Solaris
Stanisław Lem
Solaris je vrcholné dílo Stanisława Lema, jednoho z mála neanglicky píšících spisovatelů, kteří pronikli do absolutní špičky autorů science fiction. Příběh se odehrává na vzdálené planetě Solaris, osídlené živým oceánem, který projevuje inteligenci, ovšem tak odlišnou od všeho, co znají lidé, že jejich pokusy o navázání kontaktu se nejen nedaří, ale vedou k naprosto nečekaným efektům. Oceán totiž dokáže zhmotnit nejskrytější lidské myšlenky, vytvořit kopie dávno zemřelých lidí, což ovšem vede k duševnímu rozvratu pracovníků, kteří se výzkumem oceánu zabývají. Lemovo přesvědčení o nemožnosti kontaktu mezi zcela odlišnými inteligencemi, v tomto románu spojeného s hlubokými sondami do lidského nitra, přitahuje nejen čtenáře, ale i literární kritiky a umělce jiných žánrů. Známý je zejména film ruského režiséra Andreje Tarkovského z roku 1971. Román zaujal i hollywoodské tvůrce. Film Solaris režiséra Stevena Soderbergha v produkci Jamese Camerona měl premiéru 27. listopadu 2002.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1972 , Československý spisovatelOriginální název:
Solaris, 1961
více info...
Přidat komentář
Tato kniha pro mne byla oříškem, už jen proto, že žánr sci-fi běžně příliš nevyhledávám. Zvolila jsem formu audioknihy, což se ukázalo být jako nejlepší volba: její poslech mi s přestávkami trval několik měsíců, jsem ráda, že jsem se nenechala odradit a postupně ji vyslechla až do konce.
Jde o poměrně složitý text, kladoucí vyšší nároky na čtenářovu pozornost, neboť je prokládaný celou řadou odkazů, úvah, vnitřních monologů a odboček. Přitom děj není nijak složitý: odehrává se na planetě Solaris, kam přilétá Kris Kelvin, aby zkoumal oceán na jejím povrchu. Zde se spolu se členy posádky setkává s nevysvětlitelnými jevy, kdy nečekaně ožívají jejich vzpomínky a představy, jichž se nemohou zbavit, a jsou konfrontování s nečekanou formou mimozemské existence.
Autor zcela záměrně nabourává naši zažitou představu, jak má takový "správný mimozemšťan" vypadat. Na malém prostoru se mu povedlo předvést takové menší drama - hraje si s naší představivostí, šikovně udržuje naši pozornost v napětí a z některých pasáží skutečně až mrazí. Svou vizi oceánu jakožto obřího mozku dovedl téměř k dokonalosti. Dotýká se mnoha zajímavých psychologických a sociologických témat, nastoluje spoustu etických i morálních otázek /jak vnímat existenci mimozemské civilizace; je možné zcela rozumět druhému člověku, sobě a okolnímu vesmíru; kdy se dá hovořit o "živoucí bytosti"; kdy má takové "stvoření" právo na život, atd./, ale nechává na čtenáři, ať si odpoví sám.
Určitě jde o zajímavou sci-fi. Ráda ji doporučím, přestože si myslím, že v některých momentech je již poněkud "zastaralá" - například mne docela pobavilo, že v textu jsou zmíněny přehrávky z "magnetofonových pásků". Na tehdejší dobu vzniku nebylo divu, autor nemohl být vizionář a předvídat, že časem vytvoříme cosi jako CD, MP3 a mobilní telefony. Ale technické vymoženosti ponechme stranou, nejsou středobodem knihy.
Forma poslechu pro mne byla daleko stravitelnější. Tato audiokniha obdržela v roce 2014 ocenění za nejlepší zvuk - a já dodávám, že zcela zaslouženě.
Tak tohle mě nikterak neoslovilo. Místy jsem dějem proplouval takřka bez sebemenšího náznaku oslovení. Prostě jen mechanické spojování písmen do slov a vět. Tak snad příště.
Videla som filmové spracovanie/ už dávnejšie/ a hoci sci-fi nevyhľadávam, pamätám si, že film na mňa urobil dojem. Kniha je tiež skvelá. " Nehľadáme nikoho okrem ľudí. Nepotrebujeme iné svety. Potrebujeme zrkadlá. Nevieme, čo si s inými svetmi počať."
