Soukromý letecký den

15.02.2018

Od této knížky jsem měl, podle dostupné anotace, nejasné očekávání jakéhosi vyprávění o životě lidí v pohraničí, v období začínající těsně před II. světovou válkou až po roky poválečné a to celé podané nějakou nepříliš akční formou.
Byl jsem velice příjemné překvapen a musím říci, že se z této knihy rozhodně nestane v mojí paměti pouze titul o kterém budu jen vědět, že jsem ho přečetl. Na více jak 360 stránkách zde předkládá velice lidské vyprávění o době, kdy se atmosféra v pohraničí již značně proměnila a po předchozím bezkonfliktním soužití Čechů a Němců nezbylo takřka nic. Následné historické události pak dopadají na obyvatele Rapačova, městečka v podhůří Šumavy, s velkou tíhou a ti se snaží s novou situací v pokořené a pak porobené vlasti, společně i každý sám nějakým způsobem vyrovnat. Přes celkově neveselou situaci, ale život obyvatel plyne dál a oni prožívají i v této době své drobné radosti a starosti. Při čtení se v mě tak nějak mimoděk rozlévalo takové to rozpoložení jaké dokáží vyvolat třeba Menzelovi Slavnosti sněženek. Taková ta řekl bych až nostalgicky poetická atmosféra prosycená hlubokým člověčenstvím s pestrou mozaikou rázovitých postaviček a s nimi spojených osudů.
Některé části knihy jsem si jako filmové pasáže natočené v tomto duchu úplně barvitě představoval. A stejně jako Menzelův film i tato kniha je smutná i veselá, dojemná i komická zároveň. Tak jako život ostatně povětšinou je.
Možná by se styl dal spíše přirovnat rovnou k panu Harabalovi, ale četl jsem od něj doposud a to již před hodně léty, jen Ostře sledované vlaky a tak volím toto filmové přirovnání.
Kniha ukazuje na obyvatelích fiktivního Rapačova celou škálu lidských charakterů, které se z předmnichovské sounáležitosti a odhodlání, postupně po okupaci mění a drolí v rozčarování, zlomenost a bezmocnost.
Myslím, že autor na těchto postavách ukázal reprezentativní vzorek našich povah, který se hodí na jakoukoliv část tehdejšího protektorátu a protože jsme se dle mého názoru nijak neposunuli ani k horšímu ani k lepšímu, tak se domnívám, že platí i dnes.
Je zde zastoupen tichý vzdor i veřejně proklamovaná loajálnost říši. Máme tu aktivní protiněmecký přístup i snahu na sebe co nejméně upozorňovat a tak přežít. Je tu jak nezištnost jednání, tak i (nejen) v závěru války, kdy už je prakticky takřka vše hlavní vybojováno, chladná vypočítavost a prospěchářství, vydávané za osobní statečnost a neohroženost. Prostě veškerá paleta našich povah a jednání.
U čtení knih, popisující historické události, ve kterých se projevují i ty stinné stránky obyvatel českých zemí, jsem si často říkal, do které skupiny bych se zařadil v té době asi já. Ve většině případů si o sobě myslíme, že jsem ti dobří. Málo kdo si asi o sobě myslí a ještě aby to říkal veřejně, "že je špatný člověk".
A přeci. Na starých filmových záběrech při obsazování zbytku republiky německými vojsky, jsou vidět poměrně značné počty lidí, kterým tento akt není proti mysli a dávají to demonstrativně najevo zdviženou pravicí. A rozhodně v těch špalírech nebyli jen samí Němci.
My dnes víme, kdo vyhrál, jaké kroky vedly k těm a těm následkům a co se z dnešního pohlednu považuje za historickou chybu.
Jenže tenkrát tuto "chytrost" lidé pro své rozhodování neměli k dispozici a to jak na úrovni nejvyšších přestavitelů, tak obyčejných prostých lidí.
Proto ti co se dokázali vzepřít na vzdory všem rizikům, které jim a jejim blízkým hrozila, si zaslouží velkou úctu. Ono být totiž statečný, když ti nic za tvůj "hrdinský" čin nehrozí, je velice jednoduché.
Zvláštní historickou skutečností českého národa v obou světových válkách je, že ačkoliv jsme státním zřízením, které tenkrát panovala na našem území, byli na straně poražených, tak národně a morálně stojíme v obou případech na straně vítězů.
Tudíž i zde je možná příčina naší mentality, našeho jednání jako národa a je nám určitě možné přiznat velkou dávku přizpůsobivosti, vypěstovanou už zřejmě z dob Habsburské nadvlády.
Ale dost mého neobratného a také důkazně nepříliš podloženého laického sociálně historického filozofování.
V popisu knihy se uvádí, že se "jedná o rozsáhlou kroniku života na jihu Čech v době od druhé poloviny třicátých do počátku let padesátých. Jeho dějištěm je jihočeské městečko, ležící na samé hranici republiky." To je sice pravda, ale jedná se o hranice druhé republiky, okleštěné o území Sudet. Tímto místem je Rapačov.
Toto městečko na mapě nenajdete, ale některé geografické názvy z okolí tohoto místa jsou skutečné. Na základě toho jsem se snažil určit, co bylo autorovou předlohou. Pátral jsem v mapě, porovnával názvy a došel k závěru, že jelikož se v knížce často píše o Vysoké Bětě a existuje Rapačovský potok a poněvadž se o Netolicích, jako o městě ležícím nedaleko, v knize přímo píše, tak že předlohou budou Lhenice. S přibývajícími stránkami mi to ale přestalo štymovat a když se psalo o strouze Krčínka, slovanském hradišti a rybníku, který má hráz až takřka v městečku, kostelu Nanebevzetí Panny Marie a dalších místech, přiklonil jsem se k tomu, že se přeci jen o ty Netolice asi jedná. A cesta z Rapačova do Chrpic, kterou má na satrosti cestář Kodejška, bude cesta z Netolic na Lhenice a Prostřední rybník by mohl být rybník Podroužek.
No nevím. Možná jsem Sherlock na pendrek a bude to jiné místo a je taky možné, že autor prostě vzal z každého místa okolí něco a zasadil to do tohoto údolí.
Pokud někdo ví jak to je, budu rád, když mi to napíše.
Toť vše. Za pět hvězd.