoval si, že je mnichem, „ovšem středověkým mnichem, který by měl strohé lůžko, v koutě librář a v záhlaví Toho, který byl navěky ukřižován..." K tomuto dětskému snu však vzápětí dodal: „Už jako mladý hoch, jak jsem slyšel šustnout sukýnku, zapomněl jsem na cely, na klášter, na mnišství."
Krajská nakladatelství se v 60.letech odvážila vydávat nekonvenční knihy, tato je jednou z nich. Díky!
Autorovy další knížky
2004 | ![]() |
1944 | ![]() |
1966 | ![]() |
1954 | ![]() |
1984 | ![]() |
Ruka sahá do poličky v knihovně ve městě a přeje si chopit se takové sbírky, která by se sama jakoby předčítala, že se nebude táhnout v čase jako těžké údy. Na jedné ze stran jakéhosi svazku cosi se chvěje a pyj koně vysouvá si rukáv. Zvědavost je paní podivuhodností a hned nabízí mi jako potulný prodavač náznaky vilnosti. Papírový motýl sklapuje svá křídla a již nesu si domů Smrt a sen a slovo.
Začátek sbírky je krkolomně složitý, čtenář si musí navyknout na proud slov ve velmi složitých větách. Když se ale pracně prokouše přes úvod, naskytne se mu možnost vychutnat si básně s motivy ztracené lásky, smrti, stínu, snů, ticha a tmy v souhře přenádherných obrazů, u nichž se tají dech. Vladimír Holan byl prostě básník. Jakékoli jeho pokusy o sepsání lyriky do kamenných odstavců prózy nepůsobí tak lehce, hravě a něžně, jako básně, které žijí, dýchají a zpívají příběhy. Musím se ale přiznat, že ač byla má snaha velká, ve své sice širší, ale pořád omezené slovní zásobě a nízkých znalostech tehdejší kultury na Holana působící, jsem nepochopil úplně vše, co chtěl autor říci. Snad to bylo také tím, že jsem ještě nepoznal tak dost svět, a nežene mě nutnost vzpomínat na dávno ztracené dětství nebo přemílat pod borovicí o tom, kdy se přidám k těm, kteří jsou mrtví pro živé.