(SPOILER)
Klasický román sci-fi, můj (kdysi dávno) oblíbený spisovatel, ovšem dojmy spíše rozpačité. Teprve doslov mi otevřel oči a čestně přiznám, že ty sexuální deviace jsem nepostřehla. Na mě celé prostředí působilo spíš klaustrofobicky a bezútěšně.
Unikal mi smysl celého výzkumu, nějaké nadšení či zájem o zkoumaný předmět, nic. Nepřipadalo mi, že by dotyční na stanici vůbec něco dělali. Kris se probíral knihovnou, aby čtenáři sdělil všechny úchvatné podrobnosti o tajuplném oceánu, ale jeho vlastní práci jsem nepostřehla. A to pominu drobné detaily, jako způsob zajišťování vzduchu ve stanici, zásoby potravy, energie či třeba neomezené množství raket, které vystřelovali na oběžnou dráhu. Člověk je holt zpovykaný výrovkami (tedy Marťanem a Spasitelem) a potřebuje tyto okolnosti lépe ukotvit.
Tajuplní společníci byli děsiví, i když vlastně v knize vystupoval všeho všudy jeden. Pak tedy ještě podivná černoška, která se mihne na počátku, ale zbylí výzkumníci o svých Nemesis jen mlžili. Ti dva v příběhu vůbec působili spíš jako kulisa, o nějakých propracovaných charakterech nemůže být řeči.
Ústřední dvojice se utápí v duševním utrpení, ale nějakou lásku jsem jí nevěřila ani omylem. Emoce ve mně text nevyvolal. Čímž se plynule dostávám k největšímu trápení, a tím byl autorův styl. Nadmíra afektovanosti a patosu, zkratkovité vyprávění (a do toho naopak rozvláčné popisy výzkumu), a hlavně nedořečené věty a dialogy, kde si všichni účastníci (včetně čtenáře) museli devadesát procent informací domyslet. Na to už jsem opravdu líná.
Skláním se před autorovou fantazií a hloubkou myšlenek, ale té tajnosnubnosti by potřebovalo ubrat.
Sci-fi literatura není mým oblíbeným žánrem. I proto jsem vyzkoušel trochu netradiční román Stanislawa Lema Solaris. A je to velké dílo, rozehrané v komorních kulisách. Napínavé a především znepokojivé. Rozhodně to není mé poslední shledání s Lemem.
Tak tohle mi vůbec nesedlo a sám sobě se divím ,že jsem to dočetl až do konce. Knihu jsem dočetl a ani nevím o čem byla.
Lemova stěžejní kniha a zároveň dílo nejvíce abstraktní a nedějové; Solaris se zpočátku profiluje jako sci-fi psychologické drama, ale s přibývajícími stránkami vyvolané napětí zjemní a začne více řešit vnitřní pochody člověka, konfrontovaného s entitou, do které není možné proniknout rozumem, silou ani smysly. Živý oceán Solaris je dozajista nejdůležitějším z Lemových fantastických charakterů, přestože (či možná pávě proto) že vlastně není vůbec jasné, je-li vůbec nadán vědomím či rozumem. Knížka má příjemně nejasné vyznění, do kterého si čtenář musí přinést kapku osobní rozvahy - pointa je zde amorfní a nespoléhejte na to, že až si přečtete na wikipedii, co chtěl autor vlastně říct, že praštíte hlavou do stolu a provoláte: "No ovšem, vždyť to tam bylo celou dobu naznačováno." Spíš budete v rozpacích. Četli jste správně?
Ale Solaris nejde hodnotit jen pro neobyčejnou ideu, ale také z formálního hlediska. A tady Lem pokulhává na můj vkus až příliš. Děj je občas zmatený, text nezáživný a celé stránky často popisují city či skutečnosti, které by šli shrnout do pěti vět. Kdo namítne, že takové dospělé čtení prostě musí být, ať si trhne nohou. I učebnici politologie jde napsat čtivě.
