Sobota
Ian McEwan
Vzpomenete si, co jste dělali v sobotu 15. února 2003? Možná jste si užívali volna, které však londýnskému neurochirurgovi Henrymu Perownovi není onoho dne dopřáno. Ostatně „je v pohybu“ už od 3.40 ráno, kdy ho z postele vytáhla předtucha, a díky Ianu McEwanovi ho sledujeme myšlenku po myšlence, krok za krokem, minutu po minutě. Hořící letadlo na předjitřním nebi předznamenává den, v němž Henry svou anabází připomene shánčlivého Leopolda z Joyceova Odyssea nebo zasněnou Clarissu Virginie Woolfové, hrdinku románu Paní Dallowayová. Také večerní rodinná sešlost u Perownů má být vzácným okamžikem po týdnech stresů. Do té doby však musí Henry nejen zkontrolovat pacienty, odehrát pravidelné squashové utkání s kolegou, vyřídit nákupy a odbýt si návštěvu matky v domově pro seniory, ale především čelit stovkám a tisícům podnětů, jež se mu honí hlavou v den, kdy Británie zažívá největší protiválečný pochod v dějinách. Žijeme totiž ve světě, kdy možnost teroristického útoku ze strany fanatiků přerostla z říše nočních můr do bílého dne, v „reality show“ médií, které si uzurpují naši pozornost pokřiveným výkladem událostí, a zejména v síti příčin a následků, kde může malá chyba způsobit dalekosáhlou odezvu. K osudovému zvratu to v životě i v McEwanových románech bývá často pouhopouhý okamžik a slušný člověk Henry Perowne pozná, že nevhodná reakce na drobnou pouliční kolizi na sebe nenechá dlouho čekat. V sobotu, na kterou jen tak nezapomene, si bude muset hned několikrát připomenout nejenom odvahu, jež v něm navzdory blížící se padesátce dříme, ale i zjištění, že každá pravda je pouze dílčí pohled na věc. McEwanův duchaplný román o mozku i hodinářsky precizní úvaha o čase, který nám je vyměřen, pojmenovává hodnoty, které lze i za jediný den odezřít z lidského života. Mistrně zhuštěné moderní drama s řadou koncových zvratů dokládá, že renomovaný autor zůstává po úspěchu předchozího románu Pokání ve skvělé formě, když skládá působivou poklonu svým modernistickým předchůdcům. Spolu s nimi potvrzuje, že i v obyčejné „žité přítomnosti“ lidí nevěřících v nadpřirozené berličky je něco, co nás přesahuje – a že je to dokonce plně v naší moci.... celý text
Přidat komentář
Auto zvolil nevšední námět a to soustředit do jednoho dne nejen starosti, zvraty, dějinné události současného světa a jeho prudké přeměny, demonstrace pro a proti válce. Pro ztvárnění těchto myšlenek zvolil jako protagonistu, schopného neurochirurga s bohatými profesními i životními zkušenostmi, jehož konáním i myšlenkovými pochody provází čtenáře .V práci zapálený,schopný řídit simultánně několik současně probíhajících operací, naprosto soustředěný, mimo pracoviště plný rozmanitých myšlenek a váhání. Řeší a vyřeší mezigenerační rozpory se svými dětmi, přemýšlí o smyslu a účelů protiválečných demonstrací. Při sporu s násilníkem ve snaze zabránit střetu použije psychologickou fintu, což se následně projeví jako chyba, když je posléze napadena jeho rodina. V závěru se v tomto případě zachová tak, jak mu velí jeho profesní čest.Celým příběhem, který považuji za psychologickou sondu nejen do duše jednoho člověka, ale do společnosti obecně a nadčasově.
Je to pomalé čtení, jeden den popsaný 240 stranách musí být, ale postupně jsem se včetla a velice mi to vyhovovalo. Vysoce dramatická scéna, u které se místo rychlých zvratů věnuje čas detailům, pohledům, fyzickým reakcím několika osob je ve výsledku působivější, alespoň mně se některé detaily usadily pevně v paměti. K tomu McEwan pokládá složité etické otázky (co ospravedlňuje válku? smí lékař využít nebo zneužít své znalosti na svou obranu?) a odpovědi probírá ze všech možných úhlů. Je to důrazná obrana uvážlivosti a rozumu, stejně jako Perownova vnitřní chvála západní civilizace s její technikou, zdravotní péčí a demokracií je racionalistický protiklad masovému podléhání emocím a intelektuálnímu sebemrskačství.
