Soukromá vichřice
Vladimír Páral
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/457399/bmid_soukroma-vichrice-i2V-457399.jpg
4
236
236
Autor na příběhu tří dvojic sarkasticky líčí konvenčnost a přízemnost, zároveň ale i plytkost konzumního života průměrného člověka ukotveného v stereotypech totalitního režimu šedesátých let. Autor nelítostně a nekompromisně ukazuje bezbřehou průměrnost a bezcílnost životního stylu novodobých měšťáků, která se projevuje ve všem - od vztahu k práci, v citových vztazích, manželství, přátelstvích i vztahu ke kulturním hodnotám a končí v zaběhaných neměnných stereotypech. Kritičnost a otevřenost pohledu, nekompromisní výsměch a osobitý, úsečný styl, je pro autorovu tvorbu charakteristický.... celý text
Přidat komentář
Nemohu napsat nic jiného než typické pro spisovatele. To byla poslední kniha, kterou jsem od tohoto spisovatele ještě nečetla. Ale bohužel jsem ji četla až nyní a ne v mládí, jako ty ostatní. Tehdy se mi líbily. Nyní v pokročilém věku a ohledem na dobu tomu již tak moc není. A tak říkám jen "typické".
Kniha, která mně nikdy neoslovila. Nikdy jsem tento druh literatury nemusela, zřejmě jsem pana Párala nikdy dobře nepochopila.
Vladimír Páral. Také jsme měli s manželem páralovské období. A bylo to hezké. Autor nám dal možnost nahlédnout do soukromí jiných manželství: jak to tam chodí, jak se manželé k sobě chovají, jaké mají zvyky.. Po přečtení jsme měli úplně husí kůži z takového stereotypu, který autor popsal a jen jsme se na sebe mlčky dívali a kroutili hlavou: ne, tak tohle u nás teda nehrozí.
I když si vezmete.. ráno: do jeslí, do školky, do družiny, pak do práce, odpoledne z práce, do jeslí, do školky, do družiny, nákupy, jídlo, úkoly, vůbec starost o děti, o domácnost, starost jeden o druhého, o účty...To je také takový stereotyp. Ale hezký.
Můžete namítnout: Ano, když jsou děti malé, je to hezké. Člověk se nenudí. Ale když už jsou děti dospělé, každý už má svého partnera, nebo partnerku, odejdou z domova..
No.. to už je jiná. Jeden z partnerů se začne nudit, uvědomí si, že si vlastně nic neužil a frnkne.
Moje první zkušenost s Vladimírem Páralem nebyla vůbec špatná. Soukromá vichřice je svým způsobem děsivá kniha. Doufám, že takhle manželství ve skutečnosti nefunguje. Četla se dobře, od čtenáře je ale vyžadována pozornost a musí si ledasco domýšlet; není mu vše přineseno jasně na talíři.
Nejdříve jsem se děje knihy nějak nemohl chytit. Vadilo mi velké množství postav, ve kterých jsem měl zmatek a nemohl jsem si zvyknout na splývání a téměř vymizení objektivního vypravěče, co mě v jiných knihách otcovsky vodí za ručičku. Nakonec jsem se ale chytl a už bylo na čase. Po několikátém popisu stereotypního života protagonistů kniha začala nabírat na obrátkách. Pak už jsem se nepustil. Ohromil mě popis rutiny jednotlivých postav - života, kde se i intimní chvíle stávají přesně načasovaným strojem, života, ve kterém od vás nikdo neočekává nic jiného, než úplně to stejné, co minulý týden. Konzervativní snaha udržet si v životě vše tak, jak je, naše postavy ale omrzela a nastal čas na rošádu. Poeticky vyjádřené touhy namátkou rozhozené v textu najednou obsadily mnohem více prostoru a stereotyp byl usměrněn do pár slov z pracovního dne, které se svým stálým opakováním pro čtenáře už staly pojmy odkazující k nevýslovné nudě všednodennosti, a Páral se nebál ani pěkných metafor znázorňujících náhlou životní naplněnost postav (to jsem byl tehdy konečně rád, že mě objektivní vypravěč nevede za ručičku!). Rošáda se ale prokázala jako bezvýznamná, protože ze brzy ukázalo, že stereotyp má pro postavy připravený šach-mat ať už jsou v jakékoli pozici. "Laboratorní zpráva ze života hmyzu", jak Páral příznačně svou knihu pokřtil, po krátké soukromé vichřici revolty nakonec vypovídá o tom, že hmyz vichřici přežil a dříve mláďata, nyní dospělci se mohou zase věnovat svým opakujícím se zvířecím potřebám a zvykům.
