Smrt v Benátkách
Thomas Mann
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/383336/mid_smrt-v-benatkach-cEN-383336.png
4
628
628
Na pozadí poněkud záhadné cesty do Benátek se odehrává tragický příběh spisovatele a moralistického pedanta Gustava von Aschenbacha, postupně zabředávajícího do ničivého víru smyslové vášně. Bibliofilská edice vydaná se svolením nakladatelství Zahrada.
Literatura světová Novely
Vydáno: 2003 , AulosOriginální název:
Der Tod in Venedig, 1912
více info...
Přidat komentář
Podmanivý, ale smutný příběh člověka, který upřednostnil duchovní život před tím opravdovým, aby ho s o to větší silou zasáhla hloubka nečekaného citu na sklonku života. Milostné poblouznění, které ho pohltí, a kterému nedokáže čelit, spolu s úzkoprsostí a strachem před odsouzením vnějšího světa ho nakonec dovede k záhubě. Skvěle vykreslená atmosféra, krásný, byť těžký jazyk.
„Samota plodí původnost, odvážnou a udivující krásu, báseň. Plodí však také věci zvrácené, neúměrné, absurdní a nedovolené.“
Velice zvláštní kniha. Chápu obě krajnosti v hodnocení: bezpodmínečné nadšení i zavržení. Nemůžu říct, že by mě „bavila“ tak jako třeba — kulisami spřízněné — „Listiny Aspernovy“. Vlastně jsem ty hodiny čtení protrpěla; vyčerpávaly a napínaly moji pozornost. Asi osm stránek před koncem mě pak zaskočilo zjištění, že se mi ta novela (svým bizarním způsobem... možná...) líbí.
Odhaduji, že „Smrt“ se skládá asi z 80 % popisu, 15 % děje a 5 % úvah. Když vezmu jednu složku po druhé: oceňuji drobnokresbu Benátek (méně už postav nebo hudební produkce). Zato v úvahách o kráse, tolik vyzdvihovaných, jsem nepostřehla nic překvapivého nebo hlubokého, co by bylo skutečně Mannovo, a ne Platonovo. Po dějové stránce mě upoutal fantaskní motiv epidemie, kterou Benátčané před návštěvníky tají, aby z letoviska neuprchli. Mrazilo mě z vědomí, že po celých Benátkách se vskrytu odklízejí zčernalé mrtvoly, zatímco děti cizinců si dál hrají na Lidu. Mannova autobiografického Aschenbacha jsem docela chápala a bylo mi ho líto. Což je zvláštní, jelikož autora mám jako člověka nerada a důrazně bych odmítla sedět s ním u jednoho stolu.
Sloh ve mně vzbouzí podobně rozporuplné dojmy. Nevadí mi číst každou větu přinejmenším dvakrát, ale tady mi připadalo, že složitost souvětí diktuje spíš bezohledná manýra než nutnost. Jazykové mistrovství textu zpochybnit nelze. Jenže se mi zdá, že hodnotím spíš geniálního Pavla Eisnera, jehož překlady nezřídka předstihují originál, než Thomase Manna. Ať tak či tak, vrchol dílka vidím v Achenbachovu dionýském snu — to je přímo triumf slovní i obrazové mohoucnosti.
Svým způsobem mám k té knize, prosycené morovými výpary nad lagunou, odpor. Svým způsobem obdivuji její uměleckou stavbu. Každopádně „Smrt v Benátkách“ není tragická ani tak svým koncem jako spíš vším, co mu předcházelo.
Nebylo to špatné čtení, pasáže nudné se střídaly s těmi zajímavějšími, celkově průměr.
Povinné čítanie pre ľudí rozjímajúcich nad podstatou krásy, podstatou umenia, podané krásnym, umeleckým spôsobom. Jedno z diel, o ktorých sa dá písať a debatovať donekonečna, no lepšie si je ho znova prečítať. Fantasticky opísaný benátsky genius loci.
Po této knize jsem sáhla už podruhé a byla jsem zvědavá, jestli na mě bude mít stejný vliv jako před lety. Nadšení trochu pokleslo, ale přesto mě opět okouzlilo Mannovo vypravěčské umění.
Příběh o poblouznění starého von Aschenbacha (baví mě část, kdy se zkrášluje), jeho platonické lásky, zbožňování mlaďoučkého Tadzia, popis města Benátek, nic se nevytratilo, spíše s věkem získalo přesnější obrysy.
Shodou okolností jsem zrovna v té době naplánovala cestu do Benátek a vlivem knihy jsem nemohla vynechat ani nedaleký ostrov Lido, na jehož plážích von Aschenbach pozoruje a touží po Tadziovi.
Deset minut po opuštění ostrova Lido jsem dostala zprávu o smrti kamaráda. Kniha i místo získaly až děsivě reálnou podobu :-(
Příběh sám je docela banální, slavný básník přijede jako turista do Benátek a zamiluje se zde do mladého pohledného chlapce. Pokud jste ale v Benátkách byli, musíte ocenit jak přesně Thomas Mann vystihl jejich atmosféru ("past na cizince"), která se ani po sto letech příliš nezměnila. A doporučuji i poslech audioknihy, kde přednes ještě umocňuje krásný jazyk této novely.
Nejspíš to patří k základům vzdělání a je škoda, že jsem se k textu nedostala zamlada. Nyní za téměřstara je té imprese na mě nějak moc a místo, aby mi to jitřilo mysl až k uvzdychání, mě to nudilo až k uzívání.
Literární skvost, který pomalu a postupně demonstruje ideál platónského pojetí krásy, jež v reálném životě vede ke smrti. Novela vyžaduje trpělivost a ochotu nespěchat.
Námět není špatný, ale kniha se neskutečně vleče a ty dlouhatánské úvahy jsou dost únavné.
