Smrt múz
Marie Michlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/141801/smrt-muz-141801.jpg
4
66
66
Hlavní postava románu John Smith kráčí Skotskem první poloviny 19. století po boku tehdejších literárních velikánů, přičemž se jakoby bezděky stane jedním z nich. Celý román je protkán jemným humorem, pramenícím v kontrastu velikánství a všedního běhu života, v náhodách, které mění malé ve velké a naopak. Smithův komentář popisovaných událostí je prostořeký a přímočarý, v jisté natvrdlé bezelstnosti a bezohledné přímosti hlavního hrdiny tkví jedinečné kouzlo. Smith jako by velikány své doby poměřoval jakousi "normalitou", přičemž i tato normalita je v podstatě nenormální. Kniha vypráví o tom, jak literatura ovlivňuje život, ten pak ovlivňuje literaturu, a ta opět zasahuje do života samotného. Román Smrt Múz zaujme čtenáře vedle mimořádné zábavnosti a čtivosti též neuvěřitelnou hloubkou autorčiných znalostí literárního prostředí dané doby i literatury samotné, dokonce i přímá řeč historických postav románu vychází z jejich skutečných výroků. V současné české próze nemá román Marie Michlové obdobu.... celý text
Přidat komentář
Milá paní Michlová, měla jste výborný nápad, ve kterém jste zúročila všechny informace a všechno studium anglické (a skotské) literatury přelomu 18. a 19. století. Postavit román na vyprávění slavného spisovatele, který musel překonávat svoji všeobecnou známost díky incidentu s Byronem, aby ho snad někdy literární obec přijala i jako spisovatele, je dobrý oblouk. Stejně tak oceňuji nápaditost v propojování této fiktivní figury se všemi reálnými historickými postavami, včetně Dickense nebo Zoly.
Bohužel Váš román mě velmi zklamal. Všechno výše řečené bylo nadějné, potentní a mělo náboj na hutný svérázný a originální text, který jste promarnila. Zaplevelelila jste ho nicotnými dialogy, množstvím slov, které jsou jen plytké plkání a díky tomu se hlavní hmota, kterou mohl román držet, rozředila asi jako jedna lžička kávy zalitá litrem horké vody. Je mi to velmi líto. Je s podivem, že ani pan Stoilov, ani paní redaktorka Lorencová Vás jemně neupozornili, že (max.) 160 stran by zvýraznilo originalitu nápadu a patrnou stylistickou schopnost, ve které jste prokázala smysl pro humor, sarkasmus i ironii. (I sebe ironii.) Navíc je zřetelná Vaše snaha dostat do dialogů nejrůznější detaily, které o spisovatelích víte, takže se děj zcela utápí v nedůležitých informacích, které ho nijak neposilují ani neposouvají. Způsob vyprávění (včetně toho, že autor hovoří se svými postavami a nebo i mrtvými kolegy v literárním ráji) umožňuje vpodstatě cokoliv a toho jste se právě dopustila. Udělal jsem si zkusmo redakční úpravu jedné Vaší dvoustrany a zbyly mi dva odstavce. Slova tečou, všechno je možné, všechno má stejnou důležitost, ale není to otázka stylu, nebo autorského rukopisu, je to otázka literárního diletantismu.
Je mi to velmi líto, protože jsem to začal číst s nadšením. Na straně 200 jsem to chtěl zahodit, na straně 250 jsem se cítil podveden a pak už jsem jen cítil, že mě připravujete o čas. Ano, mohl jsem to přestat číst, ale ten prvotní Váš nápad mi stál za to to vydržet.
Zkrátka jako milovník anglické literatury a Skotska jsem se na Váš román nenapojil a obávám se, že nemoc zvaná Smrt múz právě díky této plytké realizaci v této knize nastala. A dere se mi do úst jediné možné hodnocení, řečeno s Vaším Lockhartem: "Není to nic jiného než humbuk". Jsem s pozdravem Váš čtenář
Natěšená jsem se pustila do díla se slibnou anotací, pozitivními ohlasy a rejstříkem stovek autorů, o nichž měla být v knize zmínka. Smrt múzy čtení, pokud by taková existovala, u mne ale následovala záhy, po krátkém kómatu už po prvních desítkách stran. Nezáživné, děj ničemný a hrdina taky, o známých autorech ani zmínka, co by za něco stála. A dál pak text bez jakéhokoli dělení na nekonečných 500 stranách! Ne, za mne tedy ne.
Unylá čtenářská obec, zblblá zámořskou "literaturou", dostane výjimečný počin, podívá se na něj a znuděně zívá. Kdyby ovšem šlo o dílko někoho spolehlivě mrtvého, tak by řičela nadšením.
