Soudce z milosti
Ivan Klíma
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/279194/mid_soudce-z-milosti-zdf-279194.jpg
4
111
111
2. vydání v Academii. Román je u Ivana Klímy, především mistra povídky, eseje a dramatu, žánrem spíše výjimečným. Sám autor přiznává, že k napsání Soudce z milosti (jenž v samizdatu v první verzi koloval pod názvem Stojí, stojí šibenička) přispěla naléhavá objednávka větší prózy od švýcarského nakladatele J. Braunschweigera, a ovšem i dusivé společenské ovzduší v republice po událostech šedesátých let. "Koncem roku dvaasedmdesát jsem tedy začal psát román. Za hrdinu jsem si vybral soudce -- nejspíš proto, že mi problémy spravedlnosti, jistě i zásluhou poněkud pohnutých životních zkušeností, připadaly jako obzvláště důležité... Můj hrdina pak řeší pro sebe (i pro mě) klíčové téma: je společnost oprávněna zbavit kohokoliv, třeba i vraha života? A jak si má soudce, pokud je odpůrcem trestu smrti, počínat ve společnosti, která takový trest požaduje?" Hrdina románu, soudce Adam Kindl, však není vystaven jen tomuto ústřednímu právnímu problému, autor mu přisoudil úzkostnou válečnou minulost i kontroverzní přítomnost, obdařil jej mnoha podstatnými problémy tehdejší společnosti, krizí manželského vztahu a to vše zasadil do dialogu s okolím.... celý text
Přidat komentář
Z knihy dýchá atmosféra socialismu, kdy se člověk nejen bál něco říct, ale si i něco myslet. Sleduje vývoj hlavního (anti)hrdiny, který byl v mládí docela komunistická krysa, ale postupně dospěl k něčemu jinému, nechci to úplně vyplesknout, tak zůstanu takto tajemně neurčitá.
Číst to je docela náročné, protože je to v podstatě soubor filozofických myšlenek a osobní obhajoby názorů, které hlavní postava zastávala v dané době nebo naopak v současnosti.
Když jsem se knihou po mnoha zastávkách prokousala, můj stěžejní pocit je radost z toho, že mám období socialismu za sebou a že jsem padesátá léta ani nezažila.
(SPOILER)
Jeden z našich nejznámějších spisovatelů mě dlouho míjel, až nyní se mi dostala do ruky audiokniha tohoto románu. Audiokniha je předpokládám proti románu zkrácena protože má jen něco přes 4 hodiny. A musím říci, že naštěstí zkrácena. Už jsem dokonce měl tendenci, že ji nedoposlouchám. Protože i přes krásnou češtinu a vzletné fráze byla kniha strašně utahaná a plná pseudointelektuálního filozofování.
Ale jsem rád, že jsem ji doposlouchal a mohu ji doporučit i ostatním. Ale asi z úplně jiného důvodu než jiní čtenáři. Abych to zdůvodnil budu trochu spoilerovat.
Hlavní hrdina je soudcem v době normalizace a protože má bratra na západě a spoustu kádrově špatných přátel, tak dostane případ u kterého se předpokládá, že obviněného odsoudí k trestu smrti. On jako zásadový, morální člověk a odpůrce trestu smrti to na konci knihy odmítne. A my v průběhu románu sledujeme vývoj hlavního hrdiny, který jako dítě skončil v koncentračním táboře. Pak nastává období komunistického převratu a z dítěte se stane mladík, který jako správný svazák odsuzuje a udává svoje spolužáky. S postupujícím časem, hlavní postava vysvětluje svůj přerod z utilitarismu k deontologické etice a tím i odporu k trestu smrti. A tady je to proč bych knihu doporučil ke čtení. Ne z důvodu že kniha je dobrá, ale protože autor tady na základě morálky a zásadovosti hlavního hrdiny omlouvá jeho a i svoje činy z padesátých let. Vždyť to přeci myslel dobře (a má pravdu), jeho chování je logické, konzistentní a zásadové (opět pravda). Tihle lidé, kteří jsou přesvědčení o vlastní pravdě a morálce mohou být v extrémních případech a situacích těmi nejhoršími. Těmi, kteří v rámci dobra, pravdy, morálky, sociální spravedlnosti a spoustě dalších důvodů pořádají hony na čarodějnice (kacíře, černochy, kulaky, buržousty, feudály, židy, kněze,... dosadí si koho chtějí). Takto autor určitě nechtěl, aby kniha vyzněla, ale já ní tento pocit mám a proto ji i přes nízké hodnocení, které jsem ji dal doporučuji ke čtení. Třeba dospějete ke stejnému pocitu z knihy jako já.