Začátek slibný, ale pak jsem se začala ztrácet. Je poznat, že je knížka napsaná již před delší dobou, čtení bylo místy těžkopádné, popisy zbytečně přehuštěné - musela jsem se hodně snažit, abych si dokázala představit autorovu vizi.
Knížka má skvělou myšlenku, jen podání není úplně šťastné.
EDIT: Po přečtení doslovu od Františka Novotného (vydání nakladatelství Kniha Zlín z roku 2021) musím říct, že se můj názor na dílo značně změnil. Nikdy by mě při čtení nenapadlo, že se v knize skrývají prvky potlačených sexuálních tužeb, psychoanalýza apod. S těmito znalostmi by se kniha četla zcela jinak, takže se k ní možná ještě vrátím.
Wow. Tohle bylo napsáno v roce 1961? Ta myšlenka, její propracování i závěr je fantastický. Hlavní hrdina je velmi příjemným průvodce příběhu. Vedlejší postavy jsou osobité. Pocit tíživého vesmíru a jiných planet se povedl na jedničku. Některé popisy a myšlenky jsem nečetla ani v současné literatuře.
Příběh je o tom, že náš hlavní hrdina žije sám na planetě Solaris a začnou se dít zvláštní věci. Chvíli jsem sama nevěděla, jestli jsou to halucinace, projekce nebo podivný mimozemský život. Wow.
Jen některé části jsou těžkopádné a určitě by dnes prošli korekturou.
Ale rozhodně doporučuji. Kníha stárne skvěle.
Solaris je ve své podstatě prezentováno jako "the best of", co nabídl socialismus světu science fiction. A nevím, proč ne. Zajímavá nápad planety jako "živého tvora", postavy pozemšťanů na pokraji psychického kolapsu... A hlavně myšlenka, že homo sapiens v celém širém vesmíru není to nejdokonalejší, nedej bože, nejchytřejší stvoření.
(SPOILER) Jsem určitě ráda, že jsem si knížku přečetla. Původně jsem někde narazila, že existuje s vesmírného prostoru i film, ale nejdřív jsem se chtěla seznámit s knihou. Mno, mám trochu zvláštní pocity. Začátek byl skvělý - vysvětlení, co to je Solaris, přistání, seznámení s posádkou, ta temnota ... Protože byl večer (a tma :-)), musela jsem přestat číst. Tak moc mě to děsilo. Pak nastalo ALE. Děj s ženskou postavou a dialogy mě strašně unavovaly a nepřinesly nic, jen spoustu nevyřčeného a nedokončených vět. Najednou byly i tak už dlouhé kapitoly nekonečné. Co se týká kapitol popisujících historii Solaris, tak to mne celkem bavilo, ale až do doby, než jsem se začala ztrácet v symetriádách a asymetriádách. Nějak víc jsem chtěla pochopit, co stojí za tím rozvratem pracovníků. Byl popisován jen ten Kelvinův zážitek. A ten konec, hm. Ale jinak na šedesátá léta dobrá sci-fi.
Lem jako jeden z prvních ukázal, že inteligentní život, který se vyvinul nezávisle na nás, bude s největší pravděpodobností úplně odlišný než my. Tudíž je nemožné s ním navázat kontakt.
Autor ponechává čtenáři prostor pro přemýšlení, třeba když předvedl nedokonalého Boha. Některé technické „vymoženosti”, které mělo lidstvo používat ještě další staletí, jako staré filmové pásky nebo morseovka, vymizeli již dnes, ale musíme brát v potaz, že kniha byla napsána v šedesátých letech.
Ani tato klasika žánru sci-fi mě nemohla minout. Ale je poznat, že je to už dost stará kniha, proto je psaní trochu utahané. No ale čtyři stars si zaslouží i tak :))).
Jedno z nejlepších sci-fi co jsem četl. Poutala mě celá kniha. Akorát jsem bohužel nepochopil některé věci, až po přečtení doslovu. Možná bych doporučil přečíst si ho jako první.