Všechno, co chtěl autor příběhem říct, jsem přesně pocítila. Děj skoro žádný, opakující se situace, stereotyp, nuda.... To přesně chtěl autor ve čtenáři vyvolat. To se povedlo. Ale nikdy bych si tu knihu znovu nepřečetla. Dávám hvězdu za to, že ve mně vyvolal, co být vyvoláno mělo. Ale bylo to utrpení. Kdybych nemusela, nedočetla bych.
Mistr Páral nezklame, Soukromá vichřice je skvělá knížka o stereotypu, záměrně přehnaná a výborně napsaná.
Příběh o stereotypu, rutině a jednotvárnosti života, kterou člověk nenávidí, ale nemůže se z ní vymotat. Zajímavý pohled do vztahů několika párů. Napsaný lehce netradičním stylem, kdy se všichni potkávají a znají se a přitom si každý žije po svém a o okolí se příliš nestará. Zajímá se jen o svůj obvyklý stereotyp.
Pro mě trochu nezvyklý styl psaní, který mi ruší vnímání děje, ale jinak celkem dobré.
Kdysi davno jsem videla film natoceny podle teto knihy a nyni jsem si precetla i knihu. Autor dava pocitit ctenari stalym opakovanim toho sameho jednotvarnost lidskeho zivota, touhu po zmene a navrat k tomu, ceho se chtel drive zbavit. Ctes a pocitujes jak stale opakovani skodi lidskemu souziti,ale ani vitana zmena neni resenim, protoze clovek hleda starou jistotu a kazdy novy zazitek zevsedni. Autorovi se podarilo ukazat nam ctenari v prave podobe to, co velka vetsina z nas denne proziva.
Nejspíš chápu, co se autor touto knihou snažil říct, ale styl psaní mi nevyhovoval. Děj téměř žádný, neustále opakující se situace mě opravdu rušily a dlouhá souvětí způsobovala, že jsem se v příběhu ztrácela.
nezvyklý, ale zajímavý styl psaní, obyčejné téma, ale doufejme, že život byl a je o něčem víc :-)
Ačkoliv Páralův styl psaní ani mně úplně nesedí, kniha mi přišla zajímavá. Perfektně vykresluje atmosféru doby, ve které tehdy lidé žili, určitou bezútěšnost, nudu, ale myslím, že i dnes lidé zažívají něco podobného. Aspoň část z nich. Ráno do práce, k večeru z práce, potom obvyklá rutina, stereotyp... Každý to má v jiné podobě, ale málokdo se tomu vyhne.
Asi nejlepší Páralův román, který se mi dostal do ruky a paradoxně přečtený až po dalších dílech, která se mi dostala do ruky v době raného mládí, tedy Mladého muže a Bílé velryby a později Generálního zázraku. I přes nepochopení Páralovy údajné kvality jsme zpětně pochopil, v čem byl ten snad jeho první významný román minimálně zajímavý a objevný. Ukázka konzumnosti a la socialismus byla groteskní, ale v zásadě pravdivá. Na druhou stranu Páralům styl psaní mně nikdy neseděl (mám rád svůj rodný jazyk a jsme odchován knihami P. Eisnera) a tak beru tenhle román především jako předlohu skvělého stejnojmenného filmu a to i přesto, že ani Somr, ani Landovský nepatří k mým oblíbeným hercům, překvapila mně velice příjemně pouze Dana Kolářová. Inu, úplně zbytečné dílo to není, ale stačí opravdu jenom toto jedno. Nakonec Selinger napsal (a proslavilo ho taky pouze jedno jediné jeho dílo), problém je, že jednou knihou se člověk neuživí...byť by byla sebelepší.
Chápu autorův záměr. Líbí se mi nápad, popsat to způsobem, jakým to popsal. Promyslel to do detailů. Až na to, že není dostatečně přesvědčivý.
Co je špatného na usedlosti, zvycích a mravech, dodržování řádů, od zákonů až po denní rozvrh? Čím argumentuje? Je to občas nudné, jak nám to zachytil autor, ale dává to pocit sounáležitosti do společnosti.
Po stránce jazykové a formální je to nicméně kvalitní četba a přináší do čes. lit. svou surrealistickou aurou něco světového a nového, což je ironie, vzhledem k obsahu díla.
Druhá kniha tzv. Černé pentalogie s podtitulem Laboratorní zpráva ze života hmyzu. Tím hmyzem tu není nikdo jiný než normální člověk, uchycený v pařátech stereotypu, konzumu, průměrnosti, každodenní nudy, v zajetí předsudků a nesmyslných přání a erotických představ. Všechno má svůj zaběhnutý neměnný řád, dny se podobají jako vejce vejci, mění se jen roční období. Chvilku to sice vypadá přeci jen na změnu, ale síla zvyku a navyklé stereotypy nakonec stejně zvítězí.
