Sobota
Ian McEwan
Vzpomenete si, co jste dělali v sobotu 15. února 2003? Možná jste si užívali volna, které však londýnskému neurochirurgovi Henrymu Perownovi není onoho dne dopřáno. Ostatně „je v pohybu“ už od 3.40 ráno, kdy ho z postele vytáhla předtucha, a díky Ianu McEwanovi ho sledujeme myšlenku po myšlence, krok za krokem, minutu po minutě. Hořící letadlo na předjitřním nebi předznamenává den, v němž Henry svou anabází připomene shánčlivého Leopolda z Joyceova Odyssea nebo zasněnou Clarissu Virginie Woolfové, hrdinku románu Paní Dallowayová. Také večerní rodinná sešlost u Perownů má být vzácným okamžikem po týdnech stresů. Do té doby však musí Henry nejen zkontrolovat pacienty, odehrát pravidelné squashové utkání s kolegou, vyřídit nákupy a odbýt si návštěvu matky v domově pro seniory, ale především čelit stovkám a tisícům podnětů, jež se mu honí hlavou v den, kdy Británie zažívá největší protiválečný pochod v dějinách. Žijeme totiž ve světě, kdy možnost teroristického útoku ze strany fanatiků přerostla z říše nočních můr do bílého dne, v „reality show“ médií, které si uzurpují naši pozornost pokřiveným výkladem událostí, a zejména v síti příčin a následků, kde může malá chyba způsobit dalekosáhlou odezvu. K osudovému zvratu to v životě i v McEwanových románech bývá často pouhopouhý okamžik a slušný člověk Henry Perowne pozná, že nevhodná reakce na drobnou pouliční kolizi na sebe nenechá dlouho čekat. V sobotu, na kterou jen tak nezapomene, si bude muset hned několikrát připomenout nejenom odvahu, jež v něm navzdory blížící se padesátce dříme, ale i zjištění, že každá pravda je pouze dílčí pohled na věc. McEwanův duchaplný román o mozku i hodinářsky precizní úvaha o čase, který nám je vyměřen, pojmenovává hodnoty, které lze i za jediný den odezřít z lidského života. Mistrně zhuštěné moderní drama s řadou koncových zvratů dokládá, že renomovaný autor zůstává po úspěchu předchozího románu Pokání ve skvělé formě, když skládá působivou poklonu svým modernistickým předchůdcům. Spolu s nimi potvrzuje, že i v obyčejné „žité přítomnosti“ lidí nevěřících v nadpřirozené berličky je něco, co nás přesahuje – a že je to dokonce plně v naší moci.... celý text
Přidat komentář
S McEwanem nejde šlápnout vedle. Přesto ale jsou knížky, které se mi od něj líbí víc, a knížky, které míň. Tato je dost na přemýšlení, ale na můj vkus moc politických pasáží. A taky neurochirurgické podrobnosti mi připadaly zdlouhavé. Oceňuji, že to musel autor dobře nastudovat, věřím, že to má "správně", ale vlastně mě to nezajímalo.
Naopak, psychologie postav a jejich myšlenkové pochody jsou tradičně vykresleny výborně.
Vzhledem k době vzniku jsou i ty části, které se mi nelíbí, celkem pochopitelné. To ale nemění nic na tom, že bych je raději vypustila.
Henry dokončuje rozdělanou práci...
Kterou nade všechno miluje.Přesněji,dokončuje operaci.Nic se nevyrovná chirurgické přesnosti.Do toho rituálně hraje Adagio od Samuela Barbera.Než však k tomuto dojde ?
Stane se mnoho věcí.Už od rána se k něčemu schylovalo.Jednoduš to bylo ve vzduchu.
Zdánlivě obyčejný den volna.Byla to taková podivná SOBOTA.
Je to takový celkem jiný McEwan,ale to přeci nemusí být na škodu.
Jazykově uvědomělý.Slohově vyvážený.Někdy až rozvláčně zdlouhavý.
Celkově to však šlape a dějí se věci.Jeden život v jednom dni.Ano Paní Dallowayová,zdravím Virgini Woolf :)
Myšlenkové pochody v mnoha titěrných odeonských řádcích ženou čtenáře do úzkých.
