Smrt si říká Engelchen
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/377449/bmid_smrt-si-rika-engelchen-tqa-377449.jpg
5
518
518
Sugestivní příběh partyzánského oddílu v beskydských horách je zároveň dramatickým příběhem zániku kopaničářské vesnice Ploština za 2. světové války. Román se odvíjí jako pásmo vzpomínek jednoho z raněných partyzánů, který se těžce vyrovnává se skutečností, že jejich poslední boj zavinil smrt jejich hostitelů. Problém viny, s nímž se partyzáni musejí vypořádat, se rozrůstá v otázku cílů a prostředků, jimiž je cíle dosaženo. Kniha vychází z osobního autorského prožitku a je nesena snahou o pravdivé zachycení partyzánských bojů na pomezí Moravy, a současně je i varující vzpomínkou na bezejmenné hrdiny, kteří partyzánům pomáhali a často nesli tíži nacistické msty... celý text
Válečné Literatura slovenská
Vydáno: 1991 , Československý spisovatelOriginální název:
Smrť sa volá Engelchen, 1959
více info...
Přidat komentář
Jeden z nejlepších válečných románů, který byl kdy v ČR napsán.
A stejnojmenný film je neméně skvělý.
Knihu jsem četla před 25 lety a moc se mi líbila. Dnes jsem ji přečetla podruhé a líbí se mi ještě víc. Příběh je skvěle vyprávěný a charaktery postav tak pravdivé. Komunistickou propagandu musí člověk přetrpět, ale ty výčitky svědomí jakoby tryskaly přímo ze srdce pana Mňačka. Beru ji jako určité autorovo pokání a snahu o odpuštění všech přeživších z Ploštiny.
"V dobách, kdy se nejvíc píše o hrdinech, nejvíc se zapomíná, že každý z nich měl matku.
Po Životicích jsem si musel přečíst tohle. Mňačko opravdu uměl psát a tak se kniha čte velmi rychle.
Stejně jako Životice, je toto literatura faktu a velmi autobiografická (psáno v 1. osobě).
Velice čtivý a velmi dobře vystavěný válečný román. Mňačko nikterak nezastírá, že v popisované partyzánské jednotce, a zřejmě i v mnohých dalších, byl sovětský velitel a sovětští poradci, kteří již v té době věděli, že Československo bude vazalem Sovětského svazu a i pomocí partyzánů chtěli mít budoucí državu pod kontrolou. V knize nejsou popisovány žádné mimořádně kruté činy mstících se partyzánů. Tady autora podezřívám, že si některé skutky nechal pro sebe. Jinak nemám nic dalšího, co bych knize vytknul. Je zde krásně popsané prostředí Beskyd, organizace partyzánů, boje v horách i atmosféra končící války. Mihne se zde i Otto Skorzeny, který tady má důležitou úlohu. Kniha stojí za přečtení, jen musí mít čtenář na paměti, že autor byl v době jejího vzniku stále ještě přesvědčený komunista.
Citace: Ne, Engelchene, ještě nás nemáš, ještě jsi nás nedostal!
Tento psychologický román mám spojený se stejně kvalitním filmem z roku 1963 od Kadára, Klose se skvělým Janem Kačerem. Zajímavé je srovnat děj knihy a filmu, když se Vám nechce spát, je to dobrá laskomina. Ploština, beznaděj, apokalypsa, mauser, konec
Knihu jsem mela doma nekolik let, nalakal me nazev, ale vlastne se mi do ni vubec nechtelo - myslela jsem, ze to bude dalsi koncentracnicky pribeh, kterych mam prectenych tak akorat. Kdyz jsem se dozvedela, ze kniha pojednava o partyzanech na Plostine, bylo jasno. O tehle kapitole nasi historie jsem toho vedela malo.
Kniha je fakt ctive napsana, napinava, vtahla me. Vzhledem k tomu, kdy ji Mnacko psal, jsem se obavala ideovych cancu, ale bylo jich tam vlastne mene, nez jsem cekala...
Nemám co říct, jeden z nejlepších románů o druhé světové válce a o málo častém tématu partyzánských bojů. Ty byly vedeny pro správnou věc, ale mnohdy za jakou cenu a kam to pak všechny účastníky vedlo Osvobození od nacistů komunisty je stále paradox.
Zanechal po sobě sirný gen, kterým neguje člověka. Zemřelo nebe. V ohni plápolá. Mysl unáší jediný možný ortel.
Smrt si říká Engelchen je nejsvětovější slovenská publikace. Poutavý příběh partyzánské skupiny je však psán z pozice reformního komunisty. Často to v románu prosvítá a mě to občas rozčiluje. "Proč by socialistická žena neměla být pěkná a hezky ustrojená?" Nicméně vyjma tohoto, je dílo nenapadnutelné.