Solaris není univerzálně líbivá kniha - kombinuje sci-fi, horor, fiktivní historický román s romantickým příběhem. Je dost komplexní - dotýká se problematiky nerealizovatelných vztahů, vyrovnávání se s emocemi čelícími realitě faktu, až po fyziku, chemii, vesmírné formy života i otázku lidského býti a významu našich snažení. Byť ze začátku působí jako jednoduchý strašidelný příběh osudu polozapomenuté výzkumné stanice s posádkou ve zvláštním celkovém psychickém rozkladu, začne kniha pokládat čtenáři náměty a otázky na docela hluboké zamyšlení.
Pro mě je kniha složitá hlavně na představivost díky velmi bohatému popisu fiktivních dějů fiktivní planety. Místy se i trochu vleče - hlavně v druhé části, kde se přelívá spíše do zamyšlení, než že by stavěla moc akční děj, který zpočátku aktivně buduje. Ale tento postup má v této knize smysl. Dává jí zvláštní tempo, které se hodí k více otevřenému konci.
Děj na výzkumné stanici, kde se dějí echt podivné věci, se střídá s vysvětlením podstaty Solaris nebo spíš toho, jak o ní lidé přemýšleli. Lem dost výstižně buduje fiktivní vědeckou komunitu zabývající se výzkumem planety Solaris a postupně jí nastavuje vlastně docela ironické zrcadlo. Takže je to zajímavé čtivo, pokud máte osobní zkušenost s akademickou půdou. Navíc jako i jiná Lemova díla nabízí originální představu toho, jak by mohl vypadat život v kosmu a to navíc v rozpracované variantě založené z části na reálných poznatcích přírodních věd.
Takže pokud chcete jednoduché akční sci-fi z vesmíru s jasným koncem vítězství dobra nad zlem a pár střílečkama... tak toto do ruky neberte.
Táto kniha bola ako slušná fľaša whiskey, no potom som to zamiešal s najlacnejšou borovičkou z Kauflandu (ten asi 20 stranový opis) a tak ma to "rozbilo", že som už nemal chuť piť (čítať), no ešte som teda dopil (dočítal) tú whiskey, s ktorou som začal večer, no už s nechuťou a so závratmi v žalúdku, nesústrediac sa.
Nejsem žádným velkým milovníkem Lema, ale tohle je podařená kniha. Některé pasáže popisující oceán a jeho útvary byly ubíjející.
téma "jiného" inteligentního života výborné, ale děj k uzoufání nudný a motivace postav nevěrohodné (protagonista a vypravěč je povoláním psycholog a chová se takto?)
asi v polovině knihy jsem si vzpomněl, že jsem to kdysi dávno viděl zfilmované (a že mě to taky nebavilo)
Autorovy další knížky
1994 | Solaris |
1977 | Futurologický kongres |
1962 | Návrat z hvězd |
1981 | Pánův hlas |
1956 | K mrakům Magellanovým |
"Jistě, musím předstírat, lhát, vždy a ve všem. Ale jen proto, že mám třeba myšlenky, záměry a naděje, kruté, vznešené, vražedné, a nic o nich nevím. Lidé se vydali k jiným světům, k jiným civilizacím. A přitom neznají vlastní zákoutí, slepé cesty, hlubiny, zabarikádované temné dveře."
Komunikace je základní lidskou potřebou. Myslím komunikaci v širokém významu toho slova (i uražené ticho a nezvedání telefonu samozřejmě JE komunikace). Právě proto je hlavním rysem románu nejistota a bezradnost. Protože když narazíme na inteligentní formu existence, která nereaguje na podněty a vymyká se z toho zaběhlého "buď je ovládneme my, anebo ony ovládnou nás", tak prostě nevíme jak dál. Je z toho vidět, jak výrazná je naše potřeba mít druhé kvůli sobě samým. A to bez ohledu na to, jestli jsme altruisté nebo sobci, beztak je v každém z nás kus toho i onoho. V tom úplně nejzákladnějším smyslu (v reálém životě v nepřeberném množství různých podob) potřebujeme druhého (někoho kdo není já), protože potřebujeme obojí: mít vazbu i být vazbou, milovat i být milováni.
