Smrtholka
Lucie Faulerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/490628/bmid_smrtholka-o3p-490628.jpg
4
394
394
Hlavní hrdinka druhého románu Lucie Faulerové se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, a snaží se najít jejich příčinu. Cestu vpřed však nelze zvládnout bez ohlédnutí. V důsledně rytmizované próze vycizelované do mimořádné stylové čistoty nás mladá dívka, zasažená rodinnou tragédií i vlastním svědomím, uvádí do prostředí tří sourozenců, které nevysvětlitelně opustila matka, zasáhla nemoc, a přesto v uzavřené buňce rodiny zůstalo díky otci i sourozeneckému poutu prostředí nabízející východisko pro toho, kdo je ochoten je přijmout. Zdá se, že nejtěžší boj je třeba vybojovat ve vlastní hlavě, nabízenou lásku akceptovat, a spolu s ní i vyrovnání s vnitřními démony odmítání a viny. Přestože nastíněný děj nevzbuzuje příliš optimismu, i na takto dramaticky vykolíkovaném poli dala autorka vyrůst humoru, který charakterizuje postavy, jejich vztahy či nepřeberné množství sebepoznávacích metod a návodů na ideální život.... celý text
Přidat komentář
Častá bolest moderních autorů: nadbytek slov. Jak řekl jeden známý spisovatel: Něco napíšu a pak stejný čas věnuji škrtání. Asi se dají najít zajímavé myšlenky a filozofie ale odmítl jsem se prokousávat a knihu odložil.
Skvostně napsané. Ale musela jsem neustále odkládat a přemítat o ději, sebevraždě, rodině. Neskutečně bolestná kniha..
Rozumím literárním kvalitám textu, který je technicky vypiplaný a zasazený do přísně dodržovanému rámce jízdy vlakem. Taky si text po celou dobu pečlivě drží stejný specifický jazyk a určitě stojí za zmínku i velice dobrá grafická úroveň knížky. Avšak číst ji mi působilo skoro fyzickou bolest. Dost možná to byl záměr, ale já se na ni nechci dívat ani v mé knihovně, jak mi z ní bylo smutno.
"Mám ráda, když mě někdo hladí po vlasech. A mám třeba taky ráda, když lidi kejchaj pěkně s gustem nahlas, jen se to rozlíhá. A ráda poslouchám lidi, co jim nedomykaj hlasivky, a proto trochu chraptí a hlas jim občas přeskakuje. Mám ráda zavrzání židlí potom, co někdo dosedne, jak kdyby ta židle slastně vydechla, zasténala, jako by do tý doby čekala, až bude obsazená a mohla svýho hostitele konečně s úlevou pozdravit (...) Mám ráda první ranní kafe a první lok vína. Mám ráda výraz "ses posral v kině". Často jsme vedly sáhodlouhý debaty s Madlou o legendách podobných frází, dokonce jsme si řekly, že jednou vydáme knižně tyhle pověsti, třeba právě o tom, jak se někdo posral v kině a jak to někdo jinej na něj prásknul společným známým, a když pak někdo z tý party udělal něco přes čáru, někdo jinej zas řekl: 'To ses snad posral v kině jako Karel, ne?' Taky mám ráda třeba..."
(Lucie Faulerová: Smrtholka)
#letnicteni #3K #klubklatovskychknihomolu #knihomolove #6
Neuveřitelné, že se o sebevraždě dá napsat něco takového. Ani nevím jestli se mi kniha líbila, ale určitě je zajimavě napsána, musela jsem si některé části knihy nechat projít hlavou. Také jsem musela shlédnout/poslouchat několik rozhovorů s autorkou, která se mi velice líbí, hlavně její popis ke svým knihám. Což doporučuji.
Kniha, která není jen odvyprávěný příběh. Hra s jazykem, ne-plynulost textu,odbočky... Jsem lapena a jdu pro další.
