Sobí hora
Karin Tidbeck
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/372544/bmid_sobi-hora-dbR-372544.jpg
4
167
167
Pozoruhodná sbírka třinácti povídek, tak zvláštních, že je velmi obtížné vypudit je z mysli. Zasahují do světa fantasy, magického realismu, science fiction i severských lidových pověstí s imaginárními bytostmi. Některé z těchto příběhů jsou značně znepokojivé, ale zároveň humorné a neuvěřitelně zvláštní. Výrazný autorský rukopis Karin Tidbeckové má schopnost vyvolat v nás intenzivní pocit odcizení vůči světu, o němž jsme se domnívali, že ho známe, a nasměrovat k trhlině v něm, z níž se může vynořovat leccos nepředstavitelného. Sobí hora obsahuje texty přeložené ze švédštiny a publikované původně v knize Kdo je Arvid Pekon?, i nové povídky – napsané buď přímo v angličtině, nebo samotnou autorkou přeložené ze švédštiny. Některé z nich již samostatně vyšly v letech 2010 až 2012 v různých amerických publikacích. ... Ocenění Crawford Award, 2013 The Science Fiction and Fantasy Translation Award, 2013 World Fantasy Award, 2013, nominace Honor listed for the Tiptree Award, 2012... celý text
Přidat komentář
Povídkové sbírky mám ráda, zde jsem si ale pravděpodobně špatně přečetla anotaci a očekávala něco jiného, normálnějšího, méně ujetého a méně nechutného..
Arvid Pekon a Džagannáth se mi ale líbili.
„Na některých místech je čas jen nepodstatný a příležitostný jev. Dokud někdo neprohlásí, že čas plyne, nemusí plynout, nebo plyne jen částečně. Události se odbíjejí samy od sebe a vytvářejí spirály a kruhy.“
Po mém pokusu se severským detektivním příběhem, jsem se vrhla hned na další, následovalo totiž severské podivno, které u mě navíc jednoznačně vyhrálo. Musím přiznat, že mě podivně fantaskní povídky Karin Tidbeckové více méně (spíš víc) ohromily, svou zvláštní, až bizarní, a taky melancholickou atmosférou, vyvolávající zvláštní pocity. A tak se při čtení střídaly úžas s pocity nepolapitelnosti, poznání s rezignací, možná bych skoro řekla, že do nich Karin Tidbeck přimíchala něco toxického, … nevím, jak jinak si vysvětlit, když se vám usadí v mysli a tam se převalují a roztahují a jen velmi obtížně je odtamtud pak dostáváte pryč :-).
Jednoduše musím říct, že tahle směs fantasy, surrealismu a magického realismu, ale taky science-fiction, kterou je možné tyhle povídky vymezit, ale které zároveň všechny takové hranice překračují a roztahují se podle svého vlastního uvážení, i do dalších žánrů, předčila všechna má očekávání.
Bylo to čtení děsivě snové, provokativně groteskní, skrytě symbolické, neklidně náznakové, poklidně melancholické, provokativně nereálné, ale i tvrdě realistické … skrze trhlinu v času a prostoru nakukujete do jiných realit a ukazuje se vám tak v ostřejším světle ten náš, skutečný, prostor a čas, který obýváme a v něm pečlivě skryté situace, které se těm bizarním, znepokojivě dost podobají …
„Řekneš mi, co to je?“
„To jsou hodinky.“
„A k čemu jsou hodinky?“
„Měří čas.“ …
„Tady čas neplyne. Neexistuje, …“
„Jen se podívejte … ručičky s pohybují. Teď čas běží.“
„Ví ta věc, jak plyne čas? Měří čas, nebo se jen pohybuje kupředu a říká tomu čas?“ …
„Jak je ale možné, že se ručičky pohybovaly i tady? Slunce tu nevycházelo ani nazapadalo. Cožpak to neznamenalo, že tady se čas zastavil?“ …
„Cos to udělala? Pokusila ses měřit čas v zemi, která čas nechce …“
Knížečka zajímavých povídek, které oscilují mezi bizárem (Džagannáth) a morbiditou (Tety), občas jsou obojí (Augusta Prima). Ale všechny jsou zábavné! Většinu z nich spojuje fenomén cykličnosti, což mě zaujalo, protože to téma mě velmi baví. Nejvíc se mi asi líbila povídka Moruškový džem o jakémsi švédském Otesánkovi, který se vymanil z maminčiny péče, zavrtal se pod zem a prostě začal zapouštět kořínky a růst. Kouzelné!