Při absenci srozumitelné reflexe se pánové kosmonauti ztrácejí sami v sobě. I zrcadlení v reakcích druhých v běžném životě je ovlivněno našim předporozuměním, ale když je reakce nekonečné oceánské ticho? To už není poznávání sebe v reakcích Solarisu (které by i tak bylo nutně zkreslené), to už je naše představa o pohledu na sebe v naší představě o konání Solarisu. Uf. Z toho by se jeden mohl snadno pomátnout. Což se taky přesně děje...
Myslím, že se to Lemovi v knize daří dobře vystihnout. Vlastně pokaždé, když si čtenář smutně nebo naštvaně uvědomí, že něčemu nerozumí, že je něco nedořečené a ponechané bez dostatečného návodu, tak se tím pokaždé nějak přiblíží tomu, co žijí tři opuštění astronauti na oběžné dráze Solaris.
Samostatné téma je vztah kosmonautů k jejich hostům, které otvírá jednu z podstatných bioetických otázek: komu přiřknout status osoby a s ním i osobnostní práva? Je tady zase vidět ta vymknutost vztahů bez ukotvení v druhých. "Nová" Harey je zjevně myslící a cítící bytost, je víc než halucinace, vznikla z Krisovy mysli jako Eva z Adamova žebra, je tedy možné se jí zbavit? Je to akt ochrany před planetou? Akt ochrany vlastní psychické rovnováhy? Nebo je to vražda? Asi ne náhodou jsou scény se zneškodňováním hostů emočně tak nabité, pro postavy románu i pro čtenáře románu.
Lekce z dějin solaristiky pro mě jistě nebyly vrcholem příběhu. Protože mám lidi raději než plazmu a také se o lidi víc zajímám. Ale zdálo se mi, že i zde byla dobře vidět bezradnost jako hlavní téma románu - a lidská reakce na ni. Mimo jiné to hezky ukazuje na něco, co známe i z naší opravdové vědy: že si do zkoumaného promítáme vlastní představy o zkoumaném a naše závěry jsou zkresleny tím, co si myslíme, že vidíme. Nebo co si přejeme vidět. Děje se to při pohledu do dějin (třeba při snaze vysvětlit pozůstatku starých rituálů) i při snaze si zbavovat člověka tajemství prostřednictvím psychologie nebo sociologie.
Stanisław Lem to tak nejspíš nezamýšlel, ale já měl tendenci číst Solaris jako alegorii mezilidské komunikace. Lépe: alegorii na komplikovanost mezilidské komunikace a úzkost z jejich limitů. Nejistota Krise ohledně jeho pocitů z Harey je asi nevyhnutelná, stejně tak i jeho rozpolcenost ve vztahu k ní. Co jiného než stísněnost má cítit z někoho, v kom se spojuje to nejvíc vlastní s tím nejvíc cizím? Vždyť pomyslní dva rodiče Harey jsou to nejvzdálenější (planeta, která nekomunikuje) a to nejbližší (nejskrytější vzpomínky). Nemůže to být vyjádření naší touhy se sdílet (činit z neznámého známe) a zároveň si chránit svoji intimitu - a nutného psychického napětí, který tahle rozpornost vyvolává? Rozpor mezi touhou být poznán a touhou chránit si svá tajemství? (silně jsem to cítil pokaždé, když hosté nemohli být odděleni od svých lidí, vypadalo to, že hosté potřebují být stále v kontaktu, ale ... neplatí by také naopak?)
Snažil jsem se do téhle paradoxní situace (že je zde něco totálně cizího, co o mě ví víc, než vím sám o sobě) vžít, ale nevím. Snažil jsem se přijít na to, koho nebo co by asi planeta poslala mně, ale nevím. Bylo by mi to něco (nebo někdo), vytažené z mých hlubin nápomocné (protože by mi to pomohlo lépe se poznat) anebo by to bylo ničivé (protože by mi to ukázalo odpudivost vlastní skryté temnoty a rozcupovalo moji sebeúctu)? Taky nevím. A protože nemám poblíž žádnou planetu Solaris, tak se to ani nedozvím.
"Beze slov ve mně vyrůstala neživá, lhostejná jistota, že tam, kam nedosáhnu, jsem už volil, a předstíraje, že se nic nestalo, nemám ani tolik sil, abych sám sebou pohrdal."