Sny a sekyry
Jiří Padevět
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/410489/bmid_sny-a-sekyry-2g3-410489.jpeg
4
58
58
Okamžiky na první pohled banální, ale už na ten druhý osudové Jsou chvíle, o které se lze poranit jako o trní. Jako by se v nich čas na chvíli zastavil jen proto, aby se náhle rozběhl mnohem rychleji a dějiny jejich prostřednictvím dokázaly uvolnit všechnu svoji nastřádanou sílu. Hodnotit je a detailně zkoumat je však možné až s dostatečným odstupem. Někteří lidé se v nich ocitnou víceméně náhodou, jiní je sami vyhledávají. A někteří jejich síle podlehnou a jiní vytrvají. A my? Jak bychom se zachovali, kdybychom netušili, jak to všechno jednou skončí? Dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera Jiří Padevět už dávno dokázal, že umí s takovými okamžiky i lidskými příběhy zacházet a znovu jim ve svých črtách vdechnout život. Nyní přichází s novou knihou plnou zdánlivě všedních mikropříběhů, které předcházejí zlomovým událostem známým z učebnic dvacátého století. Tentokrát je popisuje především prostřednictvím originálních črt ze života obyčejných lidí, kterým dějiny daly velká jména.... celý text
Přidat komentář
S povzdechem si promnul unavené oči a odložil právě dočtenou knihu na stůl, jehož rozlehlé pláně místy zakrýval spadený měsíční prach. Pozdvihl zrak, a jeho pozornost upoutal pavouk zavěšený na nepoužívaném okenním závěsu, vyhlížející svou prolétající okřídlenou večeři. Cyklista Cort Nielsen právě proťal cílovou pásku v čele svých unavených pronásledovatelů na populárním závodě obdivovaném všemi cyklisty světa. Pavouk se zatím večeře nedočkal.
Chápu, že autor ve svých knihách nastřádal dostatek střípků o nejrůznějších osobnostech našich dějin, i těch bezejmenných, ale tento způsob prezentace zdá se mi poněkud nešťastným. Lyrická manýra se mi zajídala velmi brzy, naštěstí knížka je to velmi štíhlá.
(SPOILER)
Nejzajímavější na celé knize je anotace. Jinak mne moc neoslovila. Nepochybně velkou měrou kvůli tomu, že povídky nejsou vůbec mým šálkem čaje a tyto mikropovídky tedy už vůbec ne.
Kniha (knížečka) je složena z řady mikropříběhů, které jsou tak krátké, že ani nestihnou mít žádný zajímavý děj. Zajímavými je dělají souvislosti, které zpočátku neznáte. Jsou doplněny citacemi z dobových textů, zpravidla novin. Ty někdy souvisí s obsahem mikropříběhu, někdy ne. Anebo jsem souvislost neobjevila kvůli neznalosti historických souvislostí. Každopádně vyhledávat souvislosti a vzdělávat se vás tato kniha donutí, to je její plus.
Na konci příběhu je uvedené místo a datum, které vám má mikropříběh umístit v čase a okolnostech.
Ve zkratce by se dalo říci, že autor popisuje obyčejné malé lidské pidipříběhy na pozadí známých událostí. Například to, jak si starý nádražák na následující den plánuje odchod do důchodu, koupi tabáku do lulky a okurek a vy se na konci dozvíte, že tento mikropříběh se odehrál den před tím, než jeho město napadne a zničí německá armáda. Tak buď vás uhrane a baví ta osudovost, že vy víte a on ne, že různé důležité dějinné události mohly být provázeny událostmi naprosto banálními - potom vás kniha bude bavit. Anebo ne.
Krásná kombinace zdánlivě banálního na pozadí chvil osudových. Moc povedené. Tenká kniha, hluboký prožitek.