Tak švédské podivno u mě zabodovalo hned napoprvé, a rozhodně více než to finské (Lesní lišky). Je to ten správný mix magie, tajemna, smutku i humoru, moc se mi to líbilo. Jsou tam samozřejmě i slabší kousky, těch opravdu dobrých je ale výrazně víc. Líbila se mi už ta první (Beatrice), dál bych vypíchnul třeba mrazivou Rebeku, pseudovědecké pojednání o domácích bůžcích/šotkách/strašidlech Pyret nebo výrazně ujeté Tety...atd. Stojí to za přečtení.
Jsem zvědavý na Amatku, hodnocení jsou trošku rozporná...
Páni. To je... Ani nevím, jaká slova použít. Je to prostě něco jiného. Mám ráda povídky s hlubším smyslem. Mám ráda sci-fi a fantasy. Mám ráda severské příběhy. A mám ráda tajemno.
Tahle knížka je taková "od všeho trochu", ale zároveň tvoří moc zajímavý celek. Hodně se mi líbily povídky Beatrice, Rebeka a Džagannáth. Ale otázka, která mi teď po nocích nedá spát, zní: Kdo je sakra Arvid Pekon?!
Suomikumma (finské podivno) ve švédské variantě napsané anglicky. Podmanivé, fantasktní, rozmanité, podivné.
Nejpodivnější a nejčtivější povídková kniha, jakou jsem kdy četla. Celou knihou dýchá švédská "smutně-veselá nálada". Jak autorka v doslovu píše, je to něco jako "smích skrze slzy". A přesně tento švédský styl doplnil moji osobní knihovnu. Jsem vděčná, že Tidbecková si našla cestu do mé čtenářské duše.
Kniha je složená s fantastických fantaskních povídek, které vám nepůjdou z hlavy. Je fakt divná a to je její hodnota. Doporučuju všema deseti :)
Nezdálo se vám to nechutný? Ani jsem to všechno nedočetla. Psycho. Někdo má ale extrémní fantazii...
Knížku jsem si vzala na dovolenou a během cesty tam a zpět jsem ji měla přečtenou. Některé povídky byly hodně zvláštní, téměř neuchopitelné. K. Tidbeck má neuvěřitelnou představivost a do žánru sci-fi a fantasy, pokud se její povídky dají takto zaškatulkovat, vnáší svěží vítr. Nejvíc se mi líbily Rebeka, Kdo je Arvid Pekon?, Sobí hora a Džagannáth. První dvě zmíněné byly hodně znepokojivé a zanechaly mrazivý pocit.
Velmi zajímavá směs povídek. Některé jsou tajemné, zvláštní, magické a některé jsou ujeté až nechutně zvrhlé. Každá povídka mi po dočtení zanechala takový ten zvláštní pocit, kdy nevíte jestli to chápete nebo nechápete a co to sakra bylo. Myslím, že na některé nikdy nezapomenu a vždy mi je něco připomene.
Lehce stravitelná, nenáročná próza. Karin Tidbeck má velmi, nechci říct přímo nevýrazný, nebo sterilní, ale takový civilní, neambiciózní, přímý, severský styl. 'Sobí hora' je krátká knížka, kterou se i relativně pomalí čtenáři musejí prokousat za chvíli. Definitivně se klaním k tomu, že Tidbeck sedí víc tahle kratší povídková forma (po čtení jejího románu Amatka). Samotné povídky mnohdy měly skvělý náměty, poutavost, originalitu, ale vždycky jen v určité dávce, nikdy to nebylo našlapaný nápadama, líbilo se mi, jak říkal Harlan Elisson, u povídek, nevíte co bylo předtím a co bude potom, zejména u "Kdo je Arvid Pekon?", kterou bych nejspíš označil za nejlepší z celé knihy, asi protože z ní čpí ten orwellowsko-kafkovský (a později, jak i sama autorka přiznává, i lovecraftovský) odér, který je ostatně Tidbeck tolik blízký v mnoha jejích pracích, buď sociální drama, nebo utopická vize budoucnosti, u poslední povídky, podle níž je v originále sbírka pojmenovaná, jsem si vzpomněl na sci-fi, co jsem četl už dost dlouho zpátky - Plástev jedu od Pecinovského, čistě jen motiv a nálada příběhu. Slušná sbírka slušné kvality.
Ten vítr mě bere pěkně pod krkem životem žene a jenom úprkem cestou mi zpívá kde už všude byl já napůl živá hledám jeho cíl...svět je tak zvláštní.