Návštěva Henryho u matky.Věci po nás,co zůstanou.Memento života.Vzpomínky,které neřeknou více než nám.Poličky suvenýrů.Skličující a trpké přiznání.
Rozprava s dcerou,na téma válečného běsnění a co s útokem na Irák.Generační a nebo má každý vlastně pravdu ?
Je toho tu mnohem více,jen tyhle mě utkvěli asi nejvíce.
Celý příběh se táhne na pozadí manifestace proti válce.Kulisa Británie své doby.Henry samozřejmě glosuje a rozpráví.
Anonymní vypravěč,který to jakoby sleduje z povzdálí,je typický obvzlášt pro tuto knihu.
Typický zvrat přichází,co tentokrát přinese ?
Sobota přečtená od soboty do soboty.Přeci jenom vyžaduje větší soustředění.Rozhodně stojí za to ji číst a do světa McEwana zapadá.
Nic není obyčejné.Rutinní záležitosti a malichernosti,bez kterých by to přeci nebylo ono.A den přeci převážně začíná ráno.
Jakoby jsme to neznali.
Od Iana McEwana jsem četla jenom Pokání a teď Sobotu. Podle čtenářské obce Sobota proti ostatním jeho knížkám slabší, ale mně připadala velmi inspirativní. Má v sobě několik zajímavých rovin. Samozřejmě samotný příběh : dopravní konflikt a jeho neadekvátní řešení. Osobnostní, kdy proti sobě stojí Henry Perowne : úspěšný neurochirurg, milující manžel a otec a přemýšlející jedinec a na straně druhé Baxter, kterému příroda nadělila nesprávný vzorec na opakování jedné genetické sekvence a tím se stává jejím vězněm. A v neposlední řadě všude prosakující atmosféra obav spojená s událostmi po 11. září. Propletenec zvaný svět, ve kterém se mixují dopady národních zájmů, svérázné myšlenkové konstrukce, střet kultur, různých hodnot a v detailu pak střet jednotlivců. Jsou součástí tohoto velkého pomateného světa, ve kterém chce každý žít. Podle svého. A McEwan vzkazuje, a je nepodstatné, jestli vnímá celou společnost nebo jenom její část, že ... jakýkoliv krok, pokud se vymkne kontrole, vyvolá další událost a další důsledky, až se člověk octne v situaci, jaká by ho nenapadla ani ve snu a dobrovolně by si ji nevybral ...
Naštěstí doktor Perowne z variant pomsta nebo smíření volí odpuštění.
To vše v jediném dni, hutné, pestré, napsané s velkým nadhledem, je nad čím přemýšlet.
Jeden den v životě příslušníka střední třídy rozpitvaný do úplně detailní studie.
Tak s touto knihou jsem dost zápasil, rozhodně to není lehké čtení, komplikuje ho množství úvah a myšlenek hlavního hrdiny, některé z mého pohledu snad až zbytečné.
McEwan se snaží být Woolfovou, ale nejde mu to. Amsterdamu, Nevinnému a Cizincům to nesahá ani po kotníky.
Těžko se udělují McEwanovi horší hodnocení...
Jeho text je vždy vážný a důmyslný, protkaný tolika myšlenkami, až někdy začnou přesahovat rámec příběhu.
McEwan nabídl atraktivní prostředí, Londýn, hlavní postavu neurochirurga a jeho sobotní den. Některé pasáže jsou velice vydařené (zápas s anesteziologem, operace, některé vzpomínky), ale mnohdy příběh sklouzává k přepjatému vyprávění a filozofování o věcech, které nejsou pro příběh podstatné. A je takových mnoho.
Přestože je děj průhledný a předvídatelný, kolorit románu pro mě představuje lékařova rodina a láska k jeho ženě. Autor dbá na jasnost jejich vztahu a bezpodmínečnou lásku, která vytváří šťastné a dokonalé manželství.
Odnesl jsem si z knihy toto poselství. Nicméně mi román ve své koncepci nedal tolik, kolik jsem od něho očekával.
McEwana přesto budu číst dál.
Má v sobě hloubku, vždy dobrý námět a jakousi svobodu myšlenek, které, alespoň dle mého soudu, je třeba částečně zkrotit a domyslet jejich dopad na čtenáře.
Tak jsem dočetla svého třetího McEwana. Dal mi zabrat (opět), ale právě proto ho tak miluju...