Pochvalný komentář od Allla9 mě inspiroval zpětně ohodnotit tuto výbornou knihu, ač to málokdy dělám. Četla jsem ji v období po sametové revoluci, v jiném vydání, myslím, že měla červenou obálku:-) a spolu s knížkou od Zdeny Salivarové Honzlová na mě zapůsobila nejvýrazněji. Jasně, devadesátky byly pro většinu euforická doba, já dostudovala, měla už dvě malé děti a život před sebou. O to víc by mě zajímalo, jak by na mě obě knihy zapůsobily dnes. Jejich poselství jsou jasná, budu je vnímat stejně silně? Anebo ještě silněji? Čtenářská výzva nabádá k opětovnému čtení. Tato knížka by za to stála.
Od spisovatele Klímy jsem přečetla již více knížek. I tato je skvěle napsaná. Krásný jazyk, perfektně zachycená doba. Prostě kniha stojí za přečtení.
Po jazykové stránce dokonalý, po formální stránce dokonalý, po příběhové stránce dokonalý román. Můj první od pana Klímy a jistě bude brzy následovat další dílo od jednoho z nejpřekládanějších českých autorů. Vyzdvihnout musím práci s postavami a dialogy mezi nimi, Klíma skvělé zachycuje jejich myšlenkové pochody a rozpolcenost duše, hlavně prozření soudce Adama Kindla se mi líbilo, ale i celá manželská linka byla skvělá, Alenino nešťastné obětování života na úkor vztahu. A v neposlední řadě nám tu autor předkládá otázky a odpovídá, co znamená svoboda a spravedlnost. Velký román táhnoucí se od doby války až k normalizaci, který se i přes větší počet stran (přes 600) plynule četl.
Citáty z knihy:
Také to už věděl, že člověk nenalezne ve světě svobodu, pokud ji nenalezne v sobě, i kdyby panovaly ty nejlepší zákony, i kdyby měl sebevětší moc o světě a o lidech rozhodovat. A nikdo ho neobdaří vznešeností, pokud se v jeho duši nezrodí, a nikdo ho nevyváže z pout, když se nesvede vyprostit z těch, jež si sám nasadil.
Dřív lidé stavěli kostely anebo aspoň kaple a chodili o Božím těle na procesí a radovali se ze své práce, dneska běhají za děvkami, a když se chtějí radovat, musí se opít.
Tento svazek není žádnou oddychovkou, ale ten, kdo se více jak 600 stránkami prokouše, si může dosyta užít bravurní text, z nějž doslova dýchá atmosféra ubíjející letargie normalizovaného Československa a může spoluprožívat život soudce, o němž neví, zda jej obdivovat či nenávidět.
Vstoupit do díla Ivana Klímy touhle knihou asi není dobrý nápad a nikomu to nedoporučuju. Tím chci totiž říct, že na žádnou další zatím nemám chuť. Klíma chtěl udělal velký román z normalizace, tedy tehdejší současnosti, a tím podle mne jeho velikost zabil. Chtít napsat umělecký text, natočit umělecký film, nebo vytvořit velké umění - to je předem prohraná snaha. A tady se to právě přihodilo. Působí to na mě, jako kdyby psal podle nějakých příruček. Celý text prostupuje určitá umělost, neživotnost figur i situací, uvažování osob je zvláštně chladné. Totiž - když si před tím člověk přečte například Zábranovy Povídky, ze kterých cítíte tovární prach na rukou a mezi zuby, nebo Kohoutův Kde je zakopán pes, kde jste uvláčeni autorovým bezbřehým egem a smýká Vámi dějem, nebo Novákův Miliónový džíp, kde na Vás doslova kape uondanost socialistického bezčasí v kombinaci se sveřepě a cíleně připravovaným zločinem, a nebo Páralův Generální zázrak, kde skrze hru slov se daří vytvořit zacyklenost normalizace až k absurditě, atd.. atd.. pak Klíma šustí papírem. Je to zbytečně dlouhá bichle, vyšlo by to na povídku, je to umělé. Vůbec nechápu, jak může být Klíma nejpřekládanější český spisovatel. Kam se hrabe na Škvoreckého nebo Vaculíka! Nebo Macuru! ALE POZOR - jeho vzpomínková kniha Moje šílené století stojí skutečně za to! Doporučuji. A k tomu doporučuji vřele všechny výše zmiňované knihy.
Jak tak koukám ke všem komentářům u této knihy, tak budu docela výjimka. Mne to moc neoslovilo, chválemi se mi ztrácel děj, spousta filozofování a úvah. Ten děj, co tam byl, se sice dal číst, ale nějak to nebyl děj, který by mne nepustil od čtení.