Takže tu máme Sobí horu s nějakým tím tajemnem.Hned na začátku v první povídce takové jemné natuknutí jakoby něco od Kafky.Dále pak se to tu mísí všelijakými podivny,samozřejmě Švédskými či chcete-li Skandinávskou náladou alias mystickým realismem.Něco jakoby z Alenky za zrcadlem a v zápětí šmrncnutý něčím něco jako ze života s trochou mystiky nebo nostalgie.Na závěr cirka tří závěrečných prací to už je nához vyloženě sureálný.Koulil jsem očima jak astronauté z lodi Nostromo přistáli na LV-426 a poprvé se setkali s vajíčkama.Pocity jak když se probudím v nějakém tom filmu Jana Švankmajera.Tyto povídky v závěru dost možná předznamenávají román Amatka.Něco v tom duchu to zřejmě bude :)
Nedořečené zahalené lidským očím i sférou vnímání v mlze s nesmírnou imaginací a fantazií.Milovníci i fanoušci si jistě budou libovat a pro ostatní to bude přinejmenší netradiční forma fantistiky plná zvláštností.Tak pestrá kolekce žánrů i stylů se jen tak nevidí...ehm nečte zas tak často.
Ale kdo by odolal,že ?
Na chvíli zastavit ten čas...co se nás snaží zmást.To neúprosné tiché a neodvratné v nás.To tušené i matoucí však zároven tak někdy nesmírně příjemné.Vyjádřit Sobí horu nebo aspon přiblížit některé z těchto pocitů se na stránkách této autorce dozajista velmi povedlo.
Tak tato kniha byla pro mě dost znepokojivá. Například povídka Tety. To bylo tedy dost... znepokojivé. Zato povídka Pyret se mi dost líbila. Kniha se skvěle čte, takže to je velké plus.
Knížka v lecčems příjemně poetická a zachovávající pravidla nedovyřčeného, které Vás nutí dál přemýšlet. Na druhou stranu závěrečné povídky mi přišly už trochu z jiného světa (ony tedy jsou) a moc jsem jim na chuť nepřišla. Je příjemné vnímat švédskou literaturu zase trochu jinak než pohledem dětí z Bullerbynu. I když - nevím proč - jsem si právě na tuhle klasiku při čtení často vzpomněla. Možná z toho vyznívá, že poetické dětství ve Švédsku může nastartovat i poněkud podivný životní styl. Ale ta poetika nemizí:)
Hezká a graficky příjemně zpracovaná kniha nabízí několik povídek, ve kterých se velmi přirozeně dějí hodně nepřirozené věci. Čtenář může žasnout nad spisovatelčinou jiskřivou představivostí, která mu představuje bájné tvory, zvláštní oživlé bytosti ať už z materiálů přírodních či lidsko-strojní křížence nebo je prostě jen konfrontuje s dost podivnými situacemi. Pár motivů se dokonce jednotlivými povídkami proplétá. Máte-li rádi tajemno a pocity neurčitého znepokojení, tak je to kniha přesně pro Vás.
Podivné a pozoruhodné a taky trochu tajemné severské povídky, tyhle knihy mám ráda, velmi dobře se mi četla. Kniha nebude asi pro každého, ale své fanoušky si určitě najde.
Nádherná ukázka nonsensové tvorby, přestože literární kritici by se mnou v tomto označení asi úplně nesouhlasili. Jenže chce to hodně otevřenou mysl, aby člověk pobral fantazii Karin Tidbeckové, když třeba hned v prvním příběhu porodí hrdinka dítě parnímu stroji. Styl vyprávění je přitom neuvěřitelně kouzelný, hravý a lehce líznutý hororem. Zároveň obdivuji krátký rozsah veškerých prací, přičemž ta nejdelší má bratru dvacet stran, ostatní stěží pět až deset. Významově jde o texty těžko uchopitelné, často jsem i měl problém zpětně zrekapitulovat, o čem že to povídka vlastně byla. Ale obsahově je to plné těch nejniternějších emocí, jež si člověk často ani nepřipouští a které se při čtení nějakým způsobem dostanou na povrch. Tedy alespoň v mém případě tomu tak bylo.
Výsledek mi proto hodně připomněl tvorbu australského výtvarníka Shauna Tana, až bych skoro řekl, že je nepřiznaným jednovaječným dvojčetem. Švédsko je však přeci jen trochu z ruky, takže to zůstane jen u mé soukromé teorie.
Obecně mívám s povídkovými knihami problém, málokterý autor pro mě dokáže na krátkém prostoru povídky stvořit něco úderného, případně i s výbornou pointou. Sobí horu jsem četla průběžně a časem zjišťovala, že některé z povídek se mi velice záhy vykouřily z hlavy, nezaujaly, i když se autorka často snažila šokovat. Některé ale byly výborné a zvláštně znepokojivé (Rebeka, Sobí hora, Kdo je Arvid Pekan, Dopisy Ove Lindströmovi). Ale celkově mi chyběla větší rána kladivem, aby to zadunělo do široka daleka. Často mi přišlo mnohé nedořečené, skvěle rozjetý nápad, jak kdyby ukončený příliš brzy a plynoucí do nikam, což pro mě byla asi největší slabina povídek Karin Tidbeckové. 3 a půl.