•
Sobota je román odehrávající se v jednom dni, přesto je v něm spousta minulosti i budoucnosti.
Jak kdysi pravila Virginia Woolf:
“Vtrhl do uplývající vteřiny a zvětšil ji do desetinásobku jejího přirozeného rozměru, zbarvil tisícem barev a naplnil vším možným, co lze ve vesmíru nalézt.”
Její Paní Dallowayovou jsem kdysi (na gymplu) louskala půl roku. A Sobota je vlastně hodně podobná, dají se v ní najít různé paralely a obměněné motivy. (A taky třeba squashový zápas popsaný do detailu na deseti stranách. :)) )
Obecně mám na literatuře strašně ráda, když odkazuje na něco jiného a ukrývá tak “něco víc”... V tomto kontextu je Sobota poklad.
McEwan, jindy šokující a pobuřující, mě v této knize velmi překvapil. Žádné patologické, rozvrácené vztahy, nýbrž harmonické manželství a spokojený život respektovanéno neurochirurga Henryho Perowna. Příběh jediného dne, zdánlivě obyčejné soboty však není tak úplně běžný. Už od brzkého svítání vznikají situace, které na sebe řetězí další události, mající nedozírné následky a jakoby zkoušely , proklepávaly pevnost hlavního hrdiny. Forma knihy se mi líbila, četla jsem jedním dechem hemžící se myšlenky,rozbíhající se do všech stran. Dávaly nám nahlédnout do Perownova soukromí i do lékařského prostředí, což bylo fascinující! Vztahy se svými dospělými dětmi, které byly nádherné až záviděníhodné, k matce či k problematickému tchánovi, který se sice jevil jako neruda-alkoholik, ale nakonec, jak se ukázalo, měl zásadní vliv jak v rodině, tak i v tu osudnou sobotu. To vše rámováno velkými dějinami, neboť svět se nachází po útocích 11.září ve strachu a v nejistotě a válka v Íráku je na spadnutí.
Doporučuji!
Sobota patří k těm náročnějším knihám Iana McEwana a přesto, že ho považuji za jednoho ze svých nejoblíbenějších autorů, dala mi pořádně zabrat a nemohu hodnotit vysoko.
Tempo knížky je pomalé až ubíjející, moc tomu nepomáhají extrémně dlouhé kapitoly a skutečnost, že text není členitý, prakticky je bez odstavců a dialogů. A když máte před sebou takovýto jednolitý text, který navíc, co se týče obsahu, je velmi popisný a odbíhá od jednoho tématu k druhému, je možné, že vám to zkrátka nesedne a budete se nudit.
Mě nebavil začátek ani konec, jinak se tady ale objevila spousta míst, kdy jsem se do příběhu ponořila a chtěla číst dál.
Autor i do tohoto dílka zařadil pár absurdit, což za mě teda zhoršuje celkový dojem.
Neskutečně ale obdivuji autorovy znalosti, opravdu měl nastudováno a skoro se až předvádí svými znalostmi v různých oborech, počínaje neurochirurgií, před hraní squashe, politiku, vaření, hudbu až po poezii.
Není to kniha "pro všechny" čtenáře, ale autorovi fanoušci by ji určitě vynechat neměli :)
Sobota sa u mňa tiahla cez niekoľko sobôt. Nie je to ani zďaleka môj prvý McEwan, ale podobne ako pri Solar sa mi aj toto z nejakého dôvodu ťažšie čítalo. Napriek tomu, že Henryho deň a myšlienkové pochody boli zujímavé a veľa som sa o ňom dozvedela, niektoré z nich mi pripadali trochu pridlhé a zbytočné. Musím ale vyzdvihnúť McEwana za to ako opísal vzťah Henryho a Rosalind a celkovo vzťahy v ich rodine. Čítať o tom, ako jeden muž vníma svoju manželku aj po mnohých rokoch manželstva ako niečo výnimočné a jedinečné, je veľmi vzácne (aj keď je to len fikcia ;) ) Napriek nedostatkom, McEwan je pre mňa jeden z mojich najobľúbenejších autorov. AJ
Mek Ewan ve vrcholné formě, opravdu labužnická pochoutka na jedno delší sobotní skvostné počtení...