Opus magnum skvělého českého spisovatele. Díky autobiografickým prvkům velmi živý obraz československé společnosti od války až do sedmdesátých let minulého století. Zejména brilantně vykreslená atmosféra tzv. normalizace může pomoci v bádání mladým historikům či osvěžit paměť těm, kdo si toto období idealizují nebo se jim po něm dokonce stýská.
Plastický obraz počátků normalizace optikou zlomových měsíců soudce Adama Kindla, který dospívá do své osobní i profesní krize a je nucen bilancovat.
Skrze střídání retrospektivních a aktuálních pasáží sledujeme, jak minulost formovala jeho hledání toho "správného" života i jak byla následně konfrontována politickou a společenskou realitou...až do bodu, kdy je nucen čelit těm typickým otázkám, jak moc (málo) jsme skutečně svobodní, kam jsme to vlastně chtěli dojít, kde jsme se reálně ocitli a kam jít dále...čelit naprosté ztrátě dosavadního směru a prázdnotě zanechané nenaplněnými představami. Obsáhlý příběh, přesto není přeplněný postavami a (jak to v dobrých knihách bývá) s postupujícími stránkami se čtenářův náhled na ně prohlubuje i mění.
Propracovaný a celkem čtivý román, který uvěřitelně a civilně vystihuje jak "pozadí", soudobou atmosféru, tak tehdejší obyčejná, soukromá dilemata svých postav.
Nebudu opakovat, jak je to formálně chytře napsaná kniha, o tom se dost rozepisují komentáře přede mnou. Kromě toho je Soudce z milosti civilní, nevyumělkovaný obraz Klímovy generace a začátku 70. let. Literatura z principu používá literární, nezvyklé zápletky - ne tak tady, všechno, co Klíma popisuje, se mohlo stát a hromadně dělo, obyčejný život s běžným přemýšlením o tom, co se smí, hodí, musí nebo nesmí říkat a dělat. Dramata jsou tudíž soukromá a vlastně také obyčejná, nevěra není nic nového pod sluncem. Jenže retrospektivní linie (která mě bavila víc, ale při druhém čtení to může být jinak) ukazuje zákonitou posloupnost, historickou nutnost, kvůli níž se jak celá generace, tak jeden každý z hrdinů musel dostat do své současné slepé uličky, ze které hledá nejlepší ze špatných cest ven. Mimo jiné, dá se najít hodně rovin a způsobů čtení.
Měla jsem s textem jediný problém: Soudce Kindl neudělal míň chyb než ostatní postavy, ale přes všechny ukázky vzájemné neschopnosti komunikace mu autor straní. Další postavy jsou emotivní až hysterické na hraně grotesky. Snad byly zvlášť ženy narozené ve 30. letech romantičtější, iracionálnější než dnes, snad to zčásti způsobuje hledisko vypravěče, kterému (ty hysterky) vyčítají citový chlad. Ale snižuje to věrohodnost jejich argumentů, což v komunikační šachové partii znamená znemožnění výhry.
Jak již zde v komentářích uvedeno,jedná se o vynikající brilantní umělecké dílo ,doslova vymazlený text.Za sebe jen dodám ,že ve srovnání s Kunderovými knihami Kniha smíchu a zapomnění,nebo Život je jinde,které pojednávají o stejných tématech,je toto rozhodně lepší.Klímův pohled na hříchy a nedokonalost postav je chápavější,soucitnější a láskyplnější než břitký posměvačný odstup Kunderův.Což mne mrzí ,neboť jsem Kunderovi hodně fandil.Humor a ironie v příběhu jsou heboučké jako samet,neškrábou jako u Kundery.Pro mne obrovské literární překvapení a zážitek ze světa Databáze knih.
Brilantní Klímova práce, vonící kouzelnou, přísně funkčně využitou češtinou. Rozmáchle vystavěný příběh dává jasný smysl a logicky graduje. No prostě lahůdka.
Výborný román, nesmírně mi sedl. Klímá používá nádhernou češtinu a jeho stylistika je fakt vybroušená. Prostě lahůdka. Navíc příběh je postaven fakt čtivě, člověk se do něj dokáže snadno vžít.
Obrovský prostor k zamyšlení a unikátní výpověď doby (Adam je současník mých rodičů).
Ivan Klíma je pro mne, a řeknu to teď hodně subjektivně, poněkud nudný patron. Vždy jsem u něj postrádal nějakou šťávu, větší jiskru, ty knihy mi přišly poměrně nudné. Ne tak Soudce z milosti. Tato kniha se četla sama, myslím, že je to jeho nejlepší dílo.