Postavy tohto románu jsou v slovenských či českých obcích všudepřítomné a stále živé.
Ne, ještě nás nemáš, Engelchen, ještě jsi nás nedostal. Ještě ne!“
Ladislav Mňačko nebyl ve skutečnosti Voloďou, ale členem partyzánského oddílu ano, protože štvanici beskydskými lesy, a nelítostný boj na život a na smrt, které popsal v knize, se nedají vymyslet, musel je prožít.
A vyvraždění Ploštiny, dlouhá desetiletí ve stínu Lidic a Ležáků, na to se nedá zapomenout. Fatální omyl partyzánů, který stál životy desítek civilistů, je vrcholem knihy, příběhem viny, trestu a odpuštění.
„Mámo, odpusť, mámo!“
„Ať vám, chlapci, odpustí pámbu na nebesích!“
A přesto nejsou partyzáni o nic méně hrdinové, jen lidé slabí a chybující za okolností, kdy se za správné rozhodnutí platila cena nejvyšší.
Engelchen patří k nejlepším válečným románům československé literatury. Vyniká i mezi filmy. Jan Kačer jako Voloďa, Martin Růžek alias doktor Brázda a Olga Adamčíková v roli mámy Raškové.
Absolutní špička v této smutné oblasti. Poutavá, naturalistická, skvělá kniha.
Čtivá kniha s atraktivním námětem o době, na kterou by se nemělo zapomínat. jejím dost podstatným plusem je autorův realistický pohled, který není černobílý (dobří a zlí) a dokáže rozkrývat motivaci jednotlivých postav. Jako povinnou školní četbu v dobách již dávno minulých jsem to považoval spíše za otravu, ale s postupem věku to označuji za příběh k hlubokému zamyšlení.
Nedávno jsme procházeli kolem památníku Ploština a na informačních tabulích byly odkazy na tuto knihu. Objevila jsem ji v knihovně u manželových rodičů, tak jsem se do ní hned pustila, dokud ve mně doznívá atmosféra z tohoto místa. Nečetlo se mi to dobře, protože jsem věděla, k čemu se celou dobu schyluje. Jsou zde popsány otřesné pravdivé události, které se skutečně staly. Bohudík jsem válku nezažila, a proto neviním, nesoudím. A Ladislav Mňačko mě velmi příjemně překvapil tím, jak poutavě píše.
Příběh vypráví dvacetičtyřletý Voloďa z nemocničního lůžka, kde se léčí z těžkého zranění po poslední partyzánské akci.
Vypráví o partyzánech, jejich zákonech, záškodnické činnosti, o beskydských horách, kopaninách, o Ploštině. Vesnici, která poskytla úkryt a teplo domova celé partyzánské skupině, a která za to na konci války zaplatila. Vypráví o svědomí partyzánů, o pomstě, vůli žít..
I přes podrobně zpracovaný střípek válečných dějin u nás, i přes autobiografický pohled autora, který sám byl členem této partyzánské skupiny, musím dát nižší hodnocení. I přesto, že válečnou tématiku mám ráda, tady mi osud partyzánů byl zcela lhostejný. Narozdíl od osudu Ploštiny. Neumím se zbavit dojmu, stejně jako z jiných knih, že rčení po nás (partyzánech) potopa, tady platí dvojnásob.
Příběh se mi špatně četl, místy i nudil a knihu jsem neodložila jen silou vůle.
2,5/5
Za mě skvělé literární dílo. Dotýká se mě více, protože pocházím kousek od Ploštiny. Vazba je tedy i lehce citová.
Tyhle knizky, z teto nelehke doby jsou vzdycky tezce stravitelne..ovsem stoji za to se do ni pustit.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Slovensko, Slovenská republika rok 1945 autobiografické prvky partyzáni Ploština podle skutečných událostí
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 | Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Tak tohle byl pro mne objev. Strhující čtení. Můj snad první slovenský autor a velké překvapení. Kniha o partyzánech a odboji a o tragedii v Ploštině, o které jsem dosud neměla ponětí. Velice dobře napsané, autentické a poučné. Konec války v Beskydech, kde kluci bojovali s Němci, přežívali v lesích a čelili nesmírnému nebezpečí. Mezi partyzány se zapojovali ruští důstojníci, kteří si tím pomalu připravovali obsazení našeho území.
Autor pokládá zajímavou otázku: Kde byli tisíce českých důstojníků, které dvacet let kvůli obraně národ živil? Byli služebníky Němců, na kdejakém úřadě...