McEwanův styl psaní je mi opravdu sympatický. Přesto však se mi Sobota nějakým způsobem táhla. Musím však uznat, že jsem stále chtěla vědět, co bude dál a jak se může spoustu situací v životě (v jednom dni) vysoce kariérně postaveného člověka "zvrtnout". Vidíte však, jakmile čtete dále, že hlavní postava ve svém životě hladce pokračuje dál i s vědomím, o co všechno mohl přijít a o co v budoucnosti přijde (a to vše s důrazem, že to čeká nás všechny, bez rozdílu). Oceňuji velký vhled do politických situací v roce 2003. Doporučuji, pokud se chcete nad spoustou věcí spíše zamyslet, protože Sobota je opravdu klidnější počin.
"Poznat hranice v tom spočívá podstata příčetnosti....."
"Obecně zastávané názory přece ještě nejsou spolehlivým vodítkem...."
"Pár set stran může obsáhnout celý život - uzavřený v láhvi jako domácí čatní."
Počáteční nadšení začalo brzy vyprchávat.
McEwan, mistr slova, paradoxu, ironie, provokace a už netoliko perverze mě chvílemi baví, ale asi víc nudí až někdy odpuzuje svým úhlem pohledu, jež tápe občas i v jasných vodách.
Brilantně ovládá své řemeslo, ale velká část jeho slov po mě stéká jako voda po pláštěnce. Filozofie bez duše? Nebýt výzvy odložila bych a nic by se nestalo. Za mě hra na efekt.
Oceňuji propracovanost, ale závěrečné pohnuté svědomí tomuto autorovi příliš nevěřím.
"Existuje tolik způsobů, jak vás může mozek zradit. Je složitý jako drahý vůz, přesto se masově vyrábí, v oběhu jich je víc než šest miliard."
Po rozvláčném začátku ,kdy jsem si myslel ,že knihu asi odložím mě začala kniha velmi bavit a už mě čtení nepustilo. Hodně zajímavý příběh vtěsnaný do jednoho dne,ale přesto je příběh hodně obsáhlý, plný myšlenek a filosofování hlavní postavy příběhu. Nechybí ani nějaká ta akce a napětí.
Budoucím čtenářům této knihy ,doporučuji knihu číst ,až na čtení budete mýt opravdu klid a čas. Ta četba opravdu stojí za to.
Mám ráda knihy vysekávající jeden obyčejný den života svého hrdiny, které jen z jeho dojmů, reflexí a vzpomínek postupně poskládají v onom dni celý obraz jeho dosavadního života, vytvoří plastický vjem ponoru do čísi hlavy.
Třebaže téměř do poslední čtvrtiny ubíhá kniha pomalu a poklidně, spolu s přiblížením (protentokrát solidního, milujícího, téměř vzorového) rodinného pozadí převážně v úvahách nad společenskými a politickými tématy té doby, každý, kdo už nějakého toho McEwana četl tuší, že ten den nebude jen tak obyčejný, ale na jeho sklonku se odehraje DRAMA, po kterém život už nebude nikdy stejný jako dříve...
Nenašla jsem v Sobotě některé věci, které se mi líbily na jiných McEwanových knihách, Sobotu zabydlují na jeho poměry snad příliš černobílé postavy, jednající místy dost schematicky, předvídatelně a trochu jako z amerických filmů...ale i tak se mi (jako v jeho případě obvykle), četla moc dobře, bavila a nalákala na jeho další, které mne teprve čekají.
McEwan je mistr paradoxu a mistr ironie - a v této knize to potvrzuje měrou vrchovatou. Tak dlouho se tváří, že popisuje jeden nezajímavý, pomalu uplývající, nedramatický víkendový den neurochirurga Henryho Perowna - až se to 240-stránkové líčení každé myšlenky, každého kroku, každého setkání takřka nepostřehnutelně mění v drama kriminální, rodinné i ideové - a ve výpověď o hledání, co je opravdu důležité - i když to v nepřehledném světě roku 2003 není snadné (nebo vůbec možné?) odhalit. Pro mne méně drsné než nejoblíbenější Betonová zahrada - ale podobně intenzivní. A je to zase o lásce, tentokrát ne sourozenecké, ale manželské a rodinné vůbec...
Štítky knihy
anglická literaturaAutorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Tak tohle byla teda dřina čtenářský zážitek minymální