Sobota je portrét člověka, který je rozumný, usedlý, láskyplný, neochvějně poctivý, a přitom není nudný, naopak lidský a, jakkoliv honosně to zní, obdivuhodný.
Vzpomněla jsem si při čtení na Barnesovo Vědomí konce, filosofování a pomalost je základ obou knih, ale McEwan je mnohem méně okázalý a povznesený, srozumitelnější, jeho skoro obyčejný den u mě předčí Barnesovu do extrému stupňovanou kontroverzní zápletku.
I když mě kniha nebavila, oceňuji vytříbený styl a zajímavou psychologii postav. Byla bych si bývala přála, aby to bylo stejně syrové čtení jako Betonová zahrada, ale je vidět, že se autor posunul jinam.
McEwanův čistý, vybroušený styl mi sedí a i překladatelé jeho knih obvykle odvádějí výbornou práci. To platí i tomto příběhu. Je to čtivá a (jak se opakovaně uvádí v doslovu) duchaplná, dokonce informacemi (z lékařského prostředí) nabitá kniha, ale ve srovnání s dalšími dvěma, které jsem od něj zatím četl (Pokání a Dítě v pravý čas), mi přece jen přišla trochu méně záživná, plošší, možná i s ohledem na "materialisticky" založeného hlavního hrdinu. Škoda, že je to už dávno, co jsem četl Paní Dallowayovou od V. Woolfové a Odysseus J. Joyce na mě teprve čeká v knihovničce, možná by četbě to srovnání s oběma díly dodalo další rozměr.
Ian McEwan patří mezi mé oblíbené autory, ale Sobotu řadím na poslední místo, opravdu zatím nejslabší počin, který jsem od něj četl. Přemítat šedesát stran nad tím, jestli se ráno pomiluji se svou ženou a přemýšlet o leteckém neštěstí ruského letadla, to je na mě trochu moc. Jsem rád, že alespoň zůstal věrný leitmotivu svých knih - nečekaného vpádu zla do života běžných lidi, ale to přichází trochu pozdě. V doslovu se uvádí, že Sobota přišla po Pokání, to je tedy pořádný skok směrem dolů, nicméně to potvrzuje staré pravidlo, že není tak těžké dosáhnout úspěchu jako jej dokázat zopakovat.
Mám McEwana moc ráda. Ale Sobota nebylo čtení pro mě. Dělám to nerada, ale musím tuhle knížku zařadit do kategorie "už se těším až to dočtu a budu si moct spravit chuť něčím jiným, třeba nějakou dobrou detektivkou". Ian McEwan nezapře, že je skvělý autor. Po řemeslné stránce (až na pár samolibých exhibicí autora - "koukejte, co všechno vím", ale to je odpustitelné i pochopitelné, má-li za sebou spisovatel takovou spoustu úspěšné práce jako McEwan) není co vytknout. Ale kruci, kde je ten příběh? Například squashový zápas na sedm stran je náročné čtení i pro sportovního fandu. A ty "skvělé děti" a "skvělá žena" bylo tak moc "skvělý" až se mi z toho dělalo mdlo.
Pak je tu samozřejmě ještě možnost, že je to skvělá knížka plná ironie, sarkazmu a jinotajů a já ji prostě nepochopila.
Rodinka až móc ideální, padouch divný. Příběh spíš na povídku, a proto dlouho nuda. Nakonec rozpaky.
Jeden z mých oblíbených autorů, četla jsem všechny jeho knihy. Ale když je seřadím podle toho, jak se mi líbily, vychází mi to takto: Na prvním místě Nevinný, pak Betonová zahrada, Nezničitelná láska, Černí psi, Amsterdam, Na Chesilské pláži, Cizinci ve městě, Sobota, Solar, Mlsoun.