Smrt v Benátkách bylo mé první přečtené dílo od Thomase Manna a už prvních pár stránek mě přesvědčilo o mistrovství jeho spisovatelského umu. V popisu stárnoucího Aschenbacha a jeho pocitů šel Mann hluboko pod povrch, a šílenství, které zde nastává, lze snadno připodobnit k Nabokovově Lolitě nebo Čaroději.
Tato kniha je opravdu mistrovske dilo.
Prestoze se v utle knize naoko prilis nedeje, barvity a nadherne poeticky popis me unasel od jedne scenerie ke druhe. Mela jsem pocit, jako bych si prohlizela obrazy v galerii, ktere jeden po druhem utvari dechberouci celek.
Jsem moc rada, ze mohu konstatovat, ze kniha neutrpela prekladem. I v ceske verzi si tak muzeme uzivat nadherny jazyk a souveti vybrousena k dokonalosti.
Příběh se točí kolem fiktivního spisovatele Aschenbacha, jenž se během pár stran rozhodne opustit všednost svých dní v Německu a rozjede se na čtyři týdny do slavných Benátek. Žádná road story se však nekoná, známý spisovatel během cesty vlakem a lodí jen soudí lidi a hojně filozofuje. Po ubytování v hotelu na pláži mu však zrak spočine na čtrnáctiletém chlapci obklopeném svými staršími sestrami. Vášnivý popis chlapce a následné připodobnění k řeckému bohu lásky Erósovi mi značně zavanuly kriminálem. Jasně, z anotace jsem měl vytušit do čeho jdu. Ale když mi došlo, že mě čeká trochu homo a taky trochu pedo zážitek, tak se mi sevřelo hrdlo. Žít pan Adršpach dneska, tak o něm Vít Klusák točí dokumenty. Poněvadž s každou další stranou jsem úplně cítil, jak mu pod přísným německých nosem roste pedoknírek.
Naštěstí čtenáři postupem času začne docházet, že tady nejde jen o pedofilní dovolenou strejdy úchyla. V jednání hlavní postavy je vidět určitý sklon k sebedestrukci a postupné zkáze, ke které neochvějně směřuje. Autor nás myšlenkovými pochody, filozofováním o kráse, lásce a Benátkách připravuje na něco víc než jen platonické city staršího muže k mladému chlapci. V jednom momentě pod sebou Aschenbach vlastně sám podřeže větev. Ale víc nehodlám prozrazovat, už tak jsem toho vykecal až až.
Novela se mi v konečném zúčtování líbila, nevadila mi absence tahu na bránu (v případě vztahu spisovatele a chlapce to kvituji), takže bych tomu dal cenu Bohumila Kulínského za mimořádný přínos do světové četby pro starý perverzáky.
Zajímavé téma, děj žádný, ovšem víc mě zaujaly popisy okolí než popisy pocitů, což autor určitě nezamýšlel.
Řemeslně skvěle zvládnuté dílo, ovládnuté slovo bez vnitřního nadšení, precizní, vybroušený styl, popisy do nejmenších detailů hnutí mysli hraničící až s nudou. Děj vpravdě nijaký a téma postaršího platonického homosexuálního pedofila mně cizí.
Přitakávám oné brechtovské citaci, která hledí na cit neplaný optikou metaforické poetiky, a říká: "Platonická láska je jako zbraň, od níž udržujeme patřičnou vzdálenost, nejsouce si jisti, zda je nabita.“
Štítky knihy
homosexualita umění zfilmováno 20. století německá literatura rozhlasové zpracování Benátky láska neopětovaná středoevropská literatura LGBT, queer, LGBT+Autorovy další knížky
| 1975 |  Kouzelný vrch |
| 1980 | Buddenbrookovi |
| 1973 |  Smrt v Benátkách |
| 1956 | Mario a kouzelník |
| 1961 | Doktor Faustus |
Tahle kniha mne dlouho míjela, protože mám zbytečně přehnanou averzi ke všemu populárními a hromadně omilanemu. Druhým důvodem odporu byla anotace- eroticka láska staršího intelektuala k malému chlapci. Nakonec mi byl impulsem k přečtení naduty vedoucí literárního semináře na jedné fakultě, který mne sarkastickky odsoudil za Svatou knihu vlkodlaka v mém seznamu četby a začal se intelektuálně rozplývat právě nad touto knihou T. Manna. Čekala jsem ponurou intelektualstinu s perverzními prvky kterou nejdyl v polovině opustím. Při čtení jsem nebyla nijak nadšená, ale zas docela zaujata dějem a popisem zvláštni vnitřní atmosféry tehdejších Benátek a na celém vztahu literata k chlapci jsem stale nic vysloveně odsouzeni hodného nenašla. Časem po přečtení mi postupně začalo docházet jak dobré dílo to je, ve smyslu zachycení podrobnosti i symboliky celého vztahu umělce a ideálu. Jak se zde podarilo vystihnout všechny momenty působení ideálu /nebo archetypu/ včetně hranice, kdy se objekt zaujetí stává pro umělce zhoubným a kdy je ještě možné tuto zhoubnost pozitivně kreativne obrátit. Take je tu možné vnímat a polemizovat proč /a pro koho/ je jaký ideál vlastne zhoubný. Tedy předmět zbavený lidskosti, přirozenosti. Připomíná to let do slunce, drogovou zavislost atd. Hodně toho doslovil i film, který celou nosnou myšlenku zvýrazňuje tím, že /jako film obvykle/ dej zjednodušuje. Dále lze v této souvislosti třeba uvažovat, že každý má nějakou slepou skvrnu a bůh mu buď milostiv, pokazde, když na ni natrefi. V každém případě mám dojem, že se tu skutečně jedná o kultovní i přelomove dílo.