Dřevoryty staré i nové
František Xaver Šalda
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/306786/drevoryty-stare-i-nove-0aI-306786.png
4
1
1
Obsah První kniha povídek: Život ironický, se omezuje na vytvoření abstraktního literárního typu a rozbor jeho psychiky. Povídky Dřevorytů: jsou vzaty přímo ze života, inspirovaly jej vzpomínky na postavy nebo příběhy, o nichž slyšel, nebo byl sám jejich svědkem.
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1989 | Vteřiny duše |
1986 | Milostný listář |
1954 | Domove líbezný |
1937 | Duše a dílo |
1948 | Boje o zítřek |
Myslím, že se docela nespravedlivě vůči F. X. Šaldovi vžilo, že jako autor nestojí za nic. (V oblasti kritiky se má všeobecně za to, že je to etalon, vzor a meta.) Soubor snad až příliš náhodně shrnutých povídek je skutečně svérázný, ale rozhodně nevypovídá o autorské nemohoucnosti geniálního kritika. Jeho přirovnání těchto povídek k dřevorytům je velmi trefné: "Proto jsem psal tyto povídky, v nichž jsem chtěl směstnat na nejmenší plochu co nejvíc životné dějovosti v bleskovém osvětlení. Právě tak si vede v podstatě kreslíř dřevorytu, který chce být víc než pouhý obratný technikář; dřevoryt ve vyšším smyslu je víc než technika: jest zvláštní zhuštěné a souhrnné vidění světa." A opravdu takto ty povídky Šalda napsal. To jsou pronikavé záblesky. Jsou to třeba jen naprosté jednotlivé okamžiky (Pokušení Pascalovo, Tchýní, Pán se vrátil, Dílo člověkovo), jsou to na malé ploše ale vyklenuté příběhy (Šustrprincel, Matka po duchu, Panenčin první rok), které jsou až strašidelné (Zamiloval se do domu, Postilion smrti). Ony záblesky, které se před čtenářem zjevují, mají řekl bych dvě základní charakteritiky: 1. jsou napsané velmi košatým archaickým jazykem, to je opravdu radost. (Příklad za všechny: "Byli to sekundáni jednoho českého gymnasia...zahlučeli vesele, jakmile se octli mimo dozor svého profesora: ze studentů pracně dresovaných vyloupli se rázem rozpustilí lehkomyslní hoši, kterými v pravdě byli." - Křestný dukátek, s. 31) 2. Všechny povídky spojuje strašná touha po vztazích, z nichž ani jeden není normální. Mají v sobě až něco perverzního, velmi často je to muž, který je zcela podřízen ženě ("Varbrvirčoft"), je ženou vysmíván a permanentně ponižován (Zamiloval se do domu, Psaníčko) nebo jsou to sestry, z nichž jedna je nemocná a je to tíha pro obě (Slunečné hříbě), nebo je to vztah obce k malému židovskému klukovi, který končí naprosto nechutně (Požáry). Jestli v úvodu Šalda také píše, jak tyhle příběhy slyšel, vypozoroval apod., myslím, že hodně vypovídají i o něm - jeho zoufalé hledání vztahu, jeho fyzické omezení apod., ta nekonečná osamocenost, myslím, že v povídkách to je zcela koncentrované. Takže zpět k začátku: Šalda možná není brilantní spisovatel, ale tyto povídky jsou koncentrovanými okamžiky, které dřevorytec Šalda zachytil krásným jazykem, ale jako celek nepřinášejí o životě žádnou, ano žádnou dobrou zprávu.