Už dlouho jsem nečetla nic tak ve všech ohledech dokonalého. Střídání časových rovin, vypravěčských perspektiv, polopřímých řečí s prostým vyprávěním - vše v dokonalé harmonii. Na knize obdivuji tu neuvěřitelnou sevřenost, kompaktnost a to, jak skvěle se Ivanu Klímovi podařilo vyladit obsah a formu. Dílu není naprosto co vytknout, postava Adama Kindla je typem hlavního hrdiny, s jakým jsem se doposud snad ještě nikdy nesetkala. Jeho očima sledujeme minulost, která ho bezesporu utvářela, odosobněným vypravěčem pak linku přítomnou, která je zase motivicky "třepena" do několika rovin. Opravdu v každém ohledu dokonalé dílo, které by si měl přečíst každý a které je zároveň svědectvím doby.
Četla jsem brzy po vydání v Rozmluvách, na mateřské, téměř "jedním dechem" a dodnes je pro mě zásadní knihou, kterou bych si ráda zopakovala, ale času je stále méně :)
Moje tehdejší "miminko" dokončilo studia na Právnické fakultě, nedávno se stalo otcem a prima knih je tolik . . . . . snad až důchod klepne na dveře
Knihu si hýčkám v knihovně :o)
Úžasná kniha, jeden z nejzajímavějších románů, jaké jsem kdy četl. Ivan Klíma krásně přibližuje bouřlivý vývoj v této zemi od začátku války až po všeobecný marasmus normalizace na osudu jednoho židovského komunisty a právníka... aniž by čtenáři vysvětloval jakékoli zásadní historické události, poutavě představuje pohled jednoho člověka i atmosféru celé společnosti. Kniha je postavena na prokládání tohoto příběhu vzpomínek, které utvářely osobnost hlavní postavy, do prožívání krizových událostí v čase normalizace. Hluboce přiblížená psychologie této hlavní i ostatních postav je zřejmě nejsilnější stránkou celé knihy. Autor netvoří příliš zásadní hranice mezi vyprávěním v první osobě a vypravěče, mezi přímou a nepřímou řečí, mezi představami a reálným děním. Styl to není snadný, ale stačí málo, aby si čtenář zvykl a oblíbil si ho nejen pro svoji originalitu, ale především pro možnost myšlenkově hlubokého a sytého textu. Ten přináší výbornou nenápadnou paralelu příběhu "vně" a "uvnitř". Příběhu hlavních postav, jejichž myšlenky a vývoj v osobních vztazích často "kopírují" ideály a společensko-politický vývoj vnějšího světa. Problémy, které postavy řeší ve vnějším světě, tak často existují v nich samých, aniž by si toho mnohdy byly vědomy a aniž by si je připouštěly... podobně je tomu i naopak. Z toho také pramení otevřený konec, který poukazuje na nejistou budoucnost krize osobní i společenské.
Autorovy další knížky
| 1990 |  Má veselá jitra |
| 1990 | Láska & smetí |
| 2010 |  Moje první lásky a jiné milostné povídky |
| 2009 | Moje šílené století |
| 1964 | Milenci na jednu noc |
Tato kniha se do mých čtenářských zážitků asi moc nepropíše. Není to podle mě nikterak výjimečné dílo, jak je opěvuje záložka. Podává nicméně výstižný obraz společnosti let budování socialismu a starší generace v něm najde realitu, kterou ve větší či menší míře zažívala na vlastní kůži. Příběh byl zpracován zřejmě i na základě vlastního autorova života. Zachycuje myšlenkové zrání člověka od naivně budovatelského mladí až po vystřízlivění a vystoupení z kariérního bezpečí, zřejmě koncem 70. let. Postupné odcizování v partnerském vztahu a výstižné popsání stavu, kdy po dlouholetém soužití vyvstane absurdita téměř absolutního neporozumění, nezájmu a nemožnosti pochopit svého partnera. Zajímavá se mi zdála i postava bratra Hanuše, i když se v příběhu vyskytuje jen okrajově. Naopak vztah Aleny a Honzy a jejich dialogy, to bylo něco tak nedomrlého, že jsem se musela až smát, to se opravdu nepovedlo.
"Také to už věděl, že člověk nenalezne ve světě svobodu, pokud ji nenalezne v sobě, i kdyby panovaly ty nejlepší zákony, i kdyby měl sebevětší moc o světě a o lidech rozhodovat. A nikdo ho neobdaří vznešeností, pokud se v jeho duši nezrodí, a nikdo ho nevyváže z pout, když se nesvede vyprostit z těch, jež si sám nasadil."