Smrt morčete
Ladislav Fuks
Ve svazku Smrt morčete vycházejí všechny důležité Fuksovy kratší prózy. Časově se počínají „učednickými“ léty, rokem 1953, a končí fragmentem psaným doslova z posledních sil. Na temné struně se odehrávají povídky z knihy Mí černovlasí bratři, vzpomínající na vypravěčovy židovské spolužáky, kteří se najednou stali zavrženými bytostmi a nelidsky mizeli v nenávratnu. Různost Fuksových možností charakterizují další prózy, jež se původně objevily pod názvem Smrt morčete a které buď zkoušely odlišné prozaické typy, jako např. „humoresky“ nebo anekdotické drobnosti, nebo dávaly větší volnost zálibě v černé, absurdní komice a v bizarnosti situací a postav. V této knize má zvláštní místo také Fuksova sugestivní a magická novela Cesta do zaslíbené země. Pro bližší poznání autorovy prózy je zajímavá ještě první kapitola nedokončeného románu Podivné manželství paní Lucy Fehrové.... celý text
Přidat komentář
Tahle knížka je na sobě naházená hromádka příběhů o zvláštních lidech, vyprávěná dost zvláštním stylem. Stylem, kterej mám u tohohle autora tak rád. Hejbe to se mnou skoro stejně, jako mísa chilli con carne, velká jako koš na basketbal. Celý to nastartuje skrz smrt morčátka stará dobračka, paní Kadloubková. Docela by se mi líbilo, kdybych věděl, co se nakonec stane s jejím starym. Pokračujeme přes nějaký kusy, který bych klidně vyměnil za pokračování paní Kadloubkový. Jsou to třeba kámoši pani Alerheiligový. Lepší by bylo, kdyby se pani Alerheiligová ožrala vaječňákem a ztropila nějakou nepřístojnost, že by se tomu podivil i pan Veroným Strom z vedlejší ulice. Jinak pan Strom se mi fakt líbil.
Počáteční smrt chlupatýho tvorečka přebíjí pořádná jízda na pramici, plná bohatejch židů. Je to jako kdyby s náma vyrazila na čundr banda metrosexuálů. Doufal bych, že je dřív někde vytrousim, nebo se z nich zabiju já. Největší frajer z nich je rabín. Vsadil bych se, že kdyby rabín šel do nějaký trosečnický reality šou, dotáhl by to hodně daleko a před svým odchodem by ještě zbývajícím soutěžícím morálně namlátil koule tak, že by odmítli pokračovat.
Četl jsem to už vícekrát a pokaždý jsem z toho měl stejnej pocit. U bandy židů moje kroucení hlavou nad jejich nepraktičností tlumil pouze dojem, že už od startu z Vídně jsem nevěřil, že v Černým moři čeká loď, nebo že se tam dá dojet. Ty vole, na pramici si dát Maďarsko, Rumunsko, Srbsko a obce přilehlé, bez možnosti vystoupit z lodi, to je trošku moc. Nemám nic proti bandě zoufalejch židů, který opravdu jedou do zaslíbené země. Jenom mě fascinovala ta nepraktičnost, a to, že si nedokážou utáhnout opasek a dělaj, jako kdyby je někdo vozil na lodičce po jezírku v parku, před odpoledním kafíčkem a bucnutím na otomanu.
Takže, divný lidi, zvláštní způsob vyprávění, divný jména a nedobrý konce. To mám rád. Díky pane Fuksi...
Též jako čtenářka Doubravka1975, jsem vyslechla audio s 5ti povídkami.
Povídka Smrt morčete byla velmi zábavná
Nedohořelá svíčka-ponurá, četl Jan Hartl, židovské téma během války
Kchonyho cesta do světa- též židovská a smutná
Poslední ostrov-velmi zvláštní o cestě do Jugoslávie v průvodci
Športovec-vzpomínka na koncetr.tábor
"Smutek je žlutý a šesticípý jako Davidova hvězda."
Jak je možné, že Fuksovy prózy trhají duši člověka na kusy? Jak je možné, že jsou tak hrůzyplné? Nebyla to centrální, anekdotická povídka Smrt morčete, která mě tolik zaujala. Byly to především příběhy jeho osobní, autobiografické, příběhy ze školy a rodinného prostředí v době, kdy do země napochodovaly hordy německých vojáků a vjely tanky, v době, kdy židovské děti začaly mizet ze škol - např. Koruna pro Arnsteina. Pohled zachycený očima chlapce, vymykajícího se tehdejší společnosti svou vysokou vnímavostí, v jehož rodině vládl odtažitý otec, policejní úředník. Fuksův povídkový repertoár je však nebývale široký. Pobavil mě mj. svou povídkou Růžové logaritmy nebo vtáhl do zvláštně melancholického příběhu z pochmurných časů socialismu Poslední ostrov, který mi přišel nebývale povědomý. A ano, Cesta do zaslíbené země. Cesta o pomíjivosti, nenasytnosti, sobectví, nepochopení podstatného, nevíře. Prorocký příběh. Jen málokdo si uvědomuje, co člověk opravdu potřebuje k životu. A kdo lépe by o tom mohl psát než Ladislav Fuks, který se celoživotně bál odhalení svého vlastního tajemství a odsouzení.