Kniha plná bolesti, vyrovnávání se s vlastními démony, se situacemi v rodině a přesto se tam najdou chvilky , kdy jsem se i pobavil a mírně mi naskočil i úsměv na rtu. Mě se kniha velmi líbila ,je to druh literatury, který mám poslední dobou nejraději. Četba to není nejjednodušší, ale stojí to za to.
"Tak dlouho člověk brousí nože, až se nůž zbrousí o něj."
Páni, tahle knížka mi dala. Vlastně ani nelze popsat emoce, které vyvolala - melancholie-úzkost-pochopení-pobavení, nějaký takový koktejl asi. Chvílemi jsem řeči autorky nerozuměla, někdy až moc (úzkost!), ale to je v pořádku, zapadlo to.
Kniha při necelých 200 stranách, kterou jsem četla celý týden.
Ze začátku zmatek poté jsem se zorientovala, děj dostal spád. Zajímavé slovní propojení. Kniha ve mě pomalu doznívá.
Tahle kniha byla docela psycho. Nemohla jsem se začíst, tápala jsem v tom, co je realita a co si hrdinka jen představuje, neorientovala jsem se v čase, v myšlenkových pochodech, asi vůbec v ničem. Tenhle zmatek ale podle mě dost dobře ilustroval zmatek v Mariině hlavě. Věřím, že mnoho lidí se v tom najde, že mnoho lidí kniha velmi zasáhne. Ale já se do příběhu nemohla dostat, vcítit, neměla jsem na čtení trpělivost. Možná se ke knize vrátím později.
Teoreticky to mělo všechny předpoklady, aby mne kniha oslovila. Zjistila jsem ale, že téma sebepoškozování není prostě pro mě, opakovaně jsem se do čtení musela nutit.
V Mariině hlavě jedou vzpomínky, přeskakují, nerespektují časovou ani žádnou jinou osu a postupně odhalují, co je ta Mary zač, co se to vlastně stalo, že je z ní člověk zmrzačený na těle i na duchu..... Četlo se mi to o dost lépe, než Lapači prachu, byť tématicky je to taktéž hodně psycho. Autorčin styl psaní ve velmi osobitý a je i pro hlavu čtenáře občerstvující a procvičující proložit ty svěže psané příběhy takovýmto textem.
Za mne je příběh velmi zajímavě psán a atmosféra kniha je skvělá. Za mě velmi dobrý literární počin psaný nezvyklým způsobem. Přelítání ze vzpomínky na vzpomínku je za mě taky velmi podařený experiment.
Asi jsem primitiv na tento styl literatury. Několikrát jsem ji chtěla odložit, ale nakonec jsem potřebovala vědět proč a co.
Dobrá zkušenost, ale už autorku spíš nebudu vyhledávat (... ale kdo ví...)
"Ještě pořád si můžu říkat, že to všechno muselo mít nějaký smysl..." tuto větu si z knihy odnáším...
Příběh se odkrývá pomalu a na pozadí se odehrává temně pitoreskní ezoterickonihilistický souboj. Ta chvilka, kdy dokonale zapadly do děje názvy kapitol i fotka autorky, byla k nezaplacení. Smrtholka je přímá, rázná...a živá.
"Nejsem svoje. Musím lnout. Jsem závislá. Necelá... Nedokončená vě"
"Těma očima mě opatrně drží jako nějakou skleničku, jako bych se mohla najednou polámat a rozpadnout na hromádku střepů."
Musela jsem si ji nechat uležet v hlavě, abych v sobě mohla najít nějaké hodnocení. A našla. Bylo to něco nového. Bylo to syrové, přímočaré, nechutné a svým způsobem geniální. Autorka píše vše absolutně bez zábran a tak, jak to je, a přesto si od čtenáře drží odstup, což ho přirozeně nutí chtít vědět, co se stalo. A proč se to stalo. Symbolika vlaku a motiv provinilosti jsou tu výborně zpracované. Pro mě to bylo velké vystoupení z komfortní zóny, dost psycho, ale prostě jo. Tohle si mě získalo.
