Soudný potok

29.12.2021

Všímavé záznamy podávané ve zhuštěných obrazech. Číší z toho poznání, touha odpozorovat, snad i v přírodě nacházet takové věci, které můžeme závidět (třeba báseň o narážející mouše do skla), nebo to, co není lidskou činností snad ani možné ("místo slov vítr / přináší mi vůni / všech ohňů / kterými plane svět"). Snad nejvíc se mi líbí ten aspekt zpochybnění běžného vnímání reality, třeba když najednou "popel volavek je majákem pro tmu". Škoda že občas se ta jedinečnost pohledu (někdy až s dětskou zvídavostí), která může být popsána i celkem prostě a bez virtuozit, vytrácí a nastupují trochu křečovité metafory (třeba česající se slunce). V prvních oddílech miniatur jsou spíš drobné imprese, ve Spáleném času jsem nabyl dojmu, že už se jde víc za hranice kulis.
Ale ze všeho jde cítit ta pospolitost, vzájemnost a koloběh substancí, které utvářejí svět ve své přirozenosti. A už tady vidím to, co Radek Štěpánek rozvádí ve sbírkách dalších – touhu s přírodou splynout ("přijímají mezi sebe / i můj stín").
Dva zaryté verše – "a dlaně abych pohladil / a nesevřel" a "a řeka odplouvá / i bez lodí".

OBLEVA

Sníh taje
ale země k vůni
ještě nedozrála

Spálená obloha
se zcelila jako rána

A voda znovu váží tolik
kolik váží voda
(s. 45)