Pro Iana McEwana mám slabost a tato knížka mě opět dostala. Brilantní sloh, skvělé vyjadřování, asociace, které na pozadí jediného dne proberou život hlavní postavy od A do Z a zpět - člověka jako jednotlivce, člena rodiny, lékaře, součásti společenství. Intertextuální odkazy jsou třešnička na dortu. Jedno přečtení je málo, mám v úmyslu se ke knize vrátit. Spousta skvělých poznámek, postřehů, úvah. Poznámka: výraz "zrající kompost teenagerovského pokoje" jsem natrvalo převzala do svého slovníku.
Skvělé. Proč by se knížka měla odehrávat měsíce nebo roky, když stačí zaznamenat jediný den a je tam všechno? Zatím můj McEwan číslo 1. Plus prémie za nahlédnutí do operací mozku.
Výborná, velmi působivá kniha. Zpočátku trochu připomíná romány Virginie Woolfové svým intenzivním popisem momentálních událostí v uzavřeném rozmezí jednoho konkrétního dne. Přes tento základní rámec se však prostřednictvím úvah hlavního hrdiny seznamujeme i s jeho minulostí, názory a životními ideály. Jeho sympaticky racionální, vyvážené a zralé postoje procházejí zkouškou, když se poklidný den k večeru nečekaně zdramatizuje. Přesto situaci nakonec zvládá velmi důstojně a do jisté míry symbolicky. Kniha tak tvoří uzavřený a velmi působivý celek.
Od začátku je jasné, že se něco semele... jen jsem čekala, že se toho semele víc... dobré, ale...
Do 2/3 jsem se touto knihou nemohl prokousat. Potom začala být trochu akční. Avšak celkově dějově průměr.
Rozhodne nejslabsi knizka, kterou jsem od McEvana cetl. Vydrzel jsem do konce jen z ucty k autorovi.
S autorom mám aj lepšie skúsenosti...Uplácané, utrepané... Po celý čas som mal pocit, že to už autor skúšal v iných knihách - no a toto pôsobilo rušivo.
Než jsem vzal tuto knihu do ruky, nevěřil jsem tomu, že děj nějaké knihy múže být tak nudný a prázdný a šinout se kupředu rychlostí lenochoda na rohypnolu. Jako omáčka k tomu "ději" je tu spousta mizerných úvah a myšlenek hlavního hrdiny, které mě v lepším případě nezajímaly, v horším případě iritovaly. A iritovaly mě tak, až bych řekl, že mě spíš sraly. To především ty umělé žvásty o terorismu, konzumní společnosti a válce v Iráku, které byli samoúčelné a neuvěřitelně syntetické. Jako např. hlavní hrdina se mazlí se svojí ženou a myslí na ni, pak bez jakéhokoliv přechodu myslí na Saddáma Hussaina, a potom zase na ni. No, každého vzrušuje trochu něco jiného, a jak se říká, proti gustu žádný dišputát.
Knihou jsem se prokousal asi do púlky a dál už to prostě nešlo, nebylo sil. Hodnotím jednou hvězdou, protože jsem se tu dočetl, že toto je snad nejlepší kniha od McEwana, pochopte, že v tom případě si ještě musím nechat rezervu pro ohodnocení jeho nejhorších knih.
Měla jsem velká očekávání, která nebyla naplněna. Naprosto mě to nechytlo, většina myšlenkových pochodů hlavní postavy mě nezajímala, rodinné vztahy tvořily tu lepší část obsahu, dějová zápletka mě svou akčností v jinak velmi uměřené knize vyloženě rušila. Neustále omílané myšlenky o válce v Iráku a ateistickém materialismu mi připadaly příliš... explicitně naučné? Spíš jako neorganická sebeprezentace autora, než jako přesvědčivá součást vnitřního světa hlavní postavy.
Napsané je to dobře, ale očividně to není kniha pro mě.
Štítky knihy
anglická literaturaAutorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Moc se mi líbí autorův rukopis a styl. Jinak tohle je jeho slabší dílko.