Snúbenci
Alessandro Manzoni
Talianský spisovateľ Manzoni vyjadril v tejto knižke postoj k spoločenskej skutočnosti a celej jej problematike. Román Snúbenci dokončil až v 40.rokoch 19. storočia. Je to historický román s ľúbostnou tematikou Lucie a Renza Tramaglina. Okolo príhod ľúbostnej dvojice nielenže sústredil s vynikajúcim zmyslom pre historickú pravdivosť množstvo príhod iných a množstvo rozličných charakterov, ale priamo v súdobej spoločnosti hľadal a nachádzal momenty, ktoré určovali osudy jeho hrdinov.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1958 , SVKL - Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúryOriginální název:
I promessi sposi, 1827
více info...
Přidat komentář
Kdysi jsem četl jednu studii od Umberta Eca. Vím, že se tam Eco zmiňuje o donu Abbondiovi a vůbec začátku tohoto velkého výprávění. Nedivím se, že si Eco vybral právě tuto knihu, a to nejen proto, že se jedná o zásadní dílo italské literatury. Román Snoubenci je totiž bohatým zdrojem pro naratologickou analýzu. Současné literární teorie zaměřené víceméně na čtenáře mohou v této knize najít hned několik ukázkových přístupů, jak lze čtenáře vtáhnout autorským oslovováním do příběhu a jak vůbec lze pracovat s recipientem textu.
Snoubenci jsou vlastně moderním románem, je tam vypravěč (píšící z pohledu počátku 19. století), který přepisuje dobově sepsaný svazek barokního spisovatele, což vytváří rovinu metanarativního dialogu, kdy spisovatel komentuje spisovatele, do toho ještě vstupuje samotné oslovování čtenáře. Toto přináší plno humoru a bryskního komentování věčných lidských špatností. Je až s podivem, kolik humoru kniha obsahuje, když vezmeme v potaz, za jakých okolností se kniha odehrává.
Když vypravěč popisuje epidemii moru v tamějším Miláně, nemohl jsem si nevzpomenout na nedávné "covidové" období. Ačkoliv bych nerad srovnával závažnost těchto dvou epidemií (tzv. Milánský mor zabil v rozmezá 2 let až 46 % milánských obyvatel), rovina davové psychologie se až tolik nemění. Při popisu popírání nemoci, vytváření konspiračních teorií ohledně travičů, politických přehmatů atd. nešlo nevidět určité paralely se současností.
Celkově nejsou Snoubenci románem čistě romantickým, ani čistě realistickým, ani čistě moderním, ale jsou kombinací všeho možného, což vytváří krásný materiál na literární analýzu, ale já si to také užil po té čtenářské rovině. Je Renzo typickým romantickým revolucionářem? Možná ano, ale autor/vypravěč si z toho akorát udělá srandu, když jeho počáteční revolta v Miláně začne v opilosti, jen aby druhý den ráno utíkal Renzo jak spráskaný pes. Postavy nejsou černobílé, don Abbondio je skvělým příkladem. Nedá se o něm povědět nic moc pozitivního, ale stejnak jsem k němu cítil určité sympatie. Příběh Nejmenovaného by mohl vypadat možná až příliš vyumělkovaně, ale velké obraty se v lidských srdcích dějí. A co Lucie? Někdy jsme na sebe právě až příliš romanticky přísní, vše vidíme ve svých extrémních polohách, možná jen abychom zažili velkou dávku milosti.
Snoubenci patří pro mě ke špičce toho, co jsem zatím mohl číst. Jedná se o velký katolický román, kde je víra nenásilnou a podstatnou formující silou.
Nakonec je dobré dodat, že text románu je ve vydání z roku 1957 doplněn krásnými ilustracemi Viléma Kratochvíla.
Pár ukázek na konec, abych k tomu svému textu, přidal také nějaké textové důkazy:
„Matka přidala ještě jiné rady stejného druhu a ženich odešel s rozbouřeným srdcem, opakuje si pořád ta podivná slova: „Konec konců je přece na světě nějaká spravedlnost.“ Je pravda, že člověk zlomený bolestí už neví, co mluví.“ (s. 37)
[...] je jednou z předností tohoto světa, že lidé mohou nenávidět a být nenáviděni, aniž se znali.“ (s. 40)
„Ostatně nemůžeme přesně vědět, co dělal, protože byl sám; spisovatel příběhu se musí jen domýšlet. Na štěstí je na to zvyklý.“ (s. 131)
„Náš anonym se domnívá, že je vhodné o tom vytvořit přísloví: Chcete, aby vám mnoho lidí nabízelo pomoc? Snažte se, abyste jí nepotřebovali.“ (s. 249)
„Necháme však už na papíře, co bylo napsáno, abychom nepracovali nadarmo, zbytek přeskočíme a vydáme se dále na svou cestu: tím více, že ještě máme hezký kus cesty před sebou, než se sejdeme s některým z hlavních herců, o jejichž osudy se čtenář více zajímá, zajímá-li ho vůbec něco v této knize.“ (s. 269)
„Ale my lidé jsem už většinou takoví: bouříme se rozhořčeně a vztekle proti prostředním nepříjemnostem, ale mlčky ohýbáme hřbet pod svrchovanou tíží, snášíme spíše tupě než odevzdaně plnou míru toho, co jsme z počátku prohlašovali za nesnesitelné.“ (s. 275)
„A přece by zde byla jedna zásada, jak se z velké části vyvarovat ve věcech malých i velkých této tak dlouhé a tak křivolaké cesty. A ta zásada, která se nám tak dlouho nabízí, zní, abychom napřed pozorovali, naslouchali, srovnávali a myslili a potom teprve mluvili. Ale mluvit je samo o sobě o tolik snadnější než všecko ostatní dohromady, že také my, myslím lidé obecně, jsme trochu k politování.“ (s. 308-309)
[...] když totiž nějaká domněnka vládne dlouho a ve velké části světa, tu se nakonec projevuje všemi způsoby, pokouší se o všecky možnosti a proniká do všech stupňů lidského přesvědčení; a když dlouho všichni lidé nebo aspoň většina z nich věří, že se nějaké podivné věci provádějí, tu se nakonec najde velmi snadno člověk, který je přesvědčen, že je provádí on.“ (s. 316-317)
Do knihy jsem se nemohla začíst. Poutavé pasáže střídaly obsáhlé odbočky, z nichž jen některé souvisely s dějem nebo dokreslovaly jeho okolnosti. Místy jsem doufala, že všechny dostane mor a zbytek budou prázdné stránky, jindy mě to bavilo a tak jsem vytrvala až do konce. Znovu už knihu číst nebudu.
Přečetl jsem další velkou a slavnou klasiku z 19. století, vrcholné dílo italského básníka a dramatika Alessandra Manzoniho (1785–1873), jeho jediný román Snoubenci (I promessi sposi; první verze 1827, jazykově upravená definitivní verze 1842). Snoubenci mají pro Italy asi takový význam jako pro nás Babička Boženy Němcové – a mnoho z těch, kteří na Babičku jako "povinnou četbu" nadávají, mohou být rádi, že nemáme asi tak třikrát delší Snoubence, to by teprve zuřili :D Mně se ale tento romantický historický román nesmírně líbil i se všemi nešvary, které klasika mívá (tedy podrobné popisy a výkladové odbočky nebo obšírné líčení minulosti vedlejších postav mimo hlavní děj). Je to krásný příběh, velké historické plátno a nádherný jazyk a styl.
Děj je zasazen do Lombardie (Milán, Bergamo a okolní vesnice) v letech 1628–1631. V Evropě tehdy zuřila třicetiletá válka a sever Itálie byl v područí Španělů (za Manzoniho života zase v područí Rakušanů). Do příběhu výrazně zasáhne i skutečná osobnost, milánský arcibiskup kardinál Bedřich Boromejský (mladší bratranec sv. Karla Boromejského). Historickému pozadí je ostatně v díle věnován značný prostor, zejména okolnostem války o dědictví mantovské a moru, který Itálii postihl v roce 1630.
Hlavními postavami jsou snoubenci Renzo Tramaglino a Lucie Mondellová z jedné vesnice u Comského jezera. Lucii pronásleduje zlotřilý šlechtic don Rodrigo a snoubenci jsou na dlouho rozděleni a musí utéct. Do jejich osudů zasahují, ať už negativně nebo pozitivně, i další výrazné postavy: farář don Abbondio, jeptiška Gertruda, na víru obrácený mocný zločinec Nejmenovaný či zmíněný kardinál. Ději tedy nechybí napětí, byť autor nikam nespěchá, což může méně trpělivé čtenáře odradit; to by ale byla škoda.
V autorem upravené druhé verzi se jazyk románu mnohem více přiblížil hovorové florentštině a tím i širšímu publiku čtenářů. Jazyk Snoubenců do jisté míry ovlivnil i toskánštinu, která se stala základem pro moderní italštinu. Snoubenci se dočkali tří operních verzí a také řady adaptací filmových či televizních (k výpravnému a hvězdně obsazenému seriálu z roku 1989 složil hudbu Ennio Morricone).
Klasický milostný příběh v opravdu husté omáčce popisů a dějových odboček psaný "vzletným" jazykem. Knihu jsem četla, když už jsem četla, celkem rychle, ale mám pocit, že to bylo spíše tím, že jsem přeskočila hodně slov. Nemohu říct, že bych litovala, že se mi toto dílo dostalo do ruky, ale nadšená z něj také nejsem. A nejpozorněji jsem paradoxně četla vysvětlivky :-)
Nejsem si jist, chtěl-li autor zprostředkovat čtenářům velkou lásku na pozadí velkého moru nebo velký mor na pozadí velké lásky. Různé popisy, tak příznačné pro romantický žánr, zde zdánlivě vyskakují na naprosto nevhodných místech, historická fakta děj neuvádějí ani nedoplňují, ale stojí zcela mimo. Forma je rozháraná, nekompaktní, jakoby chaotická. Ač romantiku miluji, tento román mě v nadšení neuvedl.
Štítky knihy
17. století romantismus italská literatura Itálie
(SPOILER) Spoiler jen částečný, týká se vlastně jen odstavce 2.
Kniha má výstižný komentář uživatele Knišíl. Dovolím si ho doplnit některými mými názory.
1. Kapitoly o sociálních bouřích v Miláně perfektně ukazují nesmyslnost a bezúčelnost takovýchto akcí. Pokud by tyto kapitoly četlo lidstvo pozorněji, než komunistický manifest, mohla se sociální politika ubírat jiným směrem, než tím tragickým experimentem, zvaným socialismus.
2. Mistrovským kouskem je vylíčení příběhu Gertrudy. Při jeho čtení jsem byl doslova zavalen soucitem s tím nešťastným děvčátkem, které krutá společenská konvence vehnala do kláštera, do zcela jiného způsobu života, než si ona přála. A nemohla proti tomu udělat nic. A její následný život v klášteře, jak si kompenzovala frustrace z dětství až k tomu, co se s ní postupně stávalo, a jak jsem si uvědomil, že moje empatie vůči ní stále narůstá a spojuje se s mým vlastním zoufalstvím, protože sleduji, jak se postupně dostává a zamotává do přediva stále horších zločinů, ze kterého nemůže uniknout, přestože by to udělala ráda. A poslední slova, která řekla Lucii poté, co ji vydala pohůnkům Nejmenovaného (nedobrovolně, byla pod vyděračským tlakem prozrazení vlastních zločinů) dost jednoznačně ukazují, že následně musela prožívat těžké deprese z výčitek svědomí. Mohu jí jen přát, aby ta část jejího života, která je naznačena v závěru knihy, jí s pomocí kvalifikovaného zpovědníka přinesla sice přísnou vězeňskou klauzuru, ale i duševní klid a vysvobození od ďábla (o tom ale v knize není psáno již nic).
3. Příběh a konverze Nejmenovaného je jistě úžasný, ale ve mně budil rozporné pocity zcela ve stylu glosy "Quod licet Iovi, non licet bovi, - Co je dovolenou bohovi, není dovoleno volovi." On byl natolik mocný, že si mohl se svým životem dělat co chtěl, třeba i konvertovat a stát se světcem. Co kdyby to ale udělal před jeho konverzí některý z jeho podřízených, kteří se spolupodíleli na jeho zločinech? Je naprosto jasné, jak by dotyčný dopadl. Postavy Nejmenovaného a Bedřicha Boromejského na mne působí trochu strojeně, maličko jako Deus ex machina. To postava Otce Kryštofa je podstatně přesvědčivější, má předobraz v četných dobových řeholnících (mimo jiné včetně našeho Bedřicha Bridela).
4. Kapitoly líčící mor v Miláně v r. 1630 mne naplnily velkým smutkem, jelikož mi opět vytáhly z podvědomí myšlenku, že pokud lidstvo na něco zajde, tak je to na blbost. Paralela s chováním lidí v době koronavirové pandemie je do očí bijící. Uživatel Knišíl nechce srovnávat závažnost milánského moru s našimi problémy v letech 2020-2022, já ale zde napíši, že srovnatelné jsou. Lidé uprostřed epidemie moru měli k dispozici jen minimální vědecké poznatky (o to obdivuhodnější byla práce těch kteří se těmito omezenými poznatky řídili a snažili se podle nich situaci řešit) ale bezprostředně viděli strašlivé následky moru. Přesto se zde velmi úspěšně šířily dezinformace a vyloženě nesmyslné názory. V současnosti máme poznatků a možností jak s epidemií bojovat nesrovnatelně více, přesto je boj s pandemií stejně obtížný jako s morem v r. 1630, a to díky kombinaci hlouposti (i u vzdělaných!!!), sobectví, gramotnosti, přístupu na internet a práva volit. Prostě od r. 1630 do současnosti postoupily jak věda, tak možnosti jak šířit hloupost a sobectví. Důsledky jsou tytéž.
5. Vylíčení bídy uprostřed třicetileté války je zde snad nejpřesvědčivější z toho, co jsem k této problematice četl. Asi nikde jinde jsem se nesetkal s tak odevřeným názorem, že vojáci v té době se nechávali naverbovat s tím, že nepočítali se žoldem, jelikož si to mohou nahradit zcela legálními loupežemi a drancováním civilního obyvatelstva. Strašná doba.
6. Samotný příběh Lucie a Renza (aspoň pro mne) poněkud ve světle výšeuvedených vylíčení dobových problémů ustoupil do pozadí. Nicméně kniha by bez něj nebyla tím, čím je a ony celospolečenské kapitoly pravděpodobně vynikají právě proto, že jsou propojeny s vylíčením příběhů jednotlivých lidí.