Miluji knihy, které mají rytmus. Miluji knihy, které si hrají s jazykem. Mám ráda blázny a Morany. A nehledě na to, jak miluji pana Rochestra, tak špatně snaším, když přijde pan R. a s ním slunce, jednorožci a velké třesky.
P.S.: Jedna paní se rozhodla utopit a rozhodla se vzít si s sebou své psy (pinče), a tak je k sobě přivázala, psi se však rozhodli žít a milou paní vytahli na břeh.
Po přečtení Lapačů prachu jsem si říkala, že si nesmím nechat ujít ani další knihu L. Faulerové. Teď na ni došlo a musím říct, že autorka píše opravdu skvěle, její styl je vytříbený a kniha do detailů promyšlená. Není to ale čtení pro každého, psychicky labilní povahy by se jí radši měly vyhnout, je to dost drsné a morbidní (fuj, zelená pastelka!). Ale zároveň vtipné (rozhovory sester, new age semináře v sokolovně) a nechybí ani trocha romantiky. A rozhodně vedoucí k zamyšlení. Doporučuji, ale jen někomu. :-)
Dlouho jsem se nemohla začíst. Vlastně skoro celou knihu. Myslela jsem si, že to bude jednohubka, maximálně na dva večery, ale vůbec. Kniha je pesimistická a depresivní, a to včetně názvu. Dva dny po přečtení ve mně pořád doznívá (podobný pocit jako u knihy "Vrány"). Nelituju, že jsem ji přečetla, ale víckrát už ne.
Štítky knihy
sebevražda deprese česká literatura psychologické romány sebepoškozování identita rozhlasové zpracování ztráta blízkých Magnesia Litera vyrovnání se se smrtíAutorovy další knížky
| 2020 |  Smrtholka |
| 2017 |  Lapači prachu |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Knihu jsem si vyslechla ze čtení na pokračování s hvězdičkou na můjrozhlas.cz. Začala jsem včera asi v 16 hodin a skončila před půlnocí, pak jsem se probudila v 5 ráno a knihu doposlouchala. Perfektně přečtené a celkově zpracované!!! Několikrát jsem si ale řekla proč to poslouchám? Nemohla jsem se od toho odtrhnout. Bylo to fakt jiné než romány, co ráda čtu. Mně nevadí, když je příběh drsný, ale tohle bylo navíc hodně zvláštní. Spousty myšlenek, nad kterých bylo nutné více přemýšlet. Dvě hodně srostlé sestry, které asi hodně ovlivnil odchod mámy, ale také kouření trávy? To tam nebylo, ale co když to byl jeden z důvodů Madliny sebevraždy a Mariiného sebepoškozování? Je mi více než 50 let a tak to bylo čtení spíše o generaci mých dětí, které se s podobnými věcmi běžně setkávají a občas mi o tom i vyprávějí. Nemají jednoduchý život. Naše dětství a mládí v socializmu, kdy nám zásadně chyběly „jen pravé džíny“ mi možná připadalo trochu snadnější. Zajímavé byly i pasáže z těch ezopřednášek. Některé tyhle myšlenky stály za zamyšlení i nad tím, kde se vzaly a proč to ti lidé takhle hlásají? Asi to nese dobrý výdělek? A myšlenka, že Marie zachránila Moranu a přitáhla tak k sobě smrt je k neuvěření. Je to fakt zajímavý nápad. I ta cesta vlakem, jako přirovnání k běhu života je hodně dobré. Jsem šťastná, že i tak zohavená Marie na konci knihy našla svou lásku a chci jí přát, aby to byl ten pravý nebo ten nepravý nebo jsou všichni ti praví nebo jsou naopak nepraví? Obdivuji autorčino myšlení. Já knihu hodnotím velmi kladně, ale chápu, že nemůže být pro každého. Budu jí mít ještě asi déle v hlavě.