"Sociální pokrok záleží v tom, že lidé chtějí víc. A pak zase víc a zase víc a nakonec se nespokojí ani s vaším vlastním platem a chtějí i vaše továrny. A až budou mít továrny, budou chtít doly, hutě, banky a pak budou chtít policii a vojsko, pak celý stát a nakonec celý svět. Tomu se říká světová revoluce."
Poslouchala jsem na rádiu Vltava, pět skvělých povídek od autora. Smrt morčete pobavila , Nedohořelá svíčka a Kchonyho cesta do světa se zabývá židovskou tématikou viděno očima třináctiletého chlapce. Poslední ostrov vzpomínka na socialismus a jeho cestování za hranice a poslední, údajně méně známá povídka Športovec ( vzpomínka na koncentrační tábor Oederan) a to brečím ještě teď......
Poslouchala jsem na radiu Vltava výběr z této knihy. V některých povídkách jako např. v povídkovém cyklu Mí černovlasí bratři jasně spatřujeme autobiografické rysy z autorova dětství. Jak je pro Fukse typické, zabývá se velmi empaticky a sugestivně židovskou otázkou za 2.světové války a neblahým osudem židovského národa. Dále zde máme také povídky černohumorné až bizarní, které knihu sice odlehčí, ale stejně mi z nich zůstává husina v zátylku.
K tomu, aby si čtenář vytvořil názor na autora, rozhodně tato kniha nenapomůže. Autorova tvorba se totiž podobá sinusoidě, a v této knize vrcholy poněkud chybí, snad s vyjímkou povídek z knihy Mí černovlasí bratři.
Vydání Euromedia Group k. s. - Odeon, Praha 2005. Za mě: Mí černovlasí bratři 5*, Smrt morčete 2* a Podivné manželství paní Lucy Fehrové 2*. Osobně si po této čtenářské zkušenosti myslím, že Ladislav Fuks byl silnější spíše v románech, delších povídkách či povídkových cyklech (jakým jsou i Mí černovlasí bratři) než v jednotlivých kratších textech. Snad je to i tím, že mnoho povídek ve Smrti morčete chtěl původně ladit humorně, ale pokaždé spadl do šedi a tragičnosti. Co se týče nedokončeného románu Podivné manželství Lucy Fehrové, nejsem si jistá, jestli tak malé torzo nemělo zůstat jen v archivech.
Hodnocení trochu sráží komické povídky, na které jsem se paradoxně nejvíc těšil. Zůstávají ve mně Mí černovlasí bratři, Věneček z vavřínu a Cesta do zaslíbené země.
Kniha stojící patrně na okraji Fuksova díla co se týká ohlasu u čtenářů, respektive nepatří mezi jeho díla nejcitovanější. V tomto povídkovém souboru se tak trochu ztrácí vynikající novela Cesta do zaslíbené země, které tímto dělám propagaci. Kdo nečetl, má čeho litovat.
Tuhle knížku jsem měla dlouho připravenou, ale nechtělo se mi do ní. Jsem ráda, že jsem překonala svou nechuť k povídkám a konečně ji přečetla. Povídky mne nadchly, stejně jako ostatní Fuksovy knihy. Vřele doporučuji.
Povídky "Mí černovlasí bratři" už jsem znala z jiného výboru. Dostala mě "Cesta do zaslíbené země".
každá z povídek má něco do sebe, ale nejvíc mě zaujala povídka Mí černovlasí bratři, fakt děsivý! Úchvatně napsaný, nezapomenutelný, ale taky hodně drsný. Jako všechno od Fukse:)
Štítky knihy
Část díla
- Cesta do zaslíbené země 1967
- Jedna malá hezká idylka 1966
- Paní Allerheiligová na prahu Nového roku
- Podivuhodné setkání 1964
- Poslední ostrov 1963
Autorovy další knížky
2017 | Spalovač mrtvol |
1985 | Pan Theodor Mundstock |
2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
1975 | Příběh kriminálního rady |
1978 | Variace pro temnou strunu |
Subor Fuksovych poviedok, kde neostava nic dlzny svojej pochmurnosti, humoru a velkolepym opisom ludi aj s divnymi menami. Prijemne citanie.