Soukromý život Heleny Trojské
John Erskine
Humor je vzácné koření a autoři, kteří ho umějí rozdávat,by měli patřit k nejvzácnějším. Tím odvážnější je pak záměr vystavět humorný příběh na skrumáži vražd, které poskytly látku k celé řadě proslulých řeckých tragédií. Příběh Heleny, Meneláa a Parida je všeobecně znám. John Erskine se rozhodl interpretovat příběh jinak. Šlo mu spíš o to postavit proti sobě dvě životní filozofie. Jedna - reprezentovaná bezradným a vždy znovu trapným Meneláem - se pokouší vtěsnat život do zkostnatělých konvencí, druhá - Helenina - je naplněna láskou k životu. Dvě neslučitelné koncepce, dva prototypy, mužský a ženský. Knížka plná jemné ironie, duchaplných dialogů a bystrých filozofických postřehů.... celý text
Literatura světová Humor Romány
Vydáno: 2000 , MottoOriginální název:
The Private Life of Helen of Troy, 1925
více info...
Přidat komentář
Jde o v podstatě tragický příběh o tom, jak se rozvrácená rodina po deseti letech nedá dát dohromady. Otec, matka a dcera, každý si žije vlastní život s odlišnými, dalo by se říct nepřátelskými názory. K sobě se blíží názory otce a dcery. Otec a dcera jsou pokrytečtí, matka zase velmi upřímná a sobecká. K představení rodinné tragédie, která by mohla být nadčasová, je chytře vybrán příběh proslavené Heleny, Menelaa a jejich dcery Hermiony v té části života, která nebyla pro antické autory natolik zajímavá, aby se jí zaobírali, tedy po návratu z Trojské války. Do jejich rodinného příběhu se promítá příběh jejich příbuzných -Agamemnóna, Klytaimnéstry a Orestea.
Kniha je napsána vtipně, ale není veselá.
Bylo mi právě dvacet, když jsem to četl. Bože, už je to přes 50 let! Obrovsky se mi to líbilo. Myslím, že o vztazích mezi lidmi mi řekla víc než učená pojednání. Opravdově jsem se bavil. Musím se k tomu zase vrátit. Jenže kde je jí konec...
Studium soukromého života Heleny Trojské mě vyčerpávalo, koho by také nevyčerpávala příliš dlouhá návštěva v rodině, kde jeden proti druhému především bojuje. Humor níže zmíněný je dosti specifický - nepředstavujte si situaci, kdy si dvě osoby něco řeknou, následně se úlevně zasmějí a vy máte chuť se smát s nimi. Ne, zde vtip slouží jako zbraň, k ubližování druhému, a nesměje se nikdo.
Helena v jednom místě moudře říká, že "nic není na světě pevné, pokud nejsme pevní sami".
Platí to o ní, platí to o jejím manželovi a platí to i o jejich pochopitelně opozičně naladěné dceři. Helena měří svět intenzitou prožitku, místy to nabývá až podob poruchy osobnosti, ta potřeba vzrušení a dramatu, pociťování emoční plochosti, občas eskalace situací pod záminkou krajní upřímnosti. Neschopnost nahlédnout, že její východisko (romantikou se dá všechno omluvit) může být mylné, že autentický ještě nemusí znamenat správný, odpovídající realitě, a pravděpodobně také neznamená, když působí tolik utrpení. Vždycky je podezřelé, když člověk hlásá pravidlo, ale svůj případ z něj vyjímá:
"Většina lidí si myslí, že může bez obav jednat, jakmile má pocit, že je v právu. Po několika pokusech jsem došla k závěru, že právě když jsme si nejvíc jisti, že jsme v právu, měli bychom být raději opatrní. Je totiž pravděpodobné, že jsme něco přehlédli. V lásce si nemůžeme pomoci - ale mám teď na mysli všechno to ostatní."
Menelaos je hnán touhou nedostat se do řečí, vyhnout se problémům, a také frustrovanou bezmocí vůči své inteligentní a v manipulacích zběhlé manželce. A Hermiona trpí amébovitostí svých rodičů a hledá záchranu v pevném životním řádu, který ji vede až k nemilosrdnosti.
Jde o ubíjející četbu jak z análů manželské poradny. Možná je autorským záměrem, možná jsme opravdu pozváni prožít únavu a malost, tu tlustou, dusivou deku nefunkčních vztahů nezralých osob. Ale Erskinova předmluva mě naladila na něco jiného. V samotném závěru knihy nabrala atmosféra trochu na lidskosti, když aspoň sem tam někdo vystoupil ze své soukromé varianty egoismu.
Přesto by to mohla být dobrá kniha na tři hvězdy - i Mersault, Werther nebo "dítě svého věku" mi byli protivní jak tříska v palci, ale své hvězdičky si zasloužili. Musím ovšem ubrat bod za formu. Kniha se odehrává prakticky celá v přímé řeči, občas to vede až k legračním situacím, kdy se postavy na scéně obměňují na základě toho, že jeden zaslechne hovor ostatních (jdu takhle zrovna kolem). Na můj vkus to je velmi doslovná přímá řeč - osoby nám doslova přednášejí, co si o nich a o druhých máme myslet, vyprávějí o všech souvisejících událostech (až jsem si vzpomněla na cimrmanovské "Víš, to bylo tak..."), téměř nic nevyplyne mezi slovy. Pro mě to bylo většinu času nudné, ploché a neživotné. V závěru jsem uvítala i nějakou tu nepřímou řeč a trochu napětí ponechaného konečně čtenářově fantazii.
Tak tato kniha je plná hlubokých myšlenek a úvah o tom jak život uchopit a neztratit se v něm Dnes se píše málo takovýhle knih
Pěkné počteníčko, zajímavý a nevšední úhel pohledu. Zpovědi pocitů nejen Heleny, leč i Meneláa v lecčems připomínají soudobé vztahy.........třeba jsme zrovinka od trojské války tolik nepokročili.....čas se jen poklopí do roviny prožívání teď , a pak je to jedno velké divadlo, kam chodíme na zkušenou zahrát si "své role" :-)) .........pěkná kniha.
Štítky knihy
humor Řecko Trója řecká mytologie Odysseus starověké Řecko humoristické romány Helena Trojská historické rományAutorovy další knížky
1970 | Soukromý život Heleny Trojské |
1975 | Nezbedný mistr balad |
1980 | Začátek cesty |
1937 | Muž, který zmizel ze světa |
1930 | Adam a Eva |
Tohle má být humor? Stand up komedie s nekonečnými rozhovory mezi postavami, jejichž charakter se nemění a jen povídají povídají, mě vůbec nebavila, i když si autor vybral známé řecké hrdiny Meneláa, Agamemnóna, Oresta.... Krásná Helena nakonec vždycky všechny ukecala, ale dalo mi to zabrat přečíst těch 180 stran tlachání a plků.