Při čtení zdejších komentářů jsem si vzpomněl na toho zbožného vojína, po kterém chtěli, aby našel vhodný citát z bible, když jim do kasáren vběhl osel.
A vojín pravil: "I přišel on ke svým, a oni ho nepoznali."
Netvrdím, že Smrt múz se musí líbit každému. Ale když už si člověk hraje na fajnšmekra, pak nepoznat zjevný talent je (jak jen to napsat francouzsky?) faux pax.
prokristovydrahýrány, to je tak amatérské psaní, už jen ta slovní spojení autorčiny generace použitá v (neparodickém) románu zasazeném do 19. století, ta jsou skutečně "smrtí múz", víc nemám sílu rozepisovat
Nejspíš budu rozebíráním rozporuplných pocitů ohledně této kuriózní knihy jen opakovat většinu předchozích komentářů, ale přesto si pár vlastních poznámek neodpustím.
Hlavní postava je prosťáček, kterému ani náhodou nevěříte, že se mohl stát slavným spisovatelem (a skoro bych řekla, že ani sama autorka ne, jelikož jediné, co ohledně jeho knih zmiňuje, jsou jejich názvy a to je tak všechno - nedokáže podat vysvětlení, proč jsou tak populární), ale přesto je jeho vyprávění poutavé. Mnoho scén a událostí vám připadá hloupých a přemrštěných, ale přesto je to vtipné. Při čtení máte pocit, že to má spád a budete to mít rychle za sebou, ale stránky tak nějak pořád neberou konce (a stále si říkáte, že už vás to nebaví, ale stejně to neodložíte, protože vás to vlastně zajímá).
Co mi vyloženě vadilo, bylo jakési utínání scén ve chvíli, kdy čtenář očekává pokračování nebo uspokojivé uzavření. Čtete, čtete a najednou bum - a jste někde úplně jinde. Místo plynulého přechodu je tam prostě nahrubo spíchnutý šev, o který zadrhnete pokaždé, když po něm přejedete rukou.
Celkově jsem od knihy čekala něco trochu jiného, něco víc seriózního a poetického (snad i trochu toho patosu, světobolu a deziluze, které si spojuju s romantismem), ale nedá se říct, že bych byla zklamaná. Koneckonců, je to román O romantismu, ne romantický román, to mi mělo dojít hned.
Na závěr nutno podotknout, že jsem si díky jeho přečtení uvědomila hned několik věcí: že 1) i ti největší literáti byli/jsou lidé z masa a kostí, že 2) si období 19. století mnohdy idealizujeme a že 3) dějiny literatury si nemůžeme škatulkovat do jednotlivých uměleckých období a směrů, protože se ve skutečnosti překrývají a prolínají se.
Jestli je to kniha zásadního významu, to nedokážu posoudit (nechám to na času), ale toto tvrzení z anotace mi přijde přece jen dost přemrštěné. Co je ale pravda, že se román vymyká novodobější české knižní produkci - už téma samotné mne zaujalo, kniha poučila formou zábavnou a vtipnou, cílenou nevážností i frivolností...byť postupem stran poněkud opakující se, předvídatelnou. Ale je to zajímavý pohled - na vážené anglické spisovatele a básníky jako na ikony podléhající popularitě a módě, celebrity, které raketově vystřelí nějaký skandál na veřejnosti ... Samozřejmě má kniha i jiné své vrstvy, které zas tak veselé a nevážné nejsou, jen se hlouběji skrývají pod nánosem situačního, ironického či suše britského humoru.
Svým tématem i formou moc sympatický debut, za kterým musí být také (kromě uplatněného vzdělání) neuvěřitelná spousta práce.
Britská spisovatelská scéna první poloviny 19.století,tři velikáni-Scott,Byron,
Lockhart ,jejich vzájemné vztahy,mezi nimi ahistorický katalyzátor John Smith,
vypravěč.
Literárně leccos irituje,autorka bude spíše historička než prozaička,bereme-li
ale knihu jako beletrizovanou literaturu faktu,budeme poučeni i spokojeni.
Smrt múz je strašně divná kniha. Ne vážně, čím více o ní uvažuji, tím více docházím k závěru, že bych jí měla dát sotva jednu hvězdu, odhodit do kouta a autorku třikrát proklít, jenže… ono se mi to líbilo.
Vezměme to postupně. Pohybujeme se v 19. století, doprovázíme na cestě životem největší literáty britských ostrovů, obdivujeme bohatost jedné z největších kultur světa, poznáváme morálně striktní společnost s jejími vlastními pravidly fungování a…
… a postavy včetně Waltera Scotta nebo lorda Byrona mluví v zásadě současným jazykem pouličního rázu.