Po Oprátkách jsem nechtěla už psát komentář, protože jde vlastně o pokračování, které mi přijde stejně kvalitní. Ale musím upustit páru vzteku a bezmoci. Kolik statečných lidí ten náš nesebevědomý národ měl, a místo vzpomínání na ně padá prach....a kolik sráčů adorujeme a živíme a je nám to jedno...veliký vděk Padevětovi
Největší výzvou je nepodívat se na konec minipříběhu, který je často na té samé dvojstraně, a nepřečíst si tu zásadní informaci :D Cukalo to, cukalo. Ačkoliv opět výborné a znovu nezbývá než smeknout před autorem, jeho nápady, jeho prací s českým jazykem a množstvím dat, musím přiznat, že Ostny a oprátky se mi líbily ještě o něco víc. A také přiznám, že v tomto díle jsem musel více googlit a dohledávat si informace. Mezery jsem si alespoň hned zaplnil. Pro větší požitek z díla je to opravdu zapotřebí. Leckterý příběh je pak skutečně mrazivý.
Útlá nenápadná knížka napěchovaná až po okraj nádhernými slovy o drsné době s mnoha bestiálními i obdivuhodnými činy.
Ovšem pozor - toto není kniha, která \"se čte sama\", která předkládá čtenáři fakta a události důkladně předžvýkané, zpracované a lehce stravitelné. Tuším, že se zde naplno projevila pedagogická nátura autora (pedagogické studium - byť nedokončené - na Karlově Univerzitě), kdy po čtenáři vyžaduje soustředěnost, znalosti a hlavně ochotu si případné mezery ve znalostech nedávné historie naší země v průběhu četby doplňovat.
A přiznávám, že jsem těch mezer, ba přímo propastí, ve znalostech měla přehršel. Díky dnešní instatní době už jsem ani nemusela během čtení obíhat knihovny, stačilo použít internet.
Jiří Padevět má úžasný dar slova. Dokáže několika větami navodit dokonalou atmosféru doby, zhmotnit pocity, dostat se čtenáři pod kůži. Jeho poetické slovní obraty jsou vyjímečné. Ano, jde o opakované stylistické ztvárnění (viz. komentář od uživatele níže), ale myslím si, že to byl záměr. Krátkými hutnými útvary dokáže vystihnout vše podstatné. Rozvláčnost by byla na škodu.
Některé příběhy mi pronikly hluboko do srdce a mrazivými prsty tam zanechaly jizvy.
Tahle kniha vyžaduje čtení pomalé, dávkování střídmé, užívání dlouhodobé, nezbytně doplněné přemýšlením. Tudíž to prostě nemůže být kniha pro každého, dokonce ani pro většinu našeho národa. Neboť kdyby byla většina lidí schopna úvah přesahující jejich každodenní pinožení, vypadalo by to v naší zemi poněkud jinak. Bohužel.
Odložím si zde pár úryvků.
"Zvedl hlavu, sundal si klobouk a oprášil z něj strouhanku rzi. Jako by toho červenohnědého prášku nebylo všude dost, jako by ho neměl v očích, uších, v puse, po celém těle. Rezavění těla i mysli. Přes šedý mrak nakouklo na rezavou zemi slunce a obtočilo světlo okolo trubek. (...) Bohumil Hrabal se rozhlédl po dvoře a napadlo ho, že jeho smích bude z té rzi okolo taky červený. Ze slunce upadl kousek rzi, a jak si zrovna odplivl, zaskřípalo to mezi zuby."
"Anastáz Opasek se dívá na béžově natřené dveře cely. Slovo "doživotí" mu táhne hlavou jako karavana pouští. Vstane, dojde k těm dveřím a prstem na ně namaluje kříž. Pak se začne modlit. Co je doživotí proti věčnosti."