Přiznávám, že především díky vynikajícímu Josefu Somrovi a Pavlu Landovskému mám o kousek raději filmové zpracování z roku 1967.
Období, kdy Páralova tvorba byla na vrcholu...
Trochu cynické pojednání o stereotypu života...
Myslím, že se k této knize dá znovu vrátit a filmová verze se opravdu vydařila.
Je fascinující, že od I.vydání knihy uplynulo více než 50 let ! Málokdy se přihodí, že filmová verze je lepší než kniha. Domnívám se, že zde se to zdařilo díky výtečnému hereckému obsazení. U mě je to zejména Pavel Landovský jako Standa Kocián ! Ona část filmu, kdy připravuje svému šéfovi a chlapovi, který mu přebral dočasně holku, krutou pomstu je geniální !
Ano je pravdou, že se čtenář musí chvilku srovnávat se způsobem psaní, ale takových knih přece máme !
A nedivme se, že tolik knih V.Párala bylo zfilmováno . Nedalo to tak mnoho práce. Zkrátka mladý inženýr ze severu Čech přitahoval široké davy čtenářů. Mám dojem, že postupem času to již nebylo ono .
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1990 |  Milenci a vrazi |
| 1978 |  Mladý muž & bílá velryba |
| 1988 | Země žen |
| 1967 | Soukromá vichřice |
| 1982 | Romeo & Julie 2300 |
(SPOILER) Knihu jsem si zopakoval po nějakých více než 50 letech. Koupil jsem si totiž, do sbírky knih ilustrátora, v antikvariátu vydání s Rittsteinovými ilustracemi. To samo (ty ilustrace) je ovšem vlastně podvod (který šíří i Databáze) a na který jsem naletěl, neboť celé „ilustrace“ představuje barevný výřez z jednoho Rittsteinova obrazu na obálce a jedna malá kresba na frontispisu. A je „ilustrováno“…
Když už jsem ale knihu držel v ruce, tak jsem si ji znovu přečetl. A lze říci, že určitou aktuálnost neztratila ani dnes. V době, kdy na sociálních sítích, ale dokonce i v některých tiskovinách (včetně knih „historiků“!) a v projevech některých „politiků“ slyšíme či čteme, jak tehdy, za vlády komunistů, nebylo všechno špatné, ba dokonce bylo líp (než dnes). Vyráběly se kvalitní výrobky, byli jsme „soběstační“ a nezadlužení (jako stát) a „lidi měli k sobě blíž“. Na všechny tyhle žvásty je v románu odpověď – a ne napsaná nějakým dnešním „provládním pisálkem“ (častá dnešní reakce na odmítání lži, jak bylo líp), ale autentické svědectví toho, kdo to tehdy prožíval a popsal, co viděl kolem sebe. V druhé polovině šedesátých let už nemohl ani psát jinak – doba blábolů o „novém, socialistickém člověku“ a úspěších budování už skončila, to by ani tehdy už nikdo nečetl a snad ani nevydal. Takže si tu počteme o všudypřítomné zlodějně, o podvodech s kvalitou výroby a s plněním plánu, o frontách na všechno i o těch mezilidských vztazích mezi kolegy. O celkové ubohosti života za socialismu… Počínaje skvělým výběrem v závodní jídelně, přes zlodějny zaměstnanců na pracovišti (citát: „...nějaká kradlářka zdekovala funglnovej jutovej pytel, tobě je jedno ty svině, že sháníme pytle po celý republice a nejsou…“), zlodějnu samotného mistra, podvádějícího navíc – s vědomím nadřízených - při plnění plánu („...v pondělí z toho“ – samotným mistrem ukradeného materiálu ze skladu - „bude černá šarže za tu havarovanou 583, splněnou zatím jen tužkou…“) až po „… tady stojí fronta na diabetický párky, ale kolem zrovna vezou citrony, však my je přece jednou dostanem … šťastná pobíhala od fronty k frontě…“. Štěstí za socialismu, kdy bylo líp…
To nepsal žádný disident, ostatně Páral byl i režimem nejen trpěný, ale i uznávaný spisovatel a jako takový jistě nepsal pro vydání v zahraničí ani pro samizdat. O politice jako takové, metodách zasahování do všech oblastí života občanů, jsou tam jen nepatrné zmínky, politiku zde ovšem nejlépe popíší její důsledky na každodenní život lidí.
Bohužel, ti, na které dnes míří drzá lež o tom, jak "bylo líp", stejně nečtou. A jestli román něco řekne mladým, co to sami nezažili, jestli po něm vůbec sáhnou, nevím. Pro mne to bylo připomenutí toho celkového hnusu tehdejšího života (živoření) ve zdařilé knize.