Smrt počká
Grigorij Anisimovič Fedosejev
Knihou o drsné přírodě krajů při Ochotském moři a o jejich obyvatelích, dokumentárním vyprávěním o hrdinných činech sovětských lidí v boji s nelítostnou přírodou, o jejich úspěších a nehodách, o svízelích a radostech nazval autor sám tuto práci, založenou na vlastních zážitcích. Čtenáři se v ní opět setkají s hrdiny známými jim už z autorových dvou předchozích knih: Divokým pohořím Sajanu a Stezkami hrdinů.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , Svět sovětůOriginální název:
Směrtˇ meňja podoždot, 1963
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
První stránky knížky mě vtáhly do děje. Dostal mě úžasný popis přírody. Připadal jsem si, jak kdyby Fedosejev popisoval i ty nejmenší detaily na nějaké fotografii z tajgy. Na každé větě je vidět, že autor tajgu a divočinu u Ochotského moře procestoval a zamiloval si ji. Příjemně mě překvapilo, že v knížce prakticky chybí sovětská komunistická agitace.
Jak je uvedeno již níže, problém je, že se neustále vše opakuje. Každá nová zátočina je popisována, nový útes, nové místo k přenocování. Popis bílého sokžoje na několik stran, poprvé upoutá, když se ale na dalších několik stran zase popisuje odpočívající beran, tak to nudí.
Přesně jak uvedl uživatel Tamten ve svém komentáři, co poprvé vypadá nádherně, tak v tom neustálém opakování působí nudně. Neustále se někdo ztrácí v tajze, převrhá se vor, velká voda někoho strhne a všichni ho hledají. Když autor píše slova rozloučení do svého deníku a přitom zbývá ještě cca 200 stran a víme, že autor musí přežít, aby to napsal, tak to nepůsobí tak napínavě jak by mělo.
Smrt jedné z hlavních postav mě v závěru překvapila. Byl jsem tak zvyklý na to neustálé ztrácení a boj o život v tajze, že jsem předpokládal, že to zase přežije a přijde krásný happy end.
U knížky by se hodila nějaká mapka oblasti, protože většina názvů, i když opravdu ta místa existují, se nedají vygooglovat.
Rozhodně slabší než předchozí kniha (Stezkami hrdinů), která byla pro mě jako zjevení. V této je méně ze života Evenků a více ze života sovětů. To bych i překousnul, ale to jak se autor opakuje, navíc se jedná o několik příběhů psaných jako jeden, ale za mě to nefunguje.
Mohla to být dobrá kniha, ale není. Je tam spousta zajímavého děje, poměrně dramaticky líčeného, napínavého a při myšlence, že jde o autentické zážitky, tak skutečně velmi působivého. Jenže to vše se ztrácí v nekonečných popisech krás přírody a hrdinské udatnosti sovětských mužů, které se tak donekonečna opakují, že i když vám na prvních stránkách budou připadat nádherné (jako byste v té přírodě byli), tak na dvousté stránce už vám budou připadat nudně se opakující a na čtyřsté stránce je budete nenávidět.
Tato kniha je v podstatě třetím volným pokračováním dvou předcházejících knih tohoto autora. První díl se jmenuje "Divokým pohořím Sajanu", následující "Dlouhá bílá cesta". Všechny tři se čtou jedním dechem. :-)
Autorovy další knížky
1965 | Smrt počká |
1982 | Zloduch |
1989 | Dlouhá bílá cesta |
1971 | Zpověď u posledního ohně |
1961 | Divokým pohořím Sajanu |
Tato kniha vypráví o hrdinských činech obyvatelů krajů Ochotského moře.