… a nejčastějším tématem je koho a jak povalit na postel.
… a vlastně se tam nic neděje, přestože dějinné a kulturní prostředí nabízí tolik materiálu ke zpracování.
…a osudy hrdinů jsou líčeny natolik podrobně a na tolik současně, že to doslova křičí: „Blbost!“
…a hlavní hrdina je nesympatický ňouma, který ke všemu přijde sňatkem a jemuž žádný jeho úspěch nevěříte. Takový Miláček bez schopností a cílevědomosti.
…a neustále posloucháte, jak hlavní postava – spisovatel – není schopen dočíst ani jednu knihu a kritizuje každého autora, který mu přijde do cesty.
…a vlastně to celé vůbec nedokážete brát vážně.
Jenže ono to stejně nějak funguje. Neříkám, že je Smrt múz vysoká literatura a s termínem „zásadního významu“ bych byla hodně opatrná, ale v závěru je to dobrá kniha. Nijak hluboká, nijak extra přínosná, ale neskutečně zábavná. Staví na rozporech, na prolínání fikce a fantazie, starého a současného. Bere známé věci a představuje je ve zcela novém, neotřelém světle. A právě v těch neustálých rozporech, ve skřípání mezi tím, co je a co by mělo být, se nachází ona zábavnost. Ne vtipnost nebo humornost, spíše fascinace a zvědavost. Pokud se na tradiční věci dokážete dívat jinak a pokud vám nevadí frivolnost, rozhodně doporučuji.
[zasněné] Hmmmmmm.....
Smrt múz má k dokonalému románu daleko. Dokonce i dokážu pochopit, že někomu nesedne, já s ním místy taky zápasila. Nicméně když jsem měla dočtenou knihu odložit, zjistila jsem, že vůbec nechci, že se od ní nechci odloučit a že ji mám prostě ráda. I když mě tam štvaly některé zkratkovité skoky v ději, i když ten vtípek s Lawrencem bych si raději odpustila a navzdory suchopárné povaze vypravěče, příběh mě vtáhl a já postupně začala mít ráda jeho protagonisty, cítila jsem s jejich žalem, obdivovala jejich živelnost a citovost a toužila se projít po břehu Tweedu.
Smrti múz jsem se hrozně bála a dlouho jsem ji obcházela obloukem. Hlavním důvodem bylo zřejmě to, že jsem tak moc chtěla, aby se mi líbila. Protože už od pohledu Smrt múz vypadala jako kniha přesně pro mě, kniha o Skotsku, o spisovatelích, básnících, legendách. A když jsem jednou konečně sebrala odvahu a otevřela ji, nedostala jsem se moc daleko. Asi třikrát jsem to zkoušela a pokaždé selhala hned na začátku. Nějak jsem si ne a ne sednout s tónem románu (jen abych později zjistila, že právě ten tón je to, co mi na knize bude chybět snad nejvíc), zpočátku mi připadal prostě příliš vtipný, i když je pravda, že o popisovaných skutečnostech by se jinak prostě psát nedalo – ty události byly humorné, ať už byste je popsali jakkoli. Ale postupně jsem začala odhalovat další a další podtóny a časem zjistila, že jsem se v té symfonii úplně ztratila a že mě unáší mohutný proud, aniž jsem si toho všimla, a že jsem hluboce začtená do naprosto báječné knihy. Jsem tomu velmi ráda, protože Smrt múz je všechno to, v co jsem doufala, a ještě víc. Mé posedlosti historickou přesností nesmírně lahodila jistota, že drtivá většina popisovaných událostí, které se přímo osobně netýkají Johna Smithe, se zakládá na pravdě. Dokonce i některé fantasticky znějící citáty Johna Gibsona Lockharta jsou skutečné! Samozřejmě výřez příhod, které román zachycuje, je výrazně ovlivněn pohledem Johna Smithe, fiktivního “nejslavnějšího spisovatele na světě”, který se stýká s řadou vynikajících osobností své doby. V konečném důsledku tak není hlavním hrdinou vypravěč Smith ale spíše Sir Walter Scott, John Gibson Lockhart, James Hogg, lord Byron a v epizodních rolích řada dalších spisovatelů a umělců viktoriánské Anglie. A je to vyprávění báječné, živé a chytré. Díky, Marie!
Knihu považuji za jednu z nejlepších českých knih posledních let. Autorka si přímo hrála s osudy fiktivního hrdiny, který se potkává s velmi významnými osobnostmi doby. I když John Smith netrpí žádným syndromem, poněkud mi to, jak pluje životem, připomíná Forrest Gumpa. Jsem-li ve Skotsku, nelze si nevzpomenout, že tudy MOHL chodit i John Smith, člověk, se kterým bych sice nemohla žít, ale o kterém jsem velmi ráda četla. Ke knize se budu vracet. Knihu chce číst v kuse, ne po pár stránkách před spaním, jinak hrozí ztráta v „ději“, který není akčním příběhem.
Ze začátku knihy jsem z ní byla nadšená. Opravdu příjemně se četla. Pak ale nastal zlom. Druhá třetina knihy mě absolutně neoslovovala, přišla mi úplně bez emocí, nemohla se začíst do té směsice rozhovorů. Knihu jsem odkládala a četla jiné. Ale vždy jsem se vrátila. Poslední třetina knihy se ale opět proměnila, četla se mnohem lépe. Hodnotím třemi hvězdičkami - i proto, že jsem si myslela, že jí nedočtu, ale ona mi to vlastně nedovolila.
Mimořádný román, který mě po počáteční nedůvěře uchvátil. Od první konfrontace Johna Smitha (nomen omen) s Byronem jsem se do příběhu zcela a bez výhrad ponořila a skvěle jsem se bavila. Jako skutečně vzrušující se ukázalo vědomí, že jednotlivé historky týkající se kdysi skutečně žijících autorů (a dokonce snad řada přímých řečí) jsou pravdivé. Postupně se rozvíjející život fiktivního spisovatele je fascinující, a to že nám autorka podsouvá řadu reálií i to, s jakým šarmem pracuje s pojmy jako je sláva, proslulost, kvalita literárního textu atd. doslova dech beroucí. Velmi se mi líbila myšlenka literárního ráje, kde střetneme i s Marií, ocenila jsem mezihru se Sereinem, která umožnila najít potřebný odstup a užívala si pozdní věhlas a slávu autora, který nikdy nic mimořádného nenapsal (ale také tomu klamu nepropadl). Ale přiznávám, že některým prvkům jsem úplně neporozuměla, zejména proto, že podle mě úplně neodpovídaly vnitřnímu světu hrdiny. Snad nám závěr románu říká, že některé skutky uděláme donuceni okolnostmi, aniž bychom je sami zcela přijali. Že i když víme, tak ne vždy se tím, co víme, řídíme? A možná si to jen komplikuji a autorka potřebovala najít prvek, který by celý ten literární ráj, skutečný i vysněný, tak trochu zcizil. Každopádně přečtěte si Smrt múz, stojí za to, i když třeba nejste básník a zrovna vás neohrožuje. (upraveno po upozornění, že závěr hodnocení obsahuje spoiler)
Jako prvotina velmi zdařilé. Je vidět, že autorka se o své téma velmi živě zajímá a že ji to baví. A že ji baví psát. Někdy až trochu moc, takže čtení se stává maličko únavným... Proto dávám pouze 4 hvězdy. Chtělo by to přeci jen maličko více zkušeností, trochu víc "vypsanou ruku". Neprotahovat zbytečně některé pasáže.
Jon Smith je ale rozhodně vydařený způsob, jak přenést dnešního čtenáře do života spisovatelů žijících o dvě století před námi.
Velmi vtipná autobiografie fiktivního anglického spisovatele - nejlepšího spisovatele všech dob - Johna Smithe.
Nikdy bych do sebe neřekl, že mě bude tak bavit tlustý román o anglických spisovatelích 19. století. Takže přeji autorce, ať ji samotnou Smrt múz nikdy nepotká...
Nezbývá než smeknout nad touto knihou. Je zcela nepochopitelné, proč kniha nebyla ani nominovaná na žádnou literární cenu.
Pěkné čtení pouze pro ty čtenáře, kteří netouží po nečekaných zápletkách a gradujícím ději....:-) Kniha je spíše popisem života umělce/spisovatele/básníka 19. století....Pro ty, kteří si hlavní postavu oblíbí a vydrží až do konce, čeká příjemný zážitek se sem tam zamyšleními o životě...:-)
Štítky knihy
romantismus Skotsko spisovatelé
Autorovy další knížky
| 2012 |  Smrt múz |
| 2013 | Byli jsme a budem aneb Česká každodennost 1914–1918 |
| 2016 | Smrt a pohřby slavných aneb Poslední cesty osobností našich dějin |
| 2020 | Protentokrát aneb Česká každodennost 1939–1945 |
Může mi někdo poradit o čem vlastně tato kniha je? Ačkoliv obsahuje různé klípky z vybrané doby o literátech, nemám pocit, že by mě tato kniha nějak obohatila. Divím se, že vydavatel přistoupil na zhotovení takovéto knihy.