"Na hladině se lámalo světlo březnového slunce a nechávalo na vodě spoustu střepů. Kupodivu nešly ke dnu, ale houpaly se na hladině jako opuštěné lodě. Házel lopatou, a jak to dopadlo do vody, pozhasínalo to pár těch střepů, nebo lodí. (koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau)"
Ostny a oprátky jsem nečetla, ze Snů a sekyr jsem trochu rozpačitá. Jde o dobrý nápad zachytit střípky z českých dějin prostřednictvím mikro příběhů. Jenže stále opakující se motiv a opakující se stylistické ztvárnění po chvíli ztrácí své kouzlo. Dozvěděla jsem se, co všechno nevím o českých dějinách a hrdinech, což je samozřejmě ostuda. S Jiřím Padevětem jsem se ale trochu minula – neumožnil mi nahlédnout trochu víc pod skořápku těch příběhů.
Druhý díl Ostnů a oprátek, stejná linie, nepřináší nic nového. Motivy a výrazy se opakují (pořád někdo něco jí a bryndá).
Tak tohle není můj šálek čaje. Od začátku jsem to nedávala, zkusila jsem od konce, taky nic. I uprostřed stejná nuda. Hvězdičkovat nebudu, protože jsem nedala ani desetinu.
Zajímavý nápad a zajímavé spojení, ale některé věci je potřeba pořádně uzrát. Proškrtat, sestříhat, promazat, přepsat. Prostě chybí editorská práce. Takže u mně tak asi třetinová úspěšnost. A postupně mne to přestalo bavit číst, protože mi to přišlo klišovité. Jakoby posbírané střípky z postů na facebooku.
Moje druhá kniha od Jiřího Padevěta. Po Doteku Anthropoidu je to možná jiné, ale v něčem stejné. Originální, hluboký a niterný pohled do našich dějin. Úryvky z novin dávají každý příběh do kontextu, který bychom si jinak asi neuvědomili nebo ho neznáme. Takže znovu autorova "neplánovaná" výzva ke hledání informací.... tedy pro zájemce. Díky a brzy na další čtenou:o)
Ta kniha je vyčerpávající. Nejen že mi neustále dokazuje, jaké mezery mám v povědomí o naší historii, k tomu všemu mě nutí u každého příběhu překlenovat znovu a znovu se opakující oblouk od banálně pochodujících much k sofistikovanému řešení hádanky v pointě. Na to se mi nedostává sil. Na mě příliš vybroušené a příliš opakované.
Mikropříběhy plné překvapení...fascinovala mě nejen autorova hra se slovy kdy některé věty byly vybroušeny tak, že jejich popisnost doslova fyzicky vystupovala z omezené plochy stránky, ale i zejména to jakým způsobem dokázal přinést kouzlo někdy zásadních historických událostí či vteřin, které jim bezprostředně předcházely, případně nástin rozpoložení postav těmito událostmi zasaženými, spojených se zdánlivou všedností daného okamžiku.....všedností, která při tušených souvislostech zamrazí víc než stohy historických odkazů. Citace z dobového tisku působí jako nějaké razítko s nápisem Znamení doby......Knížka, která mě naprosto uchvátila.
Moje první setkání s autorem, nevěděla jsem, co mohu čekat. Tohle je umění, jednotlivé příběhy jsou napsané s takovou citlivostí ... Místy právě díky té jednoduchosti neskutečně drsné. Chtěla jsem knihu odložit, nešlo to. Musela jsem číst až do posledního písmenka. U takovéto knihy - bomba. Navíc mě knížka i přinutila trošku zagooglovat a doplnit mezírky ve vzdělání.
Opět nelze jinak, než hodnotit za plný počet. Krátké mikropříběhy psané s citlivostí.
Jako procházka po hřbitově obyčejných lidí na prahu hrdinství i smrti, často duchovních, vojáků a básníků, udavačů, vrahů a jejich obětí; po hřbitově, do kterého se převtělily celé Čechy. Okamžiky těhotné věcmi příštími. Dramatický oblouk šedi a beznaděje. Samostatný příběh vyprávěný články z dobového tisku. Silná kniha, volající po návratech - ke čtení, nikoli do dob popisovaných.
Pan Padevět opět nezklamal. Trochu jsem se bál jestli po Poznámkách k dějinám a Ostnech a oprátkách ještě najde dostatek historických událostí, aby se na ně podíval trochu z jiného pohledu... Našel. Dvacáté století je zde zastoupeno opravdu reprezentativně. Pro mě osobně nejsilnější jsou příběhy z příchodu druhé světové války, pak období holocaustu, odsunu a normalizace, ale to je jen můj subjektivní výběr. Některé vás překvapí a rozklíčujtete už na začátku, jiné mají "krásnou" pointu na závěr, jiné jsem musel dogooglit, abych opravdu došel k plnému pochopení a opravdu jen pár některých mě nechalo zcela chladným.
Jazyk autorův je bohatost sama - krásná kombinace metafor, všedních vzpomínek a nadhledu. Dovolím si snad jen pár ukázeček:
Foukl na lžíci a vzpomněl si, jak měl jako malý rád ten důlek ve lžíci polévky, který dokázal svým fouknutím do tekutiny vmáčknout...
Z hrnce vystupovalo něco, co za pár minut prolezlo celou chalupu a nenechalo na pokoji ani dřevěného koníka...
Mezi masem něco trochu skřípalo, možná rez, možná prach z cihel. Ale chuť byla v pořádku. Na vrabce nic nezbude. Žaludek se chvíli radoval, ale když zjistil, že to je všechno, zakručel tak hlasitě, až to zvedlo kanálovou mříž o dvě ulice dál...
Ulicí projela osvětlená tramvaju a vysypala na dláždění stíny cestujících...
Když se zbytek zimy zkusil protáhnout škvírou mezi okny, vzal si z opěradla židle svetr a natáhl si ho přes hlavu. Rolák okamžitě zaútočil na krk...
Pak muž, kterému ta ruka patří, zjistí, že to logisticky překombinoval, zase rohlík pustí zpátky do košíčku a začně oběma rukama vysvobozovat hliníkový příbor, spoutaný papírovým ubrouskem. Personál si dal záležet...
Žena s podivně zašedlou krajkou ve vlasech nandala na talíř plátek sekané a dvacet deka salátu kempink, ve kterém se majonéza snažila utopit kusy gothaje a pálivé papriky...
A co dodat závěrem - ten předposlední mikropříběh (nebudu říkat o kom a z jaké doby) je absolutním vrcholem celé knihy :D
Autorovy další knížky
| 2016 |  Krvavé léto 1945 |
| 2018 | Ostny a oprátky |
| 2015 | Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích |
| 2017 | Tři králové |
| 2020 | Republika |
Formou obdobné jako „Ostny a oprátky“ a „1945“, které jsem přečetla dříve; minipovídky nebo, chcete-li, dějepisné hádanky. Uhodnete, jakou část dějin tahle zprvu banální příhoda o marmeládě, namazaném krajíci nebo plátku tlačenky zpodobňuje? Běžná situace, která ale vyústí do nějaké překvapivé pointy s historickým kontextem.
Někde jsem musela googlit, ne vždy mi tentokrát jméno napovědělo, a i když napovědělo, stejně jsem si chtěla přečíst podrobnosti, takže fajn cesta k dalšímu dějepisnému poznávání naší nedávné historie… Někde stačilo k pochopení souvislostí vedle jména závěrečné datum a místo.
A někde ani nebylo uvedené jméno, na závěr stačila poznámka „Všetaty, 15.ledna 1969"… A pamětníkovi je asi jasno, kdo je tím právě probuzeným člověkem, který po otevření okna čichá v zimním vzduchu sousedův kouř z komína…
Chápu, že ne každý je touto formou nadšen, mně se ale líbilo; nejen tou možností, aby se čtenář sám dopátral kontextu, ale i tím poznáním, že i významným dějinným okamžikům předchází běžný život, zdánlivě bezvýznamné minuty, které se náhle překlopí do akce, která může